Víte, jak pomoci epileptikovi? Žádnou paniku a hlavně nic do pusy

Možná epilepsii máte, možná ji budete mít, ale dost pravděpodobně se v životě přinejmenším setkáte s člověkem v epileptickém záchvatu. Je dobré vědět, jak se zachovat - i pro své bezpečí. U příležitosti Mezinárodního dne epilepsie přinášíme jednoduchý návod.

Epilepsií trpí zhruba jeden člověk ze sta. To znamená, že jen v Česku žije na sto tisíc epileptiků. I tak ale mnohdy zůstává epilepsie velkým společenským tabu. K nemoci se kvůli nevědomosti pojí i řada mýtů, takže lidé často zůstávají bezradní a nevědí, jak reagovat.


Stáhněte si balíček "Nebojte se epilepsie"

Zvedat povědomí o této nemoci pomáhá po celém světě Mezinárodní den epilepsie. Každoročně připadá na 13. února. Na sociálních sítích například lidé - ať už s epilepsií nebo bez - sdílejí hashtag #epilepsyday.

Zcela speciální dárek si ale připravila Společnost E, nezisková organizace, která v Česku lidem s epilepsií pomáhá už 27 let. Prvním místem, kde by se o epilepsii mělo mluvit, jsou základní a střední školy. Právě pro ně připravila Společnost E vzdělávací balíček "Nebojte se epilepsie".

Součástí balíčku, ke kterému získáte přístup po registraci na stránkách společnosti, jsou výukové materiály pro žáky i učitele a také film o epilepsii Upadni a choď. V balíčku jsou také zábavné spoty, které mají jednoduchým způsobem naučit první pomoc při epilepsii. Najdete je také zde na Youtube.


Jak pomoci? Zapomeňte na staré poučky a fámy

Co tedy udělat, pokud někdo v našem okolí upadne do epileptického záchvatu? Je to celkem prosté. Při těch nejhorších formách záchvatů se postižený několik minut svíjí ve velmi silných křečích. Nejdůležitějším úkolem zachránce je dohlédnout, aby si člověk v záchvatu neublížil. 

Zapomeňte ale na překonané poučky - mohou být nebezpečné zachraňovanému i zachránci. Člověk v silném záchvatu obvykle zničehonic upadne na zem, tělo prohne nejprve "do luku" a později sebou křečovitě škube, může mít i pěnu u úst a často modrá kvůli nedostatku kyslíku.

Záchvat nelze nijak ovlivnit. V mozku právě probíhá abnormální elektrická aktivita a trvá i několik minut, než se mozek takříkajíc vybije. Z dosahu člověka v záchvatu nejprve odstraňte nebezpečné předměty a sundejte mu například brýle.


Do úst nesahejte, můžete přijít o prsty

V křečích a škubání epileptikovi nebraňte. Pokud použijete velkou sílu, narazíte na jeho straně na stejně silnou, možná silnější. Jestliže budete epileptika zaklekávat, můžete mu při záchvatu ublížit. Dohlédněte na něj a chraňte ho jen před tím, aby si rozbil hlavu. Stačí ji podložit třeba bundou.

V žádném případě se nesnažte otevírat mu ústa nebo něco vkládat mezi zuby. To jsou překonané postupy a navíc poměrně nebezpečné. Epileptik vám s přehledem může třeba ukousnout prsty a pochopitelně o tom nebude vědět.


Po záchvatu ověřte dýchání

Je sice pravda, že při křečích si epileptik může pokousat jazyk nebo mu jazyk může zapadnout. S tím ale při probíhajícím záchvatu nic neuděláte. Vyčkejte několik minut, než odezní. Na konci záchvatu se pacient nadechne, zatají dech a za chvilku sám uvolněně vydechne. Vzápětí ustupuje i modrá barva kůže.

To, že pacient dýchá, hned po záchvatu ověřte (pohledem na hrudník, uchem poslouchejte dech). Kdyby tomu tak nebylo, teprve teď mu můžete pomoci uvolněním zapadlého jazyka. Nedivte se, pokud člověk i po záchvatu zůstane v bezvědomí nebo je naopak při vědomí, ale zmatený. Uložte ho na bok, ideálně do stabilizované polohy a zavolejte pomoc.

Pokud jde o cizího člověka, záchranku volejte vždy. Pokud jde třeba o blízkého, jeho zdravotní stav znáte a při záchvatu se nezranil, není třeba automaticky volat pomoc. Jen pokud by záchvat trval déle než tři minuty, pokud by se při něm člověk poranil nebo to byl jeho první záchvat v životě.


Epilepsie by se neměla tajit

Ve většině případů ale záchvat epilepsie nemá tak dramatickou podobu. Při slabším záchvatu epileptici nakrátko upadnou do jakéhosi nevnímání a zahledění, brní je tělo anebo mají výpadky paměti. "Řada lidí si o epilepsii myslí, že se jedná o duševní poruchu. Tak to ale není. Jde o neurologické onemocnění, které se může objevit kdykoliv během života," vysvětluje ředitelka Společnosti E Alena Červenková.

Okolí epileptiků by o jejich stavu mělo vědět. Právě proto Společnost E cílí nejnovější kampaň na školáky. Do 15 let věku totiž prodělá epilepsii každé dvacáté dítě. A 75 procent všech epileptiků dostane svůj první záchvat před dvacátým rokem života. Tajit ji před učiteli a spolužáky je chyba.


Spolužáci Tomášovi při záchvatu pomáhají

"Důležitá je komunikace učitele s rodiči dítěte. Právě ti jsou nejlepším zdrojem informací. Někteří rodiče se mohou obávat, že se k jejich dítěti bude učitel nebo spolužáci chovat necitlivě, pokud se o jeho onemocnění dozví. Je to však právě naopak. Větší informovanost učitelů a žáků ve třídě, vede k většímu porozumění a pochopení na všech stranách. Dítě s epilepsií pak ve třídě nezažívá tak velký stres a diskomfort,” vysvětlila Lenka Hulanová, dětská psycholožka, která se Společností E dlouhodobě spolupracuje.

Její slova potvrzují i zkušenosti jednoho z mnoha rodičů ze Společností E spolupracuje: "Tomáš měl štěstí na paní učitelku i na kolektiv, který je úžasný – děti jsou spolu od první třídy. Když se mu přihodí záchvat, přiběhnou, podrží ho za ruku, počkají, až to přejde, a běží za paní učitelkou, že ‚Tomáš už to, paní učitelko, zase měl!"

Život s epilepsií vyžaduje více úsilí. Ve většině případů se dá ale zvládnout a onemocnění není výraznou překážkou pro rodinný ani pracovní život. Klíčovou roli hraje přístup okolí. U 70 procent nemocných se daří dlouhodobě záchvaty epilepsie potlačovat s pomocí léků, tzv. antiepileptik a dodržováním správné životosprávy.


Epilepsie v historii: boží trest a zlá magie

Epilepsie může být vrozená, ale může také jít o důsledek úrazu mozku, mrtvice, stresu nebo vyčerpání. Záchvat může přijít jednou v životě nebo se může pravidelně opakovat. Lidstvo zná epilepsii přinejmenším od období babylonského, asi 2 000 let před naším letopočtem.

Nemoci se říkalo různě: padoucnice, morbus sacer nebo také božská či svatá nemoc. Ačkoliv o ní jako o nemoci mluvil už Hippokrates, ve středověku bývala považována za boží trest nebo zlou magii temných sil a neúčinně se léčila mastmi a lektvary. O tom, že jde o poruchu mozku vědí lékaři od druhé poloviny 19. století.

David Garkisch

Foto: Flickr, modup.net

Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Medicína jinak. Objevte tajemné lékařské sbírky: mumie, lebky, kyklopy