Kardiolog Veselka: Prezident má být především symbolem

Staral se o srdce Václava Havla v lékařském konziliu a stejně tak i dnes čeká na telefonu pro mnoho z nás. Zachránit život je pro něj skoro rutina, pokud se to vůbec dozví. Rozhovor o srdci, volbě prezidenta, maratonu i nové knize se špičkovým kardiologem Josefem Veselkou.

Ve svém oboru, kardiologii, patří profesor Veselka (52) k elitám. Je přednostou Kardiologické kliniky fakultní nemocnice Motol, odborníkem na onemocnění srdce, který se svým týmem provedl mnoho unikátních operací. Je prvním Čechem, který kdy publikoval článek v prestižním světovém lékařském časopise Lancet a držitelem mnoha mezinárodních ocenění v medicíně. Hrál basketbal, běhá maratony a nejnověji napsal povídkovou knihu Překroč ten stín. Nejen o ní byla řeč...

Máme tady finále prezidentských voleb, vy jste navíc byl členem lékařského konzilia Václava Havla. Nedá mi to a chci se zeptat - jaké měl Václav Havel srdce? Medicínsky i lidsky.

Trochu z té otázky uhnu. Já jsem se stal sloupkařem přílohy Hospodářských novin EGO. Jednou týdně tam mám sloupek a když si najdete ten poslední, je právě o Václavu Havlovi i současném klání Drahoš - Zeman. Abych to zkrátil a neříkal žádné lékařské tajemství: Havel pro mě byl nejdůvěryhodnější politik celé polistopadové éry. Tak, jak já jsem ho zažil, byl super po všech stránkách.

Můžete si to pochopitelně nechat pro sebe, ale přesto se zeptám - koho budete volit?

Jiřího Drahoše. Jednoznačně.

Když se vrátím k vašemu působení v lékařském konziliu prezidenta - ten současný konzilium rozpustil. Je to dobře? Anebo obráceně - potřebuje prezident lékařské konzilium? 

Nevím, jestli Miloš Zeman potřebuje konzilium, protože ho jako pacienta neznám. Kdybych se já nebo vy stal prezidentem, tak odhaduju, že ho potřebovat nebudeme. Já k doktorovi chodím méně než jednou za rok. Záleží na tom, v jakém zdravotním stavu prezident je a řekl bych, že je to výsostně individuální věc. 

Myslím si, podobně jako kdysi řekl innsbrucký chirurg Ernst Bodner, který operoval Havla a potom i slovenského prezidenta Rudolfa Schustera, že čím méně lidí je v konziliu, tím lépe. To je i moje zkušenost. Kdykoliv prezident bude potřebovat, může ostatně najít jakéhokoli odborníka. Velká konzilia by mohla svádět k tomu, že se to stane společenskou záležitostí a budou tam třeba pracovat lidé, kteří nemají své ambulance a desítky let neléčí své pacienty. Takže si myslím, že existence prezidentova lékařského konzilia nemá být automatická. 

A máme právo znát jeho zdravotní stav?

To je druhá věc. Myslím si, že to není nutné tak, jako to udělal třeba Michal Horáček, když svůj celý zdravotní stav zveřejnil. Vy to samozřejmě budete zveřejňovat, pokud vám nic není. A pokud vám něco je, tak si myslím, že je to dost privátní věc a my bychom jenom měli vědět, jestli se v tom neskrývá něco hodně záludného, třeba typu poruchy osobnosti. 

A i když nejsem voličem Miloše Zemana, myslím si, že argumentace proč nemá být prezidentem, nemá stát na jeho zdravotním stavu. Historie nám ukázala, že když máme prezidenta rádi, tak nežádáme výkonného manažera v nejlepším věku se spoustou energie. Takovým nebyl ani Masaryk, ani Havel. V rámci České republiky prezident je a má být především symbol státnosti. Měl by to být člověk, kterého si vážíme a kterému odpustíme, že jeho fyzická schránka je zchátralá. Roosevelt byl také na vozíčku.


KDYŽ JDE O ŽIVOT

Dost s politikou. Já jsem se dozvěděl, že mnoho nechybělo a dnes by tu proti mě seděl namísto špičkového kardioologa třeba učitel tělocviku.

Je to tak, jen nevím, jestli by to byl učitel tělocviku. Já jsem chtěl jít na fakultu tělesné výchovy a sportu a věnovat se tam fyzioterapii, která se zrovna otevírala. To je škola, kterou má třeba Petr Kolář (rovněž člen konzilia Václava Havla, špičkový fyzioterapeut, pečuje o děti i vrcholové sportovce - pozn. redakce). Asi bych se zabýval spíše tím, než trenérstvím nebo tělocvikem.

Proč to nedopadlo?

Moje matka rozhodla, že medicína je lepší. 

Už jste se přes to zklamání přenesl? Jste rád, že to tak dopadlo?

Jsem velice rád. (smích)

A proč zrovna kardiologie?

V kardiologii jde o život. Pro mě to bylo takové vzrušující, když jsem jako medik začal pracovat ještě v roli ošetřovatele na jednotce intenzivní péče. Většinu pacientů jsme tam měli právě kardiologických. 

Je kardiologie královskou disciplínou?

To nechci tvrdit. Každý odborník si ve svém oboru najde to svoje a pak se mu může zdát, že jeho obor je nějak speciální. To nechci říkat. Mě vzrušovalo, že v kardiologii jde opravdu o život. A jsem rád, že mě to pořád baví.

Máte představu, kolika lidem jste už zachránil život? Pamatujete si aspoň toho prvního? Anebo třeba posledního?

Víte, ono je těžké říct přesně, co znamená zachránit život. Tak třeba historka z pondělní noci. Mám příslužbu a v jednu mi zvoní telefon na nočním stolku, vstávám a jedu k pacientovi s akutním infarktem myokardu. Když přicházím na sál, tak pacienta přivážejí na Lucasovi - to je takový mechanický přístroj pro srdeční masáž. Pacient má zástavu oběhu, má asystolii. Po deseti minutách od chvíle, kdy jsem začal katetrizovat (zavedení cévy do srdce - pozn. redakce), se mi podařilo zprůchodnit levou věnčitou tepnu. Jakmile jsem to udělal, tak okamžitě - ale opravdu okamžitě, to bylo jako zázrak - se srdce spontánně rozeběhlo a generovalo velice slušný tlak. V takovou chvíli sice máte pocit, že jste zachránil život, ale bohužel to dlouho nevydrželo a ten pacient zemřel asi po dvanácti hodinách.

Kdyby to vydrželo, ten pocit, že jste zachránil život, vám zůstane. Ve většině případů děláte výkon, který má pro ty lidi podle statistiky nějaký prognostický význam, ale jestli jim zachráníte život, to víte málokdy. Pacientů se zástavou oběhu, které přivedete k životu a odejdou po svých, je málo.

Takže asi ani neurčíte toho prvního zachráněného, když jste pracoval na JIPce? Toho si nepamatujete?

Pamatuju si pacienta, u kterého jsem se rozhodl, když mi umřel, že půjdu dělat kardiologii. Dodnes si pamatuju i jeho jméno. Ale vzhledem k tomu, že jsem třikrát týdně na sále a intervenční kardiologii dělám od roku 1991, tak pacientů, kterým jsem pomohl, jsou tisíce.

A jaký je to pocit? Je to už rutina?

Jo, je to rutina. Chvil, kdy má člověk radost z velkého vítězství, těch je málo.

Jak se naopak vyrovnáváte s tím, když vám někdo zemře. Je to těžké nebo je to už taky rutina?

Ve většině případů je to také rutina. Když vám zemře někdo, koho znáte, někdo, u koho jste udělal chybu nebo si říkáte, že jste to mohl udělat lépe nebo prostě jenom jinak, tak to vám samozřejmě leží v hlavě. Ale, že by mě to v posledních letech dostávalo do nějakých depresí, to ne. Dostane mě to do špatné nálady a snažím se z toho alespoň poučit. Jak to příště udělat nebo zkusit jinak. Ale nehroutím se.


JAK KARDIOLOG PEČUJE O SRDCE

Věnujete se srdci, takže přeneseně i krevnímu oběhu. S ním statisticky souvisejí ty nejčastější příčiny smrti...

Ano, 48 procent úmrtí v České republice.

Je kardiolog více imunní proti nemocem srdce? Pečujete o něj lépe?

Neznám žádnou statistiku, ale včera jsem přednášel mezi intervenčními kardiology. Bylo jich tam několik desítek. Rozhlížel jsem se po nich a říkal jsem si, že nevypadají špatně. Že to jsou vesměs lidé, kteří vypadají sportovně a že jsou štíhlí. Taky si myslím, že jen výjimečně, raritně, intervenční kardiologové kouří. A obecně asi žijí relativně zdravě. 

Taky si myslím, že když někdo má nadváhu a je kardiolog nebo řekněme diabetolog, je nevěrohodný. Jak může diabetolog říkat diabetikům zhubněte, když má sám třicet kilo nadváhy? Jak může kouřící kardiolog říkat lidem po infarktu: Hlavně nekuřte, protože to je to nejdůležitější opatření? Takže si obecně myslím, že kardiologové se o sebe starají a aby mohli lidem radit, musí i nějak vypadat. A ještě jedna věc - na naší klinice, kde máme asi třicet doktorů, letos poběží Pražský půlmaraton víc než deset z nich. 

A znáte i vy své srdce?

Pokud se ptáte, jestli jsem si někdy dělal třeba ergometrii, tak nedělal. Pokud se ptáte na EKG, tak to jsem si natočil naposledy na lékařské fakultě a potom, když mi bylo padesát, tak jsem si ho musel nechat udělat kvůli preventivní prohlídce.


BĚHÁNÍ JE LÉK, ALE MARATON BOLÍ

Zmínil jste Pražský půlmaraton, ale vy běháte i maratony. Kolik jich už máte?

Maratony mám za sebou čtyři, půlmaratonů ani nevím, ale určitě víc než deset. Začal jsem s tím někdy kolem čtyřicítky a myslím, že se mi tak lépe žije. Psychický tlak, ve kterém žiju, je relativně velký a běhání je relaxační opatření. Navíc jsem zastáncem toho, že pohyb přirozeně snižuje kardiovaskulární mortalitu.

To byl ten důvod, proč jste začal?

To asi ne. Já teď už běhám proto, že když si dneska půjdu zaběhat, budu se zítra cítit lépe.

Jste jinak nervózní? Říká se, že na běhu a endorfinech může být i závislost.

Tak bych to úplně neřekl. Bez běhu nervózní nejsem, ale mám pak třeba při složitější práci na sále frustrační práh podstatně výš, než když si nezaběhám.

Přidáte ještě nějaký maraton?

Never say never. Při posledním maratonu jsem slíbil na pětatřicátém kilometru svému tělu, že už mu nikdy v životě takovou zradu neudělám. Ale uvidíme.

Je maraton zdravý, doporučil byste ho jako kardiolog?

Myslím si, že maraton zdravý není. Zdravá je cesta k němu. To znamená pravidelné běhání a to zdravé je. Pokud se odkážeme na data ze studií, které hodnotí běh, je asi nejlepší střední frekvence a intenzita. To znamená běhat dvakrát až třikrát týdně. Ne na submaximální zátěži, ale spíš nižší, tedy nějaké střední - to běžíte docela pomalu. Myslím si, že maraton jako jednorázová obrovská zátěž lidskému tělu k ničemu není. Vede jen ke strašnému vyčerpání.

A půlmaraton?

Půlmaraton, to je jiná. To je docela příjemná asi dvouhodinová disciplína. Půlmaraton je daleko lepší trať než maraton.

Zvládne maraton po tréninku každý?

Maraton bez tréninku nezvládne asi nikdo. Maraton s tréninkem? Třeba na tom pražském to před cílem vzdá asi čtyřicet procent lidí. Nedoběhnou a jsou to přitom ti, kteří na to trénují. Maraton je opravdu velmi těžká disciplína. Zvládnout se to dá, ale otázka je, jestli vás to bude bavit. Jeden můj známý, který má za sebou maratonů desítky, mi říkal, že si užije v průměru asi jen každý pátý. Do dvaceti kilometrů je to celkem pohoda, od třiceti trápení.


PSANÍ JAKO AUTOTERAPIE

O maratonu a překonávání sama sebe je i jedna povídka ve vaší nové knize Překroč ten stín. Není to zdaleka vaše první kniha, ale je to první beletrie. Jak se z lékaře najednou stane spisovatel?

Napsal jsem svoji první trochu delší povídku, což byla odpověď na nějakou moji životní situaci. V té knize je to povídka Litvínov - Životní zkoušky doktora Váni, a to je ta první bezprostřední příčina. To byla privátní záležitost, prostě jsem se potřeboval vypsat. Zkusil jsem si to, povedlo se a ohromně jsem si tím ulevil. Zjistíte pak, že se vám lépe žije.

Když se vrátím k tomu běhání - to vám ulevuje. Pak se dostanete pod ještě větší tlak a to běhání přestane stačit. Tak běháte a ještě píšete. Najednou je to mnohem lepší než běhání samotný. Pak přijde třetí fáze, když je těch povídek několik, ale přitom máte velmi úzký okruh čtenářů. Třeba pět. Potom vám někdo, koho respektujete a je přitom z oboru literatury, řekne: To bys měl už vydat jako knížku. Do té doby mě to nenapadlo, byla to jenom autoterapie. Ale pak už jsem ty povídky nechtěl nechat v šuplíku.

V poslední době jsem ze své komfortní zóny vystoupil několikrát. To psaní byla možná taková příprava na to, z té komfortní zóny vystoupit. A možná jsem v těch povídkách tak nějak hledal hrdiny, kteří se na to chystají nebo to udělali nebo to právě dělají.

První povídka knihy je o jedenáctiletém chlapci, kterého srazí auto a v Thomayerově nemocnici mu dají dohromady těžce pochroumanou levou ruku. Vzpomíná na to už jako dospělý lékař. Musím se vás zeptat - nemáte náhodou velkou jizvu na levé ruce?

Mám. Pětadvacet stehů.

David Garkisch


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Statečný lékař se sirotky nakráčel do plynu. Děti bych neopustil, říkal

Doktoři v kopačkách nejsou másla: budou Češi mistry světa i počtvrté?