Stateční lékaři – první signatáři Charty 77

Mezi úplně prvními odvážnými lidmi, kteří neváhali připojit své podpisy pod Chartu 77, byli také tři lékaři: Jiřina Zelenková, František Bláha a František Kriegel. Přinášíme vzpomínku na osudy této trojice.

Jmenovaná trojice byla mezi prvními 242 lidmi, kteří se k prohlášení Charty 77 přihlásili už ve chvíli, kdy o ní komunistický režim ani svět ještě vůbec nevěděly. Podpis těchto tří statečných lékařů nenajdeme na žádném archu, které mezi lidmi kolovaly později. Stejně jako všichni první signatáři, i oni se k Chartě 77 připojili na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, se svým podpisem a adresou.

Záhy se společně s ostatními dostali do hledáčku tajné policie StB. Důkazem jsou právě originály podepsaných karet, které byly v roce 2006 nalezeny ve spisu StB. Podpis Charty 77 i těmto signatářům zásadně proměnil život. Ani jeden z nich se listopadové revoluce v roce 1989 bohužel nedočkal. Zemřeli ještě za komunistické normalizace.

Nejznámější z trojice jmenovaných lékařů je František Kriegel, československý lékař, politik, významná osobnost pražského jara a jediný člen československé delegace, který odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Další dva lékaři – Jiřina Zelenková a František Bláha – tak známí nejsou. První díl seriálu o lékařích-signatářích Charty 77 jimi proto začínáme.

Informace o Jiřině Zelenkové a Františku Bláhovi jsou jen kusé. Jisté je, že v prosinci 1976 sebrali čest i odvahu a připojili svůj podpis pod dokument, o kterém věděli, že zcela jistě rozhněvá tehdejší mocné v ČSSR. Jejich podpis byl zároveň přiznáním i rozsudkem. Odměny v podobě pádu komunistického režimu doma ve vlasti i v celém východním bloku se nedočkali. František Bláha zemřel deset let předtím, Jiřina Zelenková dokonce pouhý rok před listopadem 1989. 


MUDr. Jiřina Zelenková

O doktorce Zelenkové bohužel v dostupných zdrojích existuje jen velice málo informací. Když v roce 1988 ve věku 59 let zemřela, vydali tehdejší mluvčí Charty 77 tento dokument:


Dokument Charty 77/51/88 

Za MUDr. Jiřinou Zelenkovou

Dne 23. září 1988 jsme se ve strašnickém krematoriu rozloučili s MUDr. Jiřinou Zelenkovou.

Jiřina Zelenková patřila k prvním signatářům Charty 77. Podpisem Charty vyvodila závěry ze své dřívější veřejné činnosti, kdy jako mnoho příslušníků své generace vstoupila brzy po válce do Komunistické strany Československa a stejně jako oni se nejprve snažila o uskutečňování ideálů sociálně spravedlivé společnosti. Po politických procesech a dalších trpkých zkušenostech z praxe, která se s těmito ideály stále více rozcházela, se zařadila mezi ty, kteří usilovali o reformu strany a celé společnosti. V době pražského jara patřila ke stoupencům úsilí o demokratický socialismus. Po cizí vojenské intervenci byla na vysočanském sjezdu zvolena do ÚV KSČ. Potlačení československého reformního procesu vedlo k tomu, že i Jiřina Zelenková, která svá stanoviska z roku 1968 nikdy neodvolala, byla z KSČ vyloučena.

Jako mnozí z těch, kdo Chartu podepsali, nesla i ona důsledky tohoto kroku. Byla propuštěna z vlašimské nemocnice a po dva roky se pro zkušenou primářku nenašlo žádné lékařské místo. Až v roce 1979 mohla konečně opět začít pracovat v psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Bylo to náročné zaměstnání, nejen proto, že po dlouhou dobu denně do Kosmonos dojížděla, ale zejména proto, že – když nikdy předtím nedělala nic polovičatě – i tady se množstvím nahromaděných problémů od začátků dala strhnout k zaujaté, ale vyčerpávající práci, v níž nepolevila ani po prvním příznaku srdeční choroby. A přitom malé zbytky volna se samozřejmostí sobě vlastní věnovala pomoci těm, kdo ji potřebovali – jako lékař i jako člověk se vzácným pochopením pro strasti druhých. Rozdávala se do poslední chvíle a zemřela před koncem své dovolené, když se myšlenkami už zase vracela ke své práci pro léčebnu a pro všechny ty, kteří se na ni stále obraceli.

Zůstává po ní prázdné místo, které zaplnit může, pokud je to vůbec možné, jen společné úsilí mnohých. Jiřinu Zelenkovou charakterizují slova z oznámení o jejím úmrtí: „Říká se, že každý člověk má svůj osud. Pravdou však je, že každý člověk má svůj charakter a ten je jeho osud.“

Praha 29. září 1988

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát

mluvčí Charty 77



Prof. MUDr. František Bláha

Má vlastní stránku na Wikipedii, z níž cituji jeho životopis.

V letech 1925–1938 byl primářem gynekologického oddělení Nemocnice Jihlava. Na jaře 1939 byl organizátorem sokolského odboje. V letech 1939–1945 byl vězněn v Dachau. Po osvobození zastával v letech 1945–1948 post šéfa ústředí Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců. Byl členem předsednictva sociální demokracie. V letech 1948–1952 pak byl ředitelem Všeobecné nemocnice v Praze a od roku 1952 působil jako vyučující na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, přičemž v letech 1953–1955 zastával funkci děkana Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy.

V parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za ČSSD. V parlamentu zasedal do voleb do Národního shromáždění roku 1948. Během únorového převratu v roce 1948 patřil profesor Bláha ke skupině politiků sociální demokracie, kteří souhlasili s vývojem a setrvali ve straně i poté, co se stala loajálním spojencem KSČ. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění za sociální demokraty, zvoleným ve volebním kraji Jihlava. V červnu 1948 po splynutí ČSSD a KSČ přešel do poslaneckého klubu komunistů. V Národním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1954. Při sloučení sociální demokracie s KSČ byl v červnu 1948 kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa; IX. sjezd KSČ ho zvolil náhradníkem ÚV KSČ.

V nejvyšších zákonodárných sborech se znovu objevil po federalizaci Československa. V lednu 1969 usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Zde ale setrval jen do října 1969, kdy na mandát rezignoval. Ve stejném období zasedal i v České národní radě. I na toto místo na podzim 1969 rezignoval. Za normalizace se stal signatářem Charty 77.

Michal Sojka, Tempus Medicorum

Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Statečný lékař se sirotky nakráčel do plynu. Děti bych neopustil, říkal

Doktoři v kopačkách nejsou másla: budou Češi mistry světa i počtvrté?