Lékaři v odboji: Za smrt nacistické zrůdy zaplatili životem i s rodinami

Ošetřovali zraněné parašutisty, sháněli jim úkryt i jídlo. Stateční lékaři je neopustili ani po atentátu na Heydricha, kdy v ulicích řádilo běsnící gestapo. Většina za pomoc odboji zaplatila životem. Přinášíme další díl seriálu o hrdinech v řadách lékařů.

Na každého vězně dvě minuty a výstřel. A znovu. To celé devět hodin. Před 75 lety, 24. října 1942, v Mauthausenu nacisté zavraždili bezmála tři stovky lidí spojených s pomocí parašutistům z výsadku Anthropoid. Byla to skupina vyslaná s cílem zabít zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Parašutisté svůj úkol splnili a nenáviděný nacista zemřel. Ale tím to rozhodně neskončilo. Úkryt, pomoc a péči potřebovali parašutisté ještě víc než předtím. Janu Kubišovi navíc střepina granátu při atentátu poranila oko. Nejen proto se mezi odvážnými lidmi, kteří neváhali pomoci a riskovat život, ocitla také nemalá skupina lékařů. Bohužel většina z nich patřila později i k popraveným z Mauthausenu.

O osudech první části z nich jsme vás už informovali v článku Operace Anthropoid: Lékaři, kteří se nebáli postavit nacistům. Teď na něj navazujeme dalším pokračováním...


MUDr. Milada Frantová (*28. 9. 1906)

Manželé MUDr. Milada Frantová a doc. MUDr. Jiří Franta (*31. 8. 1899) byli členy odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Paní doktorka měla soukromou oční ordinaci na dobré pražské adrese (Újezd 18) a její manžel patřil mezi průkopníky biochemických vyšetření v oftalmologii.

Doc. Franta se v březnu 1939 stal přednostou očního oddělení nemocnice v Hradci Králové. Patřil mezi vedoucí činitele PVVZ ve východních Čechách a za odbojovou činnost byl zatčen již v říjnu 1941. Dr. Frantová na požádání MUDr. Soběslava Sobka a Jana Sonnevenda ošetřila Janu Kubišovi poraněné oko a docházela jej kontrolovat i do úkrytu v Resslově ulici! Za to si vysloužila věznění v Terezíně a smrt v Mauthausenu 24. října 1942. Pro smrtící výstřel si šla jako vůbec první pomocník parašutistů již v 8.30. 

Její manžel byl po věznění v Hradci Králové, na Pankráci a v Terezíně 22. května 1942 převezen do Drážďan a později do věznice Moabit v Berlíně, kde byl v květnu 1943 odsouzen k trestu smrti. Po rozsudku byl vězněn v Plötzensee a od října v káznici Brandenburg-Görden. Trest mu byl 24. ledna 1945 změněn na 12 let káznice, ovšem útrapy věznění se na jeho zdraví podepsaly tak, že 2. února 1945 zemřel.

MUDr. Milada Frantová je připomenuta na památníku před kostelem sv. Cyrila a Metoděje. Její muž má pamětní desku na staré bráně fakultní nemocnice v Hradci Králové. Osobně musím dodat, že paní doktorka Frantová je pro mne největší hrdinkou. Neváhala pomoci Janu Kubišovi a chodila za ním i do kostela sv. Cyrila a Metoděje už po smrti Heydricha, kdy běsnící gestapo hledalo jakoukoliv stopu, a to za situace, kdy byl její manžel ve vězení.


MUDr. Alexander Bondy (*3. 10. 1874) a MUDr. Jiří Bondy (*2. 4. 1910)

Před válkou ordinoval gynekolog MUDr. Alexander Bondy v Josefské ulici 37. Když mu bylo jako Židovi znemožněno mít vlastní ordinaci, vykonával svoji praxi v bytě v ulici Elišky Krásnohorské 10/2. Spolu s ním zde žili jeho žena Hilda a syn, rovněž lékař, ovšem urolog, Jiří se ženou Lýdií, která byla zdravotní sestrou. 

Od roku 1936 se znala s Aťou Moravcem, kterému poté, co jako Židovka nesměla v důsledku diskriminačních opatření vlastnit jízdní kolo, věnovala svůj bicykl. Ten bicykl, na němž od konce dubna 1942 jezdil Josef Gabčík a který zůstal na místě útoku a byl později vystaven v prodejně Baťa na Václavském náměstí. Parašutista totiž utíkal pěšky pronásledovaný Heydrichovým řidičem Johannesem Kleinem. 

Kolo se stalo důvodem k zatčení Lýdie, jejího muže Jiřího, tchána Alexandera s manželkou Hildou, a dokonce i Lýdiiny matky Friedy Holznerové. Všichni prošli vězením na Pankráci a 13. června byli odesláni do Terezína. Zde byl MUDr. Jiří Bondy již 21. července 1942 usmrcen. Ostatní byli popraveni v Mauthausenu 24. října 1942. 

Do širší rodiny patřil i úředník Zdeněk Bergman. S označením Jude byl 26. července 1942 předán do věznice v Terezíně, 22. října pak transportován do Mauthausenu a o dva dny později stejně jako ostatní popraven.

Všechny popravené připomínají jména na pomníku u kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Výše zmíněný Vlastimil (Aťa) Moravec patřil do rodiny Moravcových, která společně s řídícím učitelem Janem Zelenkou-Hajským patřila k největším a nejobětavějším pomocníkům parašutistů. Byt Moravcových v Biskupcově ulici 1745/7 byl jedním z hlavních odbojových center. Fungoval jako zpravodajská místnost, ale také jako ubytovna, kterou prošli Josef Gabčík s Janem Kubišem, Josef Valčík, Arnošt Mikš z výsadku Zinc či Adolf Opálka a bohužel také Karel Čurda z Out Distance.


Mučení ho nezlomilo, až pohled na mrtvou matku

Marie Moravcová, „teta“, jak ji parašutisté pojmenovali, fungovala jako ubytovatelka a zásobovatelka, ale také jako hospodyně a kuchařka. Její manžel Alois v době okupace pracoval jako vrchní inspektor státních drah.

Své cesty po protektorátu využíval k získávání železničářů pro odbojovou činnost a podporu parašutistů. Jejich syn Miroslav odešel v prosinci 1939 do zahraničí a působil v řadách RAF. V hodnosti rotného zahynul jako stíhací pilot 310. stíhací perutě RAF den po zahájení invaze do Normandie. 

Mladší syn, jednadvacetiletý Aťa, působil jako kurýr a účastnil se několika akcí parašutistů. V noci na 17. června 1942 dorazilo k Moravcovým komando gestapa. Při zatýkání se Marie stačila otrávit jedem, který dostala od parašutistů. Její manžel byl zatčen a v Petschkově paláci krutě vyslýchán. Aťa, v té době pobývající u příbuzných v Písku, byl fingovaným telegramem přivolán gestapem do Prahy a zadržen. Také on byl podroben brutálnímu mučení, ale kapituloval až ve chvíli, kdy mu byla ukázána mrtvola matky a kdy mu bylo vyhrožováno smrtí otce. Tak se gestapo dostalo k úkrytu parašutistů v kostele v Resslově ulici. 

Po skončeném vyšetřování byli otec a syn Moravcovi odesláni do Terezína a pak do Mauthausenu, kde byli 24. října popraveni dvě minuty po sobě.


Doc. MUDr. Vladimír Bergauer (*18. 9. 1898)

Člen předválečné Masarykovy ligy proti tuberkulóze žil s  manželkou Markétou v Italské ulici 615/7. Zabýval se eugenikou, problematikou stárnutí a byl také autorem monografi e Obecná biologie z  roku 1936.

Oba manželé se aktivně zapojili do odboje v okruhu bývalých členů Masarykovy ligy proti tuberkulóze, pomáhali parašutistům shozeným do protektorátu a také ukrývali anglického pilota mjr. Ronalda Littledalea, kterému se v květnu 1941 podařilo uprchnout ze zajateckého tábora Stalag XXI-D nedalekopolské Poznaně. Vladimír Bergauer s pomocí svých přátel připravil pro mjr. Littledalea útěk do Švýcarska, který se ale nezdařil, protože britský letec byl ve Vimperku zadržen.

Dne 30. června 1942 byli Bergauerovi zatčeni, vězněni na Pankráci a posléze v Malé pevnosti v Terezíně. Odtud je 22. října transportovali do Mauthausenu a zde 24. října popravili. Manželé Bergauerovi jsou připomenuti na památníku v Resslově ulici, na doc. Bergauera upomíná i žulová deska umístěná na chodbě v přízemí Purkyňova ústavu na Albertově. 10. dubna letošního roku byla na domě, kde manželé bydleli, odhalena pamětní deska.


MUDr. Soběslav Sobek (*29. 9. 1887)

Plicní lékař a  zakladatel lékařského sanatoria v osadě Vyšné Hágy na Slovensku žil s manželkou Marií v Italské ulici 36/25. I on byl zapojen do aktivit z okruhu lidí spojených s bývalou Masarykovou ligou proti tuberkulóze. Po útoku na Heydricha zprostředkoval na žádost předsedy sboru starších pravoslavné církve, aktivního odbojového pracovníka a v té době už penzionovaného ředitele brněnské Okresní nemocenské pojišťovny Jana Sonnevenda spojení na MUDr. Frantovou, která ošetřila Janu Kubišovi zraněné oko.

V červenci 1942 byli manželé Sobkovi zatčeni a posléze předáni do vazby v Terezíně, odkud odjeli s transportem 22. října 1942 do Mauthausenu. O dva dny později byla v 9.14 Marie zastřelena, manžel ji do popravčí komory následoval v  14.50. Jan Sonnevend, který dohodl pro parašutisty úkryt v pravoslavném kostele v Resslově ulici, byl 22. června zatčen gestapem. Stal se jedním z obviněných v nacistickém „monstrprocesu“ s představiteli pravoslavné církve 3. září 1942 a o den později zastřelen na Kobyliské střelnici. 

Jeho žena sdílela osud ostatních zatčených, tedy Pankrác a Terezín, transport do Mauthausenu a smrt v popravčí komoře 24. října 1942. Manželé Sobkovi jsou jmenováni na pomníku u kostela sv. Cyrila a Metoděje, MUDr. Sobek je vzpomenut i na pamětních deskách v budově Správy sociálního zabezpečení a v budově bývalé Masarykovy ligy proti tuberkulóze na náměstí Kinských na Smíchově. 10. dubna tohoto roku byla na domě, kde manželé bydleli, odhalena pamětní deska. 


MUDr. Karel Svěrák (*22. 10. 1889)

Soukromý plicní lékař, který měl ordinaci v Ječné ulici 507/6, sokolský cvičitel, spolupracovník organizace Jindra a jeden z lidí, kteří se podíleli na vybrání posledního úkrytu parašutistů. Konspirativní schůzky odbojářů se odehrávaly v rámci „lékařského vyšetření“. Dr. Svěrák patřil k čelným představitelům Masarykovy ligy proti tuberkulóze, v roce 1930 byl dokonce zvolen předsedou jejího zemského sboru. Kromě soukromé praxe pracoval též na ministerstvu zdravotnictví a byl vrchním odborovým radou ministerstva vnitra. 

Gestapo ho zatklo 7. července 1942 pozdě večer poté, co se vrátil ze služební cesty do východních Čech. Předtím již gestapo zatklo jeho dceru Iris. Byl vězněn v pankrácké věznici, poté v Malé pevnosti v Terezíně, ale při výsleších nikoho z odbojářů neprozradil.

Manželka Marie byla zatčena 24. července 1942 a jejich byt byl zapečetěn. Patnáctiletý syn Karel, student průmyslové školy, který náhodou nebyl doma, se uchýlil k babičce, ale 2. srpna byl vypátrán a také zatčen. V Terezíně otce a syna posílali pracovat na stavbu do Ústí nad Labem, 22. října odeslali celou rodinu transportem do Mauthausenu. Marie byla popravena 24. října v 11.42, Iris dvě minuty po matce, syn Karel ve 14.20 a jako poslední dr. Svěrák o další dvě minuty později. 

Celá rodina je vzpomenuta jak na památníku v Resslově ulici, tak na pamětní desce v Boskovicích, kde se dr. Svěrák narodil. Jméno Karla Svěráka staršího je i na desce v budově bývalé Masarykovy ligy proti tuberkulóze na Smíchově.


MUDr. Jan Včelák (*4. 4. 1896)

Generální tajemník Masarykovy ligy proti tuberkulóze, která sídlila na náměstí Kinských 602/2. Ve stejném domě dr. Včelák také bydlel. Pod svým jménem psal odborné ftizeologické práce  zabývající se prevencí, diagnózou a léčením tuberkulózy a pod přezdívkou Čmeli pak v roce 1924 publikoval Zimního průvodce Krkonošemi. Patřil totiž k průkopníkům turismu, skautingu a trampingu. Byl spoluzakladatelem trampské „Ztracenky“. Prostřednictvím Jana Sonnevenda a Petra Fafka se zapojil do podpory parašutistů. Gestapo si pro něj přišlo 3. července 1942, o den později byla zatčena i jeho manželka Jitka. Vězněni byli na Karlově náměstí a od 17. září v Terezíně, 22. října je čekal transport a o dva dny později kulka v podzemí Mauthausenu. Děti Renata (12 let) a Ivo (9 let) byly umístěny do tábora ve Svatobořicích, kam se soustřeďovaly děti odbojářů.

Oba manželé jsou jmenováni na památníku v Resslově ulici a na bronzové pamětní desce padlých a umučených sokolů, která je umístěna u vchodu do sportovního areálu na Pohořelci. Jan Včelák je připomenut na pamětní desce v bývalém domě Ligy a na desce z červeného mramoru v budově bývalého Vančurova gymnázia na Smíchově.


MUDr. František Šmakal (*14. 9. 1896)

Ředitel Československého červeného kříže. S manželkou Ivanou se ihned po okupaci aktivně zapojili do odboje. Ivana působila jako tajemnice Alice Masarykové. Oba byli členy YMCA. Byli ve spojení s různými odbojovými skupinami (Parsifal, Ústřední vedení odboje domácího – ÚVOD) a spolupracovali s Janem Zelenkou-Hajským a s parašutisty ze skupiny Silver A (vysílačka Libuše). Ivana Šmakalová předala například parašutistovi a radistovi Jiřímu Potůčkovi text depeše, ve které vyjadřuje pochybnosti nad účelností odstranění Heydricha. Zatčeni byli 21. července 1942, vyslýcháni a vězněni na Pankráci, pak na krátkou dobu převezeni do Terezína a transportováni do Mauthausenu, kde byli 24. října popraveni.

Připomenuti jsou na pomníku v Resslově ulici, kenotafem na hřbitově Na Zelené lišce v Praze a na pamětní desce v budově Základní školy Norbertov v Praze 6. 

Michal Sojka

Foto: Wikimedia Commons, Německý spolkový archiv 

Vyšlo v časopise České lékařské komory Tempus Medicorum 6/2017

V posledním díle seriálu o hrdinných lékařích v odboji a zejména v akci Anthropoid, se zaměříme na nemocnice a budovy spojené s atentátem i na záhadu toho, kam se poděly ostatky parašutistů.

Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Doktoři v kopačkách nejsou másla: budou Češi mistry světa i počtvrté?