Utopené děti na Lhotě? Zafungoval asi "efekt přihlížejícího". Jak se mu bránit?

Utonutí dvou vietnamských chlapců v jezeře Lhota u Prahy vyvolalo mnoho otázek. Některé budou zajímat policii, další se týkají chování personálu i návštěvníků. Byl v něm rasismus a xenofobie? Dost možná zafungoval nešťastný "efekt přihlížejícího". Co to je a co s ním?

V jezeře Lhota na Praze-východ se ve čtvrtek při koupání utopili dva sedmiletí vietnamští chlapci, bratranci. Bez ohledu na vše ostatní jde o velkou lidskou tragédii a hlubokou bolest pro pozůstalé. 

Případ se ale rozrůstá o další aspekty, jakými je třeba reakce personálu koupaliště a chování ostatních návštěvníků. Anebo také jazyková bariéra, která zřejmě bránila lepší komunikaci v krizové situaci.


Chaos mezi personálem, rodinou i návštěvníky

Není smyslem tohoto textu vyřešit míru odpovědnosti všech zúčastněných. To náleží policii, která se případem už zabývá, a případně soudu. Chlapci byli neplavci, byli údajně pod dohledem jedné z matek, ale v kritickou chvíli přesto náhle zmizeli pod hladinou, na níž zůstaly jen jejich nafukovací kruhy.

Nastalý chaos v médiích popsalo už mnoho svědků a lidí, kteří se účastnili improvizované záchrany a hledání chlapců. Nejlépe to v časové lince po minutách shrnul web Českého rozhlasu.

Stručně: Personál koupaliště podle svědků situaci podcenil, pomoc vyhlásil údajně pozdě a laxně, plavčík nebyl k sehnání, iniciativy se sami chopili někteří návštěvníci. I rodina chlapců je zprvu marně hledala spíše zatoulané na břehu a asi také kvůli jazykové bariéře nebylo jasné, jestli chlapci zmizeli ve vodě nebo na souši. 


Svědkyně události: Zbytečná smrt aneb jak jsme selhali 

V tu dobu už oběma dětem nejspíš nebylo pomoci. Přesto bude policii chování personálu koupaliště zajímat, i když se provozovatel brání, že nikdo nepochybil a že koupání v jezeře Lhota je jen na vlastní nebezpečí.

Podle mnoha svědků se personál v kanceláři zprvu choval k obavám o osud chlapců přezíravě a domníval se, že se jen zaběhli, protože se to relativně často stává. Svědectví ale hovoří i o hrubé neuctivosti, kdy personál Vientamcům tykal a situaci zlehčoval. Totéž se týkalo i některých návštěvníků, kteří se na místě ocitli. 

Situaci popsala jedna z žen, která při hledání a záchraně aktivně pomáhala. Pokud vás zajímá její osobní a nijak lichotivé svědectví na Facebooku, napsala ho pod názvem ZBYTEČNÁ SMRT DĚTÍ NA LHOTĚ ANEB JAK JSME SELHALI.

Emoce neopadávají ani po tragédii. Česko-vietnamská společnost už požádala policii o vyšetření všech okolností případu, které označila jako "xenofobní a odporný lidský hyenismus". Stejný aspekt se skloňuje v tuto chvíli i ve všech médiích.


Syndrom nezúčastněného diváka máme skoro všichni

Bez ohledu na to všechno je zřejmé, že mezi návštěvníky zafungoval i psychologický mechanismus "syndrom nezúčastněného diváka". Přesně před padesáti lety ho tak nazvali  a poprvé popsali američtí psychologové Bibb Latané a John Darley. Říká se mu také "efekt přihlížejícího" či "apatický divák".

Osvětluje pozoruhodný paradox. Čím více lidí je přítomno u nebezpečné a pomoc vyžadující situace, tím méně jich je ochotno opravdu pomoci. Selský rozum přitom říká, že víc rukou by mělo pomoci rychleji a ochotněji. Ovšem není tomu tak a tomuto syndromu podléháme občas téměř všichni - je velmi dobré to mít vždy na paměti!


Vražda Kitty Genovese odhalila slabinu lidí v davu

Zmiňovaní psychologové svůj objev popsali rovněž také jako "syndrom Kitty Genovese". Odkazuje na dívku, oběť vraždy, která je k výzkumu inspirovala. Dodnes se případ objevuje i ve vysokoškolských učebnicích a dostalo se mu značné publicity.

Osmadvacetiletá barmanka Kitty Genovese se 13. března 1964 v půl třetí ráno vracela domů z práce v newyorské čtvrti Queens. Zaparkovala poblíž svého bytu a nedaleko vchodových dveří ji napadl její vrah (chytili ho šest dní poté).

Někdo na něj ale z okna zakřičel, a tak muž utekl. Vrátil se po deseti minutách a svůj čin dokončil. Kitty pobodal, znásilnil a nechal zemřít. To celé trvalo více než půl hodiny. New York Times o dva týdny později vydal článek, podle nějž znásilnění a vraždu vidělo 38 svědků, kteří nezasáhli.

Před dvěma lety list svůj článek odvolal, protože tvrzení o 38 svědcích se nepodařilo ověřit a prokázat. To už je ale podružné - článek zaujal psychology Bibba Lataného a Johna Darleyho. A - snad náhodně - dokázali, že na naší nevšímavosti v davu něco je.


Pokus s kouřem překvapil

Jejich pokus se odehrál na studentech Kolumbijské univerzity. Pozvali je k diskusi o problémech městského života. To bylo ale úplně podružné. Pokus se odehrál už v čekárně, kde měli vyplnit dotazníky a přejít k rozhovoru. Po chvíli z vedlejší místnosti do čekárny nechali pod dveřmi proudit kouř a zaznít ženský výkřik. 

Výsledky byly překvapující. Pokud byl v místnosti jeden člověk, ve třech čtvrtinách pokusů se o nečekaný jev brzy zajímal a šel událost oznámit. Jakmile bylo v čekárně dva a více lidí (domluvených a pasivních spolupracovníků), testovaní studenti nereagovali, i když se místnost plnila kouřem.


Čím víc lidí, tím menší osobní zodpovědnost

Jádrem objevu je, že mezi větší skupinou mají lidé tendenci rozkládat svoji odpovědnost. Jednoduše čekají, že něco udělá ten druhý. A čím více jich je, tím více se mezi sebou osobní odpovědnosti mlčky zbavují. 

Funguje při tom i tzv. pluralistická ignorance. Jinými slovy - pokud bez odezvy sleduje nějakou krizovou situaci více lidí, tím více mezi nimi převládá ignorování skutečnosti, protože ostaní si zřejmě také nemyslí, že je to vážné.

Lidé v takovou chvíli nejsou horší než jsou, ale špatně vyhodnocují situaci a svým způsobem podléhají vlivu davu. Výjimkou je, pokud jde o ohrožení našich blízkých či přátel. Pak lidé reagují aktivněji. Naopak častěji přehlížejí nutnost pomoci, pokud jsou v davu a navíc i časovém stresu a pospíchají - a to dokonce i z banálních důvodů.


Jen si to pamatujte a budete to v sobě umět potlačit

Jak se tomu bránit? Pokud jste dočetli až sem, nevědomky už proti tomuto syndromu sami bojujete. Výzkumy ukázaly, že lidé, kteří "efekt přihlížejícího" znají, jsou proti němu imunnější. Zkrátka a dobře vědí, jak funguje a sami se tím z něj trochu vylučují. Dokážou se odhodlat k pomoci tam, kde by předtím nevšímavě prošli. Pamatujte na tato slova a možná někdy rozhodnete o něčím životě. (A ještě jednou: Pamatujte si to, možná příště zachráníte život!)

Psychologové Latané a Darley nabídli i další postup, jak s tímto efektem bojovat. Odhalili, že lidé se ve snaze pomoci často zastaví na jedné z následujících otázek. Byť i jediný bod z pěti v nás pak dokáže zastavit potřebu pomoci:

- Všiml jsem si, co se děje?

- Jde o stav nouze? (pluralitní ignorance)

- Jsem já odpovědný? (rozkládání odpovědnosti)

- Co můžu udělat?

- Jdu do toho?


Hej, pane, vy v modrém tričku...

Pamatujte na to všechno, pokud byste se do takové situace dostali. To je to nejlepší, co v tuto chvíli můžete udělat a jak se připravit. Bojujte s tím, abyste jednali davově ve chvíli, kdy někdo potřebuje zrovna vaši pomoc, i když kolem chodí spousta lidí.

Pokud se rozhodnete pomoci a budete někdy klečet u zhrouceného nebo zraněného člověka, pamatujte i na to, že "efekt přihlížejícího" nemizí. Kolem vás bude možná spousta dalších paralyzovaných lidí neschopných vykročit z davu a pomoci.

V takovém případě, jak doporučují i záchranáři, mimořádně pomáhá vyslovení konkrétní žádosti či příkazu ke konkrétnímu člověku. Je to vlastně úplně jednoduché: "Vy pane, v tom modrém tričku, potřebuju, abyste zavolal na záchranku, já oživuju..."

Dokážete to?


David Garkisch

Foto: Wikipedia, (CC BY 3.0)


Anketa

První pomoc...

Celkem hlasovalo 79 čtenářů.
Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Ředitel Nemocnice Na Homolce rezignoval. S důvody ale nesouhlasí

Hypersexualita se dostala na seznam nemocí. Trpět byste jí asi nechtěli