Milosrdná lež umírajícímu? Nepomáhá, ale škodí

Je-li smrt pacienta nevyhnutelná, není už naším cílem uzdravení, ale paliativní léčba a péče a důstojné a klidné umírání. Vyrovnání se s neodvratitelnou a blížící se smrtí je proces vyžadující svůj čas. Podmínkou klidného a důstojného umírání je akceptace pacientem i jeho rodinou. 

Vážná nemoc není jen zlem, je také příležitostí k osobnímu a osobnostnímu růstu a zrání. Takzvaná \""milosrdná lež\"" je ve skutečnosti tvrdě nemilosrdná, protože nemocnému bere čas, a najednou je pozdě. Rozlišujeme pravdu diagnostickou a pravdu prognostickou. Ne vždy je nutné závažnou nemoc pojmenovat, ale vždy je nutný individuální citlivý přístup. Nikdy neslibovat nemožné a důsledně rozlišovat pojmy: léčitelný a vyléčitelný! 

Proč lže nemocnému ošetřující lékař? Není vyrovnán se svou vlastní smrtelností. Je neobratný v komunikaci. Podlehne tlaku pacientovy rodiny. Preferuje obložnost. 

Proč lže nemocnému jeho vlastní rodina? Pod záminkou chránit nemocného chrání sama sebe. Věří, že je to tak lepší. Nikdo ji včas nepoučil. Nezvládá komunikaci. 

Nejčastější záludnosti tzv. „milosrdné lži“: Pokračování v zatěžující, ale marné léčbě. Zatěžování pacienta nesmyslným i invazivním vyšetřením krátce před smrtí. Promarnění vzácného času – pak je pozdě na podstatné: odpuštění, poděkování, rozloučení, závěť, zabezpečení rodiny. Falešná naděje a její důsledky: pacientovo zklamání, nedůvěra, rezignace, deprese, izolace, někdy i agrese a oprávněné stížnosti. Bolestný pocit zrady od nejbližších, kterým celý život důvěřoval. Hrubé narušení vztahů uvnitř rodiny a často dlouholeté výčitky svědomí pozůstalých. Ochuzení všech zúčastněných, promarněná příležitost osobnostního růstu a zrání. 

MUDr. Marie Svatošová

(Vyšlo v časopise ČLK Tempus Medicorum, 7,8/2017)