Hlavička
Tempus -
03/10/2017

Lékařkou bez hranic: Nerozhodujeme o vině či nevině, ošetříme každého

Práce lékaře v místech konfliktů, humanitárních katastrof či ve třetím světě je bezesporu nebezpečná. Organizace Lékařů bez hranic v takových místech spoléhá na svou pověst a neutralitu.

reklama

reklama

Lékaři bez hranic v roce 2016 oslavili už deset let své existence v České republice. Dosud s nimi vyjelo pomáhat 126 spolupracovníků, mnozí opakovaně. Dohromady strávili na misích na 115 let. Jednou z nich je MUDr. Radka Čapková, která pracuje jako internistka ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Zároveň je členkou správní rady české kanceláře Lékařů bez hranic.

Lékaři bez hranic působí v Česku už deset let. Ty jsi s nimi spjatá ještě déle. Kdy ses k nim rozhodla přidat? 

Poprvé mě to napadlo o prázdninách mezi gymnáziem a medicínou. Bylo to v roce 1994 a já dělala au-pair v Británii. Na BBC bylo tehdy hodně zpráv o genocidě ve Rwandě, o situaci uprchlíků v tehdejším Zairu, kde pracovala řada humanitárních organizací včetně Lékařů bez hranic. Tehdy mě napadlo, že by mě právě tohle bavilo. Pak jsem na to několikrát zapomněla, ale vracelo se to. A v roce 2005 jsem se k Lékařům bez hranic přidala, tehdy ještě nebyla česká kancelář, vyjela jsem přes vídeňskou pobočku organizace.

reklama

Jela jsi tehdy do Arménie, později do Keni, na Srí Lanku a do Jižního Súdánu. Jakou jsi měla konkrétně roli na těchto misích? 

Povedlo se mi trefit se do misí, které byly odlišné geograficky, kontexty i tím, co jsem tam dělala. V Arménii to byl ambulantní projekt, kde jsem organizovala místní lékaře a rozšiřovala projekt o další komponenty. V Keni jsme měli mobilní kliniky, na Srí Lance a v Jižním Súdánu jsem byla v nemocnicích. V té první jako lékařka, tu druhou jsem řídila.

Která z misí byla pro tebe nejzajímavější? 

Keňa. V prosinci 2007 tam vypuklo povolební násilí mezi jednotlivými kmeny, my jsme tam přišli na začátku roku 2008 a projekt jsme zavírali až ve chvíli, kdy byl v zemi klid, lidé se vraceli z vysídleneckých táborů domů a začala tam zase fungovat zdravotní péče. Takže jsme viděli celou evoluci konfliktu, dělali jsme průzkumy situace – jaké jsou humanitární potřeby – a přizpůsobovali jsme tomu činnost. Tím to byla pro mě asi nejzajímavější mise.

S jakými lékařskými případy ses setkala? 

Třeba v Jižním Súdánu jsme měli porodnici, takže se k nám často dostávaly ženy s komplikovanými porody, poporodními krváceními. Na Srí Lance byli chirurgičtí pacienti, kterým jsme poskytovali pooperační léčbu. Bylo tam rovněž velké množství břišního tyfu, a tudíž pacienti s perforacemi střeva, u nichž byla složitější pooperační péče. Asi nejtěžší případ, se kterým jsem se na misích setkala, byla mladá dívka na Srí Lance, která měla popáleniny na zhruba 70 procentech těla. 

V čem se liší kupříkladu pacienti v Jižním Súdánu nebo na Srí Lance od těch českých? 

Zaprvé tím, že většinou přicházejí nedotčeni nějakou léčbou. Přišlo mi vždy, že tam ta medicína tak nějak líp funguje, protože pacienti zareagovali i na léky první volby. Kdežto u nás přijde většinou pacient, který už je zaléčen praktickým lékařem, případně záchrankou nebo jinou nemocnicí. A nezbývá než použít další stupeň, pokud je vůbec k dispozici. Druhý rozdíl je, že většina tamních pacientů je méně informovaná, a tak moc s lékaři nepolemizuje. Přijímají tu péči tak nějak beze zbytku. Na druhou stranu: pokud dojdou k závěru, že tudy cesta nevede, jdou prostě pryč. Zcela jinak přistupují ke smrti – přicházeli k nám, abychom pomohli, a pokud jsme jim vysvětlili, že jim pomoci nedokážeme, tak příbuzní neváhali a řekli, že si pacienta berou domů. Že není důvod, aby tam ležel.

Lékaři bez hranic mají na čtyři sta projektů v téměř sedmdesáti zemích. Jak takový projekt vzniká? 

Nejdříve vyjede průzkumný tým, který vyhodnotí situaci na místě – jaká je tam zdravotní péče, jaké tam jsou potřeby, a pokud je situace alarmující, může tam vzniknout projekt. Řada projektů začíná jako „emergency“, třeba po přírodní katastrofě nebo v důsledku válečného konfliktu. Některé z nich pak zůstanou jako dlouhodobější, pokud tam jsou stále potřeby, zůstaneme i po odeznění dané katastrofy nebo konfliktu. Od začátku se ale snažíme pracovat na tom, abychom tam nebyli navždy a mohli projekt někomu předat, nejlépe místnímu ministerstvu zdravotnictví – proto vždy školíme místní pracovníky a snažíme se přimět místní úřady, aby převzaly zodpovědnost.

Lékaři bez hranic často působí v konfliktních oblastech, v poslední době byla řada nemocnic bombardována, ať už v Jemenu, v afghánském Kundúzu či v Sýrii. A to navzdory faktu, že je chrání mezinárodní humanitární právo a Ženevské konvence. Lékaři bez hranic skoro nikdy nemají ozbrojenou ochranku, jak zajišťují bezpečnost na svých misích? 

Doufáme, že bezpečnost nám svým způsobem zajistí naše logo. Fakt, že býváme na místě známí. Snažíme se být maximálně transparentní v tom, co děláme, jak to děláme. Vysvětlujeme, že jsme neutrální a v rámci každého konfliktu poskytujeme péči každému, kdo ji potřebuje, bez ohledu na to, ke které bojující straně patří. Samozřejmě vždy je potřeba vyjednávání se všemi stranami konfliktu, s vládnoucími klany, s místní administrativou.

Neměla jsi někdy dilema v tom, zda někoho ošetřit, nebo ne? 

Žádná z mých misí nebyla vyloženě uprostřed bojového konfliktu. Nicméně obecně lze říct, že v tomhle není co řešit. Lékařská etika platí všude, ať to je, či není bojový konflikt, a nám jako lékařům nepřísluší řešit, kdo je kdo. Poskytujeme lékařskou péči tomu, kdo ji potřebuje. Každý člověk, který potřebuje lékařskou péči, je pro nás pacient a dále nerozlišujeme, kdo je, odkud přišel a co kde udělal. O vině či nevině má rozhodovat někdo jiný. Navíc kterýkoli bojovník, jenž je raněn, stává se pacientem. Ano, jsou to principy naší organizace, ale i kdyby nebyly, tak jsme lékaři a každý z nás se musí řídit lékařskou etikou. Když nám v Česku přivezou z věznice odsouzeného vraha, tak ho také ošetříme. Můžu si o něm myslet, co chci, ale ošetřím ho. Nepřísluší mně při jeho léčbě řešit, co udělal.

Lékaři bez hranic pomáhají lidem na útěku po celém světě, mimo jiné i ve Středozemním moři či na Balkáně. V Česku se někdy objevují hlasy, že by se uprchlíkům pokoušejícím se překonat Středozemní moře při snaze dostat se do Evropy pomáhat nemělo. Jak to vnímáš ty? 

Podle mě je to naprosto bezpředmětná otázka. Člověk topící se v moři má přece být zachráněn. Platí totéž, co v případě, na který ses ptala v předešlé otázce. Zamýšlet se nad tím, jestli vstoupil do toho moře dobrovolně, nebo ne, jestli má, nebo nemá být v Evropě a podobně, není věc, která přísluší lékařům. To se má řešit až v době, kdy ten člověk nebude v ohrožení života. Navíc Lékaři bez hranic nestanovují, kam budou převezeni lidé, kteří jsou zachránění v mezinárodních vodách Středozemního moře. Do kterého přístavu je máme odvézt, určuje italské Námořní záchranné a koordinační centrum. 

V současné době působíš vedle své práce v nemocnici také ve správní radě české kanceláře Lékařů bez hranic. Mohla bys přiblížit hlavní aktivity české kanceláře v letošním roce? 

Hlavním cílem české kanceláře je nabírání lidí na mise, získávání peněz na projekty a zvyšování povědomí veřejnosti o humanitárních problémech. Letos pomáháme financovat projekty například v Tanzanii, Nigeru, Súdánu či na Ukrajině, celkem v deseti zemích. Díky českým dárcům na to máme přes 70 milionů korun. V létě jsme také vyhlásili mimořádnou sbírku na pomoc v Nigérii, kde se v současné době odehrává bez zájmu světa jedna z největších humanitárních katastrof světa. Na mise letos přes českou kancelář odjelo dosud 33 převážně Čechů a Slováků. Nejčastěji do Iráku, Jižního Súdánu, na Ukrajinu, do Afghánistánu. V květnu jsme také měli na pražském náměstí Míru interaktivní výstavu Polní nemocnice Lékařů bez hranic, kterou navštívilo více než čtrnáct tisíc lidí. 

Iveta Polochová

(Vyšlo v časopise ČLK Tempus Medicorum 12/2016) 

reklama

reklama

reklama

reklama