10. září: den mrtvých, o kterých se nemluví

Ačkoli by se mohlo zdát, že život na planetě Zemi je pro lidský druh stále snazší, příjemnější a bezpečnější, jeden faktor s tím tak trochu nehraje. Dvacáté století přineslo nebývalou vlnu sebevražd.

Nejenže jsme nebývale často odcházeli v minulém století, kdy nás potkaly dvě světové války. Nadcházející století na to předchozí navázalo. Problému si všímají i globální instituce jako třeba Světová zdravotnická organizace (WHO), která vyhlásila 10. září Světovým dnem prevence sebevražd.

Než jste dočetli předchozí odstavec, zemřeli na světě asi dva až tři lidé vlastní rukou. Ročně si život vezme na celé planetě zhruba 1,5 milionu lidí. To je více mrtvých, než kolik jich mají na svědomí války a přírodní katastrofy. Nabízí se i jiné srovnání. Na českých silnicích loni vyhaslo přes pět stovek životů. Dokonaných sebevražd přitom bylo takřka dvouapůlnásobně více.


Zatímco o tragických dopravních nehodách si můžeme číst v médiích denně, o sebevrazích se v drtivé většině redakcí až na výjimečné případy mlčí. Obecně se dodržuje pravidlo: To byl sebevrah? Aha, tak to nepíšeme. Je to jednání záměrné, etické, respektuje památku zemřelého i city pozůstalých. Zatímco záběry smrtelné autonehody mohou mít smysl jako prevence, co se sebevraždou? Nezřídka takové zprávy bývají spouštěcím faktorem, nebo dokonce inspirací pro jiné. WHO v této souvislosti zmiňuje například sebevraždu oscarového herce Robina Williamse.


Sebevrazi mezi námi


Toto mediální ticho má ale i svou stinnou stránku. Málokdo tuší, že má ve svém okolí statisticky spíše potenciálního sebevraha než budoucí oběť dopravní nehody. Přitom právě pomoc druhých je v těchto případech často tou nejdůležitější cestou, jak život zachránit. Proto snaha WHO cílí na povědomí o sebevraždách a sebevrazích mezi námi.


Cílem Světového dne prevence sebevražd je probudit mezi státy a institucemi zájem o tento problém a jeho řešení. Na odborné úrovni jde o metody intervence, jako jsou například krizová centra. Potýkají se nejen s akutními stavy, ale také pomáhají příčinám sebevražd předcházet – například léčbou závislostí nebo depresí, které patří k hlavním spouštěčům sebevražedného chování.


Klíčový ale často bývá vnímavý zájem nejbližších. Rodina, kamarádi, známí – těm všem nezřídka sebevrazi vysílají signály o tom, že se k činu chystají. Mohou tak dokonce volat o pomoc. Včasné odhalení takových náznaků u blízkého člověka a jejich řešení se můžou rovnat účinku první pomoci třeba při zmiňovaných autonehodách. Ostatně i při nich vzápětí od laiků přebírají péči o pacienta lékaři.


Jak komunikovat se sebevrahem?


Na rozdíl od první pomoci se ale empatický přístup k sebevrahovi nikde široce nevyučuje. Co dělat a jak reagovat tváří v tvář člověku, který se chystá spáchat sebevraždu? Odborníci doporučují hlavně zachovat chladnou hlavu. Pokud jde třeba o zkratkovité jednání opilce, zabraňte mu v něm. Potkáte-li odhodlaného sebevraha, jde o jinou situaci. Takový člověk má svůj úmysl zpravidla už promyšlený a vyjednávání s ním je mnohem těžší.


Vždy platí první pravidlo: volejte odbornou pomoc, nejlépe záchrannou službu nebo policii. Druhým nejdůležitějším pravidlem je navázat kontakt se sebevrahem a co možná nejdéle ho udržovat. Policejní vyjednavač má nepochybně k dispozici celou škálu způsobů a metod, u neškoleného laika lze rady zjednodušit na několik základních.


Jak tedy mluvit se sebevrahem odhodlaným k činu? Maximálně zapojte svou empatii a pokuste se vcítit se do kůže člověka, kterého chcete zachránit. Navažte s ním opatrně kontakt a vyslechněte ho. Mluvte, ale snažte se především co nejvíce naslouchat. Ptejte se ho a udržujte téma, jež zajímá jeho, nikoli vás. Nejen obrazně takový člověk může stát nad propastí a vaše starosti ho v takovou chvíli nezajímají. Projevujte mu soucit, souznění a pochopení. A znovu: mluvte a ještě více poslouchejte.


Vyvarovat byste se naopak měli vlastní hysterie, zlehčování motivů dotyčného nebo naopak provokování ho k činu. Opakovat slova „nedělejte to“ nemusí mít v případech bilančních sebevrahů příliš význam. Opět platí, že nejdůležitější je navázat kontakt, nechat dotyčného mluvit a čekat na další pomoc.


Muži v ohrožení


Obecně platí, že rizikovější skupinou z pohledu dokonaných sebevražd jsou muži než ženy. Ti častěji volí spolehlivější způsoby smrti a sebevraždu dokončí. V České republice spadají do nejrizikovější kategorie muži mezi 45. a 54. rokem života, kteří statisticky patří mezi nejčastější sebevrahy.


Nejrozsáhlejší databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) o sebevraždách dokládá, že žijeme v relativně poklidné době s poměrně nízkým výskytem sebevražd. Statistici údaje evidují už od roku 1876. I když přiznávají, že některá období nelze pro nekomplexnost údajů (1938–1945, hodnoty bez pohraničí) či nevěrohodnost (1917 a 1918) srovnávat, z jejich grafu vyplývá, že s výraznou vlnou sebevražd se tehdejší Československo potýkalo začátkem sedmdesátých let. Od té doby je trend u nás na rozdíl od světových statistik klesající.


Jak už bylo zmíněno, muži sebevrazi výrazně převažují nad ženami. Jak dokládá ČSÚ, počet mužů, kteří odešli vlastní rukou, byl po celou druhou polovinu 20. století v Československu minimálně dvojnásobný ve srovnání s počtem sebevražd žen. V devadesátých letech převaha mužů ještě narostla a v roce 2014 už na jednu sebevraždu ženy připadly čtyři až pět sebevražd mužů.


Volby dobrovolného odchodu


Trochu morbidní, ale přesto pozoruhodná statistika ČSÚ uvádí (podle dat získávaných z tzv. listu o prohlídce zemřelého) i metody, jakými si obvykle Češi berou život. Muži i ženy na prvním místě volí oběšení. U žen následuje otrava, u mužů je na druhém místě volby odchodu zastřelení, které naopak ženy téměř ignorují. Třetí volbou sebevraždy je pak výrazně často pro obě pohlaví skok z výšky. Upřednostňují ho zejména ženy.


Dostupnost prostředků k sebevraždě výrazně ovlivňuje volbu jejího způsobu. Například v USA po zbrani sáhne většina mužů a třetina žen. V amerických statistikách zato výrazně méně lidí volí skok z výšky, pod vlak či auto. USA se vymykají i jinak – zatímco v Česku je počet sebevražd relativně nízký a stagnuje, ve Spojených státech musí řešit takřka epidemii. Počet sebevražd je zde nejvyšší za posledních třicet let.

David Garkisch

Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat