Hlavička
Příběhy -
21/05/2018

Příběh lékaře: Stav zdravotnictví jsem poznal až s nemocným synem v náručí

„Nepřipouštěl jsem si, že může být situace tak vážná. Až doteď. Musel jsem to zažít na vlastní kůži. V roli rodiče. V roli pacienta,“ zní upřímná slova lékaře po jeho překvapivé zkušenosti s českým zdravotnictvím. Sháněl pomoc pro svého ročního syna. A nestačil se divit...

reklama

reklama

Zdánlivě banální záležitost. Doma máte miminko, má teplotu, průjem a zvrací. Nic nepomáhá a večer už dostanete takový strach, že raději vyhledáte pohotovost. A to i přes to, nebo právě proto, že jste lékař.

Až tato zkušenost v roli pacienta radikálně změnila pohled mladého lékaře na české zdravotnictví. Co ho potkalo? Realita zdravotnictví – a to přímo v hlavním městě, kde by dostupné ošetření nemocného dítěte teoreticky nemělo být žádný problém.


reklama

Máme plno, běžte jinam

Následující řádky by možná mohli potvrdit i jiní rodiče nebo prostě jen lidé, kteří museli někdy v poslední době vyhledat lékařskou pohotovost. Necitlivé jednání, zoufalé čekání, neúcta k soukromí, „vyhazov“ do jiné nemocnice, lajdáctví i byrokracie – tím vším si musel projít mladý lékař, psychiatr, když nedávno potřeboval ošetřit svého ročního nemocného syna. 

Zjistil, že i s apatickým dítětem v náručí vás bez vyšetření klidně pošlou do jiné nemocnice nebo že je pro personál často důležitější regulační poplatek a vyplněné dotazníky než stav malého pacienta.


Nemít kamarády lékaře...

Tato zkušenost vedla Pavla Trančíka, jinak psychiatra v bohnické léčebně a předsedu Sekce mladých psychiatrů ČLS JEP, k sepsání následující úvahy o českém zdravotnictví, která vyšla v novém čísle časopisu České lékařské komory Tempus medicorum.

Sám Pavel Trančík ji uvádí těmito větami: „Můj velký medicínský vzor, lékař, nedávno pasovaný na rytíře českého lékařského stavu, mi jednou řekl, že nebýt několika kontaktů mezi lékaři kamarády, bál by se nechat ošetřit. Prezident ČLK neustále apeluje na personální krizi v českém zdravotnictví, která přerůstá v katastrofu. Limity a nedostatky si uvědomuji dnes a denně v praxi, ale nepřipouštěl jsem si, že může být situace tak vážná...“

(gar)

Foto: Pexels.com, CC0 License


Na vlastní kůži

Onemocněl mi roční syn, měl horečku, průjem, zvracel. V situaci, kdy jsem vyhodnotil, že ho dále doma nezvládáme rehydratovat, teplotu se nedaří srážet a začínal být apatický, vyrazili jsme na pohotovost do Thomayerovy nemocnice. 

Službu konající sestřička nás vyzvala ke stručnému sdělení, s čím přicházíme, na chodbě, o soukromí nemohla být řeč, a pak mě precizně naučenou větou poslala zaplatit pohotovostní poplatek. Logicky, protože to je to nejdůležitější v akutním stavu pacienta. Běžel jsem tedy pro doklad na vrátnici, který byl vstupenkou do ambulance.

Paní doktorka nám vyčítala, že jsme stav neřešili s dětskou lékařkou během dne, a po důkladném poučení o všech rizikách, která jsem svojí údajnou pasivitou mohl způsobit, jsem konečně dostal prostor informovat ji, že jsem vše s obvodní konzultoval, ale stav syna progredoval, proto hledám pomoc na pohotovosti v osm večer.

Zopakovala, že stav je vážný a zřejmě bude vyžadovat hospitalizaci, avšak zaznělo to, co je pro pražské nemocnice poslední roky běžné, že jejich lůžková kapacita je naplněna a pomoc musím hledat v jiné nemocnici.

Bez jakékoliv léčebné intervence jsme ve vážném stavu vyrazili směr Bulovka. Akutní příjem byl úplně plný a sanitky přijížděly jako na běžícím páse. Syn mi ležel na rameni, vyčerpaně a ztěžka vydechoval. Dlouho se nic nedělo, na různé zvonky, kde bylo uvedeno „zvoňte krátce“, nikdo nereagoval. Klepal jsem i tam, kde se nesmělo. Vtom se v chodbě objevil lékař. Zdvořile jsem ho oslovil a předal mu doporučující zprávu. „Mrzí mě to, ale mám na starost tři ambulance, několik desítek lůžek, mohu se vám věnovat tak za dvě hodiny. Jsem tady sám,“ pravil. 

Manželka mu oponovala, že se bojí, aby syn nedostal křeče, načež jí odvětil, že to by pak řešil dřív. Po tomto sdělení se manželce zaleskly oči z beznaděje. Mohu potvrdit, že tento lékař byl vystaven neúměrné práci pro jednoho člověka. Ale věty, které pronesl, přece nesmíte říct rodičům, kteří mají akutní strach o své dítě. Přemlouval jsem ho a podařilo se mi ho přemluvit, vzal nás naštěstí přednostně. 

O vstupu do ambulance rozhodovala opět zdravotní sestra, se kterou jsem musel vyplnit různé souhlasy, včetně poskytování informací, a když už jsem to konečně měl hotové, zjistila, že to nebyl ten správný formulář, a tak jsme začali odznova. Pak pokračovalo nekonečné ťukání v počítači. Přes ty všechny směrnice přece nejede vlak. Hlavně aby byl každý chráněn. Snad tuto proceduru vydrželi i další pacienti tak, jak ji obdivuhodně vydržel i můj syn. 

Lékař konečně zahájil vyšetření a namířil bezkontaktní teploměr na synovo čelo a tento fascinující přístroj ukázal 36,1 stupně. V místnosti nastalo ticho. Přerušil jsem ho slovy, že tato hodnota je vyloučena, syn úplně hořel. Lékař mi sdělil, že nevylučuje, že ještě v Thomayerově nemocnici teplotu měl, ale teploměr to ukazuje.

Nezbylo mi tedy nic jiného než přístroj „nakalibrovat“ na vlastním čele, kde ukázal 33 stupňů. Stačilo tedy vždy připočíst 3 stupně Celsia ke každému měření a dojdeme k správným výsledkům. Snad si tento objev předaly směny a nedoplatí na to někdo na akutním příjmu pacientů infekční kliniky Nemocnice Na Bulovce. Nebo se aspoň vraťme ke rtuťovým teploměrům, klinické vyšetření prodlouží o pět minut, což je asi nepředstavitelné, ale jistě udělají menší pohromu.

Naštěstí nás přijali. Přijali nás asi po dvou hodinách. Neumím si představit, že bych se k tomuto procesu dostal až za další dvě hodiny, které avizoval lékař na začátku. Měli jsme štěstí, obsadili jsme poslední lůžko na dětském, oznámila nám významně sestřička, takže jsme ještě s vděkem odcházeli. V Motole je karanténa, nevím, kam by nás poslali, kdyby to nedopadlo. 

Máma mi říkala, snad to tak nenecháš… Tak, mami, nenechám, napsal jsem toto, zítra zavolám svým lékařům kamarádům, aby mi syna pohlídali, protože mám různé obavy a fantazie, které mi po aktuálních zkušenostech způsobují úzkost. A budu hledat cestu a budu přispívat k tomu, aby se ta situace u nás zlepšovala.

MUDr. Pavel Trančík

Psychiatrická nemocnice Bohnice, předseda Sekce mladých psychiatrů ČLS JEP, president-elect EFPT 


reklama

reklama

reklama

reklama