Životním posláním chirurga nesmí být jen brilantně provedený operační výkon, říká nově pasovaný rytíř českého lékařského stavu Dvořák

Snad všechny přítomné při slavnostním obřadu zaujala a chytla za srdce jeho děkovná řeč, která v sobě skýtala moudrost a zkušenosti nasbírané během jeho života. Máme ji celou k dispozici a můžete si ji na konci tohoto článku přečíst. Než se tak ale stane, přečtěte si stručný souhrn života pana profesora Dvořáka, který na ceremoniálu přednesl prezident České lékařské komory MUDr. Milan Kubek.

Osudový Motol

Pan profesor MUDr. Josef Dvořák se narodil 13. srpna 1943 v Praze, kde chodil do školy a kde také v roce 1960 maturoval na tehdejší jedenáctiletce. Na lékařskou fakultu mohl být z kádrových důvodů přijat teprve poté, co si dva roky odpracoval jako sanitář v IKEM.

A již tenkrát se rozhodl, že se stane chirurgem. Medicínu medik Dvořák studoval v Praze na fakultě všeobecného lékařství University Karlovy, na které také promoval v roce 1968.

Po promoci začínal doktor Dvořák jako mladší sekundář na chirurgickém oddělení nemocnice v Písku, na jejíž ortopedické oddělení se také vrátil po skončení základní vojenské prezenční služby.

Již koncem roku 1969 ale doktor Dvořák nastupuje na chirurgickou kliniku FN Motol přiváben obdivuhodnou postavou tehdejšího přednosty Bohuslava Niederleho. Aby této fakultní nemocnici zůstal věrný jako lékař i učitel až do roku 1998, kdy patrně s těžkým srdcem odchází po dramatických událostech, o kterých se ještě zmíním.

První atestaci z chirurgie složil Dr. Dvořák v roce 1972 a v roce 1977 následovala atestace druhá. V opravdu excelentního chirurga však samozřejmě vyrůstal mnohem déle, tedy po celá 80. léta, kdy působil jako odborný asistent a zároveň specialista pro onkochirurgii.

Na docenturu a profesuru si musel počkat až po pádu režimu

Profesor Dvořák je a vždy byl mužem pevných morálních zásad, a tak se nikdy nezapletl s komunisty, čímž si svoji profesní dráhu v podstatě vědomě komplikoval.

Tak například. I když již v roce 1982 obhájil kandidátskou dizertační práci s názvem „Operace Vaterské papily pro nezhoubná onemocnění“, která byla podkladem pro habilitaci, tak na docenturu si musel počkat až do roku 1990, kdy byl rovněž jmenován přednostou chirurgické kliniky FN Motol.

V letech 1993–1998 Dr. Dvořák také působil na 2. LF v pozici jejího proděkana. A v té době konečně mohl využít nabídky na celou řadu studijních pobytů na prestižních zahraničních klinikách. Chirurgickou problematiku zároveň také přednášel jako externí pedagog v IPVZ.

V roce 1996 byl doktor Dvořák po zásluze jmenován profesorem chirurgie na Universitě Karlově. A v roce 2001, kdy již působil v Karlových Varech, obhájil doktorskou práci na téma „Štítná žláza, chirurgická anatomie, operační technika“.

Operace štítné žlázy posunul na vyšší úroveň

Profesor Dvořák patří mezi opravdové velikány české chirurgie, neboť pozvedl operování štítné žlázy na zcela jinou kvalitativní úroveň. Úzká spolupráce s endokrinology mu jednak umožnila zkvalitnit předoperační přípravu a samotné výkony správně načasovat. Ale především díky své excelentní technice pak dokázal významným způsobem snížit počet obávaných nežádoucích poškození příštítných tělísek či nervus recurentus.

Vzhledem k tomu, že se pan profesor o své zkušenosti vždy ochotně a nesobecky dělil s mladšími kolegy, dokázal opravdu výrazně zlepšit výsledky operací štítné žlázy prakticky v celé České republice. Ne náhodou byl v roce 2014 pan profesor jmenován čestným předsedou endokrinologické sekce České chirurgické společnosti.

Neoprávněné odvolání z FN Motol

Bývá již údělem velkých osobností, že se jaksi zákonitě stávají terčem zloby různých trpaslíků. Ne jinak tomu bylo v případě profesora Dvořáka, když se potkal s tehdejší ředitelkou FN Motol Ing. Rögnerovou. Ano s tou Ing. Rögnerovou, která na náměstkovských a ředitelských pozicích na ministerstvu zdravotnictví škodí lékařům vytrvale už druhé desetiletí.

Bezdůvodné, či přesněji řečeno ředitelkou Rögnerovou falešně zdůvodňované odvolání pana profesora z vedení kliniky tenkrát dokonce vyprovokovalo Lékařský odborový klub k uspořádání protestní akce na jeho podporu. Říká se, že moudřejší ustoupí. Jsou chvíle, kdy tato premisa neplatí, ale pan profesor Dvořák se asi opravdu rozhodl správně, když Motolskou fakultní nemocnici opustil a nastoupil v říjnu 1998 jako zástupce primáře na chirurgické oddělení, kolegové prominou, provinční nemocnice v Karlových Varech.  

Tento krok učinil přesto, že jeho odvolání bylo zhodnoceno jako neoprávněné a že byl do své funkce znovu vybrán konkursní komisí.  

Profesor Dvořák prokázal, že špičková medicína se může dělat i mimo velká centra. Pokud vám nechybí odbornost, odvaha a vůle své vize realizovat. Karlovarská chirurgie se tak především díky panu profesorovi postupně stala jedním z referenčních pracovišť provádějících operace štítné žlázy v rámci celé ČR.  A s úspěchem provádí také složité operace slinivky břišní.

Profesor Dvořák během své bohaté a samozřejmě ještě nekončící profesní kariéry přednesl na odborných fórech stovky přednášek a publikoval desítky původních článků zabývajících se vesměs problematikou jemu nejvlastnější, tedy chirurgií štítné žlázy. Jeho publikace byly opakovaně oceněny Maydlovou cenou za nejlepší chirurgický spis. Je spoluautorem několika chirurgických skript, učebnic a monografií. A od roku 2016 působí jako garant chirurgických oborů Fakulty zdravotnických studií Západočeské University.

Jako chirurg je samozřejmě špičkový profesionál, ale vedle své profese je také mužem mnoha zálib. Tou patrně nejzajímavější je malování. Kolegové z nemocnice dokonce u příležitosti 70. narozenin uspořádali v roce 2013 v prostorách bývalých chirurgických sálů výstavu obrazů pana profesora. 

A nyní si přečtěte krásnou děkovnou řeč, která zazněla z úst pana profesora Dvořáka:

Vážený pane prezidente ČLK, vážení hosté, dámy a pánové.

Je pro mě ctí a neobyčejně si vážím ocenění, kterého se mi dostalo od České lékařské komory.  Přijímám s pokorou titul Rytíř českého lékařského stavu, ale současně se skláním před svými spolupracovníky a přáteli z chirurgické kliniky v Motole a z chirurgického oddělení nemocnice v Karlových Varech.  Bez nich by má práce nikdy nedosáhla dobrých výsledků a já bych na tak významném místě jako dnes nemohl stanout. Důležitá byla pro mě a stále je také spolupráce s kolegy a sestrami z jiných oborů než chirurgických.

Po krátkém pobytu na chirurgickém oddělení nemocnice v Písku jsem ve svých prvních popromočních letech na chirurgické klinice v Motole získal od jejího přednosty prof. Bohuslava Niederleho, DrSc. základní obecné principy chirurgické činnosti, a to že práce chirurgie je časově neomezená, nemůže být jen od kdy do kdy, že nejsou malé a velké operace a dobrý chirurg se připravuje a přistupuje ke každé operaci se stejnou pečlivostí, rozmyslem a teoretickou přípravou.  I když byl profesor Niederle na nás mladé náročný a přísný, ctím tyto jeho zásady dodnes.

Po téměř 30 letech jsem byl díky velkorysosti primáře Stanislava Kubína přijat na chirurgické oddělení v Karlových Varech. Primář Kubín i jeho dva následovníci na místě primáře – MUDr. Novotný a MUDr. Marz, mně umožnili přenášet mé zkušenosti z motolského pracoviště  na karlovarskou chirurgii a já jim dnes za to vyslovuji upřímné poděkování.

V neposlední řadě děkuji za podporu od všech mých blízkých, kteří kromě chvály, jenž zde byla před chvílí vyslovena, znají i mé stinné stránky a mnohokrát mi pomohli vymanit se z různých lidských trápení.

Medicína patří mezi nejstarší lidské činností a se svými vítězstvími i prohrami zasahuje do osudů i životů nás všech. Chirurgie představuje i v dnešní době základní klinický obor a je stále mnohými lékaři, zejména chirurgy, považována za královnu medicíny.

Ke skutečným královským výšinám měla ale chirurgie po tisíciletí daleko. Byla zmiňována ve své primitivní formě již ve starověké indické a čínské medicíně.

V 6. století před naším letopočtem byl v Indii sepsán souhrnný lékařský spis zvaný: Sušruta-samhita. O chirurgii se v něm praví: 

„Chirurgie je věčná, 
je pramenem nekonečné zbožnosti, 
poskytuje slávu svým učedníkům,
otevírá brány nebeské,
prodlužuje lidský život pozemský
a pomáhá lidem, aby zdárně zvládli své úkoly.“

Minulost české chirurgie je až do doby založení Univerzity Karlovy téměř neznámá a teprve v polovině 15. století byla z podnětu Křišťana z Prachatic přeložena do češtiny význačná díla Rhazese, Saliceta a Frugarda.

Pokroky v medicíně v posledních dvou stoletích posunuly chirurgii na dnešní výsostné postavení mezi medicinskými obory.

Jeden z našich největších chirurgů – Akademik Arnol Jirásek pronesl v polovině minulého století ke svým chirurgům, mladým lékařům a medikům tato slova:

„Na vás je, abyste si vybudovali to lékařské svědomí co nejlépe. Leží v něm mír a klid vašeho nitra a života, nejlepší služba nemocnému a čest našeho stavu.“

Na přelomu tisíciletí se stala i v chirurgii řada změn. Jen namátkou zmiňuji, že přibývá subspecializací, diskutuje se o existenci všeobecné chirurgie (kterou sám zatím uznávám jako potřebnou), narůstá feminizace v chirurgii, miniinvazivní chirurgie změnila a mění zcela zásadně některé operační postupy.

A to nejdůležitější – chirurg bez interdisciplinární spolupráce z kolegy jiných odborností dnes již nemůže sám správně rozhodovat ani léčit.

Během své 55leté praxe jsem poznal, že chirurgii můžete mít rádi jen tehdy, když s velkou pílí získáte dostatek teoretických znalostí a s trpělivostí i jistou lehkostí si osvojíte někdy náročné operační postupy a návyky. Pak se vám chirurgie odvděčí klidem a rozhodností při vašem konání, klidem vašeho svědomí, klidným spánkem, klidnou a tichou radostí s uzdravujícím se nemocným.

Životním posláním chirurga nesmí být jen brilantně provedený operační výkon, ale také upřímný, chápavý, a přitom důstojný vztah k duši i tělu nemocného člověka.

A na závěr bych si vypůjčil několik slov z veršů Jaroslava Seiferta:

Dějte mi chlapci trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.

Přál bych si, abychom po celý náš život uměli stavět hráz proti jakékoli nepravosti, a abychom si vážili toho nejcennějšího co máme – času, který nám byl vyměřen pro život a našeho zdraví.

Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque eveniat

Autoři: MUDr. Milan Kubek (úvodní souhrn) / prof. MUDr. Josef Dvořák (děkovná řeč)

Foto: Martin Kubica