Hlavička
Rozhovory -
01/12/2023

Čelíme obrovské demografické hrozbě, a pokud politici nezačnou něco dělat, zdravotnictví skončí katastrofou, varuje Kubek

Jaké jsou cíle lékařů, kteří vypověděli dobrovolnou přesčasovou práci na prosinec? Které hlavní důvody ženou lékaře dál a proč ani miliardy nabízené ze strany ministra zdravotnictví nebyly přijímány? Jakým největším hrozbám bude muset české zdravotnictví čelit, a to už v celkem krátkém horizontu, a jak je lze ještě odvrátit? Na tyto a další otázky odpovídal ve velkém rozhovoru prezident České lékařské komory Milan Kubek.

reklama

reklama

Prosinec začíná a s ním přichází i poměrně velké omezení plánované péče v nemocnicích v návaznosti na více než 6000 výpovědí lékařů z dobrovolné přesčasové práce v rámci iniciativy „Lékaři jsou jenom lidi“. Jaké jsou hlavní důvody této akce a proč právě teď?

Protest, který zahájili mladí lékaři, nepřišel jako blesk z čistého nebe. Je to projev dlouhodobé nespokojenosti zdravotníků a toho, že politici dlouhodobě odmítají tuto nespokojenost řešit. Česká lékařská komora (ČLK) se již v uplynulých letech snažila na problémy ve zdravotnictví upozorňovat a nebylo to zdaleka jen prostřednictvím legendární akce „Děkujeme, odcházíme“. Například 1. března 2013 se konal Den zdraví lékařů, kdy ambulantní lékaři na výzvu ČLK omezili provoz svých ambulancí jako protest proti krokům tehdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera. V letech 2016 a 2017 jsme dělali velkou osvětovou kampaň „Zdravotnictví volá o pomoc“ a upozorňovali jsme veřejnost na nebezpečí přibývání stárnoucích lékařů a jejich klesající počet a tím pádem na zhoršující se dostupnost zdravotní péče. Už tehdy jsme bili na poplach a politici nás ignorovali. Následně začal bít na poplach na základě alarmujících čísel i Ústav zdravotnických informací a statistiky a politici opět jen pokývali hlavou a nedělali vůbec nic. 

Čemu tedy náš zdravotní systém čelí? Kde tkví hlavní problém?

reklama

Náš hlavní problém, který naše zdravotnictví musí řešit, je, že z objektivních důvodů roste spotřeba a potřeba zdravotní péče, protože populace stárne. Prodlužuje se délka lidského života a bohužel se tak neděje takzvaně ve zdraví díky zdravějšímu životnímu stylu, ale díky úspěchu medicíny. Dokážeme léčit nemoci, které dříve byly nevyléčitelné, a naši chroničtí pacienti si proto postupně „užívají“ dalších a dalších nemocí a léčba je čím dál náročnější a dražší. Zdravotnictví se tudíž stává díky prodlužování lidských životů obětí svého vlastního úspěchu. Moderní intenzivní medicína sice už nevyžaduje například mnohatýdenní pobyt v nemocnici na lůžku, ale vyžaduje mnohem větší množství kvalifikovaného personálu a nejde zdaleka jen o lékaře. Součástí týmu jsou i zdravotní sestry a další zdravotníci. V současnosti navíc čelíme obrovské demografické hrozbě, a pokud politici nezačnou něco dělat, tak zdravotnictví skončí s matematickou jistotou katastrofou. Na vrcholu svých sil jsou nyní tzv. Husákovy děti, narozené v 70. letech minulého století, ale ty také stárnou a brzy se dostanou do věku, kdy budou naopak zdravotní péči potřebovat, a měli by se o ně starat lidé – lékaři, lékařky –, kteří se narodili v 90. letech, tzv. Klausovy děti. Ty ale prakticky téměř nejsou, protože se moc nerodilo a tím nastal tento velký demografický propad. To je samo o sobě obrovskou výzvou nejen pro zdravotnictví, ale například i pro sociální systém a musíme na to reagovat. Naše podfinancované zdravotnictví není na takovou situaci připravené.

Co je tedy potřeba udělat, aby se tento demografický propad co nejvíce zmírnil? V posledních letech k několika navýšením počtu míst na lékařských fakultách došlo.
Nedostatek lékařů je nejen v absolutních číslech, ale ještě nebezpečnější je jejich věk. Ošetřující lékaři stárnou a roční produkce našich lékařských fakult stále nestačí ani na prostou reprodukci. To znamená, že nám více lékařů odchází, než kolik mladých lékařů nastupuje. Je to dáno především tím, že vysoké školy nemají dostatečnou kapacitu, a to ani prostorovou, ani personální – mají málo učitelů. Navíc je tato oblast chronicky podfinancovaná a děkani lékařských fakult sice navyšují počty míst, ale často nenachází jiné řešení než zvyšovat počet studentů, kteří studují v angličtině a studium si platí. Tito studenti ale u nás po vystudování nezůstávají. Nikdo nebude platit statisícové školné, aby pak pracoval za české peníze v české nemocnici. Takhle nám začínají odcházet i Slováci za lepšími finančními podmínkami zpět na Slovensko. Musí se tedy nejen zvýšit počet mediků, ale zároveň se postarat o to, aby ti vystudovaní v českém zdravotnictví zůstali. 

Svoji roli možná hraje i to, že dvě třetiny studentů jsou ženy, které pak odchází na mateřskou a rodičovskou.

Ano, dalším faktem je, že dvě třetiny mediků jsou ve skutečnosti medičky a ženy potřebují trochu jiné podmínky než muži, u kterých se nepředpokládá, že by rodili děti a starali se o ně. Koneckonců i muži ale chtějí trávit čas se svojí rodinou. A pro to potřebujeme vytvořit podmínky například v podobě zkrácených úvazků. Čímž zase ale o to více lékařů potřebujeme. Samozřejmě dalším problémem je, že o nepřetržitou zdravotní péči v režimu 24 hodin, sedm dní v týdnu se stará pouze menší část lékařů. Zcela se rozpadl systém lékařské pohotovostní služby, kterou ještě před 15 lety zajišťovali praktičtí lékaři. Dnes už tato forma neexistuje.

A v neposlední řadě nás trápí obrovská administrativa. Hodně se mluví o digitalizaci, ale digitalizace „po česku“ nám práci spíše přidělává, než aby ji usnadňovala. Jsme také v rámci byrokracie pod čím dál větším tlakem právníků, který vede k určitému alibismu. Některá vyšetření se například zbytečně opakují. Říká se tomu defenzivní medicína a ve vyspělých zemích je to známý pojem. 

Chybí zastupitelnost

Vedle peněz a organizace práce jaké jsou další důvody odchodu čerstvě vystudovaných lékařů do zahraničí, nebo dokonce i do jiného oboru?

Jedním z dalších důvodů je velmi nepřátelské specializační vzdělávání. Když lékaři dokončí lékařskou fakultu, tak nemohou hned samostatně pracovat. Musí získat specializaci v některém oboru a tady nastává problém. Těch oborů je u nás hrozně moc. Máme 19 základních kmenů, 43 základních oborů a 44 navazujících nástavbových oborů. Odborné společnosti navíc prosazují ještě další nejrůznější funkční kurzy. A místo toho, abychom se snažili mít univerzálnější lékaře, kteří by byli vzájemně zastupitelní a mohli se snadněji rekvalifikovat z jedné odbornosti na druhou podle potřeby na trhu práce, vytváříme stále více úzce specializovaných odborníků, kteří jsou potom navzájem nezastupitelní. Tento model vyhovuje především lobby fakultních nemocnic, lékařských fakult a odborných společností, v jejichž vedení sedí stejní akademici z těchto lékařských fakult a nemocnic. Jednak to uspokojuje jejich ego a pocit vlastní důležitosti, že každý odbor musí prosadit svůj vlastní vzdělávací obor, a jednak si tím fakultní nemocnice zajišťují levnou pracovní sílu.

Můžete to prosím více vysvětlit? Jak si tím zajišťují levnou pracovní sílu?

Protože mladé lékařky a lékaři jsou kvůli těmto specializacím nuceni měsíce a roky trávit v těchto fakultních nemocnicích. Potom však chybí v nemocnicích okresních a regionálních, přičemž my víme, že právě v regionálních nemocnicích by se naučili prakticky nejvíce. Ve fakultní nemocnici jsou až dvacátí v pořadí a dělají jen bezduchou otrockou práci, spočívající třeba ve zpracování administrativy, což je logicky neuspokojuje. Teoretické znalosti by měli načerpat už z lékařských fakult a při nástupu do práce pak zkušenosti praktické. V tom by měla nastat ta základní reforma.

Můžete mi tedy shrnout tři základní důvody nespokojenosti lékařů, za jejichž vyřešení nyní bojujete?

Prvním důvodem jsou nízké příjmy, to nebudu zastírat. Platy lékařů v nemocnicích jsou velmi nízké a nějakého slušného průměru dosahují pouze díky obrovskému množství přesčasové práce. Právě toto nadměrné množství přesčasové práce je druhým důvodem. Třetím důvodem je pak specializační vzdělávání, u něhož dochází na pracovištích i podle průzkumů mladých lékařů dokonce k šikaně, k diskriminaci žen lékařek a situace je velmi neutěšená.

Žádná stávka, chceme jen dodržovat zákon

Právě novela zákoníku práce, která zvýšila na dvojnásobek maximální povolené množství práce pro lékaře a lékařky, představovala takovou tu pomyslnou rozbušku k akci lékařů. Proč zrovna ta?

V té chvíli dali politici jasně najevo, že výše zmíněné problémy odmítají řešit, a jediné, čeho jsou schopni, je ono porušování zákona, ke kterému v nemocnicích dochází. Zkrátka to jen zlegalizovali. Stalo se tak navíc bez projednání s odbory a s Českou lékařskou komorou. Původním záměrem novely zákoníku práce bylo přitom zlepšení harmonizace práce a osobního života a předvídatelnost pracovních podmínek v návaznosti na evropskou směrnici. I vzhledem k tomu, že kvůli covidové epidemii nabrala novela zpoždění, byla uzavřena dohoda mezi vládou a odbory, že se do ní nebudou přidávat žádné další pozměňovací návrhy. Bohužel na již připravený návrh ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), podpořený ministerstvem zdravotnictví, podala skupina iniciativních poslanců z vládních stran pozměňovací návrh a ten i navzdory našim protestům prošel. 

Vedle toho, že tento návrh zdvojnásobil množství přesčasové práce, paradoxně ještě zdevastoval přirozený způsob práce v nemocnicích, protože zakázal 24hodinové služby a směny. Bylo běžné, že lékaři přišli ráno do práce, dělali do půl čtvrté a pak někdo z nich zůstal a držel takzvaně službu do druhého dne. Ráno svým kolegům předal pacienty, poreferoval a odešel domů. To ten zákoník také znemožnil. Ti, kdo takový návrh na MPSV zpracovali, se projevili jako naprostí matláci a vše dohromady to zapůsobilo jako ta rozbuška a lékaři odmítli za těchto podmínek dále pracovat. Důležité je ale zdůraznit, že nejde o žádnou stávku, jak se někde říká a píše. Chceme pouze dodržovat zákon. Všude se hovoří o tom, že přesčasy jsou dobrovolné, a najednou když je lékaři odmítají nad povolený roční limit dělat, někdy jsou považováni za vyděrače. Můžeme tedy jen vidět, že zdůrazňovaná dobrovolnost není myšlena až tak úplně vážně. 

Byla tedy i v minulosti tato dobrovolnost jen iluzorní?

V podstatě ano. Za prvé odměny za přesčasy tvoří 40 až 50 % z celkové odměny. Lékaři v nemocnicích jsou tak na přesčasech ekonomicky závislí. Za druhé zaměstnavatelé často zneužívají svého postavení a prostřednictvím přesčasů vydírají mladé lékaře a lékařky, že když je nebudou plnit, zkomplikují jim přístup k atestaci. To je samozřejmě naprosto nepřijatelné. A za třetí zde hraje roli určitá kolegialita, protože když pracujete v kolektivu a nebudete dělat přesčasy, o to více přesčasů budou muset dělat vaši kolegové. Dobrovolnost přesčasů je tedy velmi iluzorní a stěžejní otázka zní: „V jakém stavu asi české zdravotnictví skutečně je, když pouhé dodržování zákona ho může položit?“

Co je tedy cílem akce lékařů?

Cílem akce, a věřím, že se to podaří, je udělat medicínu a práci ve zdravotnictví znovu atraktivní. Přitáhnout mladé lidi k medicíně, abychom vyřešili nedostatek lékařů, lékařek a zdravotníků, protože pokud neučiníme medicínu atraktivní po všech stránkách, ať už finanční, nebo po stránce společenského uznání a po stránce slušných pracovních podmínek, tak nedostatek lékařů bude zničující. Proto vnímám tuto akci jako velkou šanci a příležitost a omlouvám se všem pacientům a občanům za nepříjemnosti a diskomfort, které je v následujících týdnech možná čekají. Stalo se tak ale kvůli tvrdohlavosti ministra zdravotnictví Vlastimila Válka, který několik měsíců odmítal o čemkoliv jednat a poté nesmyslně opakovaně předkládal stále stejné nepřijatelné návrhy, z nichž jako sláma z bot čouhala snaha zase lékaře podvést. Naším cílem rozhodně není omezovat zdravotní péči, naším cílem je naopak zajistit, aby zdravotní péče zůstala dostupná nejen v prosinci a v lednu, ale i v následujících letech, a proto bychom byli rádi, kdyby nás pacienti chápali a podporovali.

Přesčas není služba

Objevují se ale argumenty, že lékaři přece sloužili přesčasy vždy a nikdy nebyl žádný problém. Proč je to najednou jiné?

Za prvé služby dnes vypadají zcela jinak než před 30 lety, a to i kvůli rozpadu lékařské pohotovostní služby. Během nočních, odpoledních i víkendových služeb přichází mnohem větší množství pacientů. Zdravotnická záchranná služba nemá dostatek lékařů a posádky mnohdy jezdí bez nich. Přiváží i pacienty, které by bylo možné ošetřit v jejich domácím prostředí, a obecně práce v nemocnicích je extrémně náročná. Sloužit takto dlouhé a náročné služby není možné. Za druhé s tímto náročným prostředím souvisí i otázka bezpečnosti pacientů. Studie ukazují, že přepracovaní lékaři dělají stejné množství chyb, jako kdyby byli opilí, a nikdo by si asi nepřál, aby je operoval opilý chirurg. Ovšem přepracovaný a unavený chirurg je v českém prostředí poměrně standardem a pacienti mají právo na to, aby je léčil lékař odpočatý, a podával tak perfektní výkon.

Zmínil jste 24hodinové služby a teď přesčasy, které jsou také mnohahodinové. V čem se liší? 

Služby patří k našemu povolání a nejsme jediná profese, kde k podobnému režimu zajištění služeb dochází. Sedm dní v týdnu, 24 hodin denně pracují lidé v hromadné dopravě, u policie nebo hasičů a zdravotníci nejsou výjimkou. Jak je nás ale málo, tak jsou služby zajišťovány právě prostřednictvím těch předimenzovaných přesčasů. Zákoníkem práce ale dali politici jasně najevo, že nechtějí tento problém řešit. Nechtějí navýšit počet lékařů, ale naopak ty stávají chtějí ještě více zatížit. Čím více je ale budeme zatěžovat, tím více jich ještě odejde. Samozřejmě vnímáme, že pacienti jsou nemocní v noci, o víkendu i na Štědrý den a potřebují naši práci, ale to neznamená, že se tak musí dít formou přesčasů. Navíc přesčasová práce je přímo ze zákona něčím mimořádným, není plánovaná. Klasickým přesčasem ve zdravotnictví je například situace, kdy chirurgové operují, je půl čtvrté a měli být jít domů, ale operace se protáhne a oni samozřejmě danou operaci dokončí a operují několik hodin navíc. To je přesčas, který se nečekal a neplánoval. Naplánovat ale služby měsíc dopředu prostřednictvím přesčasů, to už nezákonné je. Říká se, že medicína je poslání, což je podle mě trochu nadnesené, ale i kdyby to tak bylo, neznamená to, že toto poslání nemůže být slušně zaplacené.

Jak jste sám řekl, zhruba 40 % z celkových odměn lékařů je tvořeno právě přesčasy. To je obrovská část peněz a práce. Chápu nedostatek peněz i nedostatek lidí, ale není to i o změně celého zdravotního systému? Vyřeší to opravdu jen navýšení financí a doplnění lidí?

Nezastírám, že lékaři v nemocnicích jsou ekonomicky závislí na přesčasové práci kvůli tomu, že jejich základní platy a mzdy jsou velmi nízké. Navíc je zde obrovský rozdíl mezi platy podle státních tarifních tabulek ve fakultních nemocnicích a mzdami v ostatních nemocnicích (např. okresních), kterých je většina. Za obdobnou práci jsou rozdíly v příjmech v řádu tisíců až desetitisíců, takže je zřejmé, že státní tarifní tabulky jsou pro zdravotní systém výhodné. Proto požadujeme sjednocení odměňování ve všech nemocnicích bez ohledu na jejich zřizovatele obdobně, jako je tomu ve školství. 

Co ale ta změna systému a organizace práce?

Zkušenosti z Německa ukazují, že politici hodně hovoří o různých reformách, ale nakonec skutek utek. Pro změny organizace práce ve zdravotnictví je skutečně zásadní zdražení práce lékařů. Dneska mladí lékaři patří mezi nejlacinější pracovní síly v nemocnicích, a jejich prací se tak plýtvá. Dělají to, co by vůbec dělat nemuseli. Pokud bude práce lékaře drahá, tak se každý zaměstnavatel bude snažit, aby daný lékař dělal jen vysoce kvalifikovanou práci, kterou nemůže nikdo nahradit. Nedovolíte někomu, kdo je drahý, aby plýtval svým časem na nějaké přepisování a obtelefonovávání. Při zdražení práce lékařů se najednou objeví v nemocnicích spousta dalšího personálu, který bude zajišťovat tu administrativu a zajistí servis lékařům. Stejně tak, když se zvýší cena, nebudou ekonomicky tlačeni k tolika přesčasům. Budou přesčasy odmítat a managementy nemocnic budou nuceny práci racionalizovat. 

Co říkáte na argument, že máme na Českou republiku velkou hustotu nemocniční sítě? Nevyřešil by se rušením nemocnic právě tento nedostatek lékařů?

Víte, nemám rád, když se hovoří o rušení nemocnic. Zrovna během covidu-19 se ukázalo, jak velké bylo štěstí, že se předtím rušení nemocnic nepodařilo. Naplněné pacienty byly po střechu. Dokonce se stavěly polní nemocnice v Letňanech, kde ale zase neměl kdo pracovat. Nemluvme tedy rozhodně o rušení nemocnic, ale mluvme jednak o určité reprofilizaci některých nemocnic směrem k následné péči a jednak o tom, aby si nemocnice přestaly konkurovat a začaly spolupracovat. Aby se v rámci regionů jedna nemocnice specializovala na určitý typ péče a ostatní zajišťovaly tu bazální péči a obráceně. To je podle mě cesta. Podobné reformy probíhají například v Severním Porýní-Vestfálsku, kde jsem měl možnost být na podzim. Dokud ale práce lékařů zůstane tou nejlevnější, politici nic takového řešit nebudou.

Zmínil jste, že vlivem levné lékařské pracovní síly zaměstnavatelé jejich prací plýtvají. Není to ale podobné i ze strany pacientů? Je známo, že spousta pacientů využívá pohotovostní službu například i k vytažení klíštěte či k úkonům, které by počkaly do druhého dne k praktickému lékaři. Doktoři jsou připraveni je ošetřit kdykoli a vlastně zadarmo.

Samozřejmě politici mohou vymýšlet nejrůznější způsoby, jak učinit dostupnost zdravotní péče pro pacienty jaksi horší, aby si to rozmysleli. Tím klasickým nástrojem jsou tzv. regulační poplatky. Když ale ČLK před rokem na svém sjezdu zmínila, že regulační poplatek za přístup na pohotovost ve výši 90 Kč už ztratil kvůli rostoucí inflaci za ta léta svoji hodnotu a měl by se zvýšit na 200 Kč, opět se nic nestalo. Akorát jsme se dozvěděli z úst pana premiéra Petra Fialy, že žádné takové změny se konat nebudou a není pro to ani politická vůle. 

Nabízené miliardy, které neexistují

Když sleduji sociální sítě, tak ministr zdravotnictví Vlastimil Válek argumentuje, že lékařům odměny navýšil. Zvýšil je dokonce ze 6,8 miliardy korun na 8,5 miliardy korun. Navíc chce zvýšit tabulkové platy o 5 %. Co se vám tedy nelíbí?

Ty miliardy jsou bájné a reálně neexistují. Pan ministr Válek vydal ještě v říjnu bez ohledu na naši akci úhradovou vyhlášku a na jejím základě by se měly zvýšit úhrady od zdravotních pojišťoven všem nemocnicím. Ovšem toto navýšení je jen nižší míra inflace, takže v konečném důsledku tyto nemocnice nedostávají žádné peníze navíc. Dostávají pouze peníze na pokrytí rostoucích nákladů. Navíc každá nemocnice bude mít tento nárůst velmi rozdílný podle struktury péče, kterou poskytuje. Je to složité, ale některé dostanou více o jedno procento a některé až o 13 %. Pan ministr pak vychází z toho, že polovinu těchto peněz by měly nemocnice použít na zvýšení platů a mezd. To ale ještě není žádná záruka, že se tak opravdu stane. Dalším problémem je, že když pan ministr odmítá z ideologických důvodů sjednotit odměňování ve státních nemocnicích s platy a v regionálních nemocnicích se mzdami, kde se tabulkami řídit nemusí a pracuje tam většina zdravotníků, tak je ani nemá jak ke zvýšení těchto mezd přinutit. Sjednocení je přitom v rámci novely zákoníku práce možné, ale pan ministr to odmítá. Do posledního jednání také ignoroval, že ve zdravotnictví pracují i zdravotní sestry a ostatní lidé. Proto jsou návrhy postavené zcela na vodě, a když jsem se ptal, proč zrovna 8,5 miliardy korun a kde se vzaly, nebyl mi schopný odpovědět. Nedivte se pak, že panu ministrovi prostě nevěříme a vnímáme to jako další pokus o to nás podvést.

Pan ministr už navrhl přesnější harmonogram, podle kterého by mělo dojít od ledna 2025 ke vzniku speciálního zákona o odměňování zdravotnických pracovníků. To není dobrá vyhlídka?

Pan ministr tento návrh předložil. Zároveň ale nezpochybňuje ani to, že by se mělo sjednotit odměňování v nemocnicích. Pak si ale kladu otázku, když mu sjednocené odměňování z ideologických důvodů vadí nyní, za rok už mu to vadit nebude? Podle mě je to pouze další z Válkových period, kdy něco slíbí, a když přijde doba k naplnění slibu, tak zase slíbí něco jiného. Pro nás není důvěryhodnou osobou. Opakuji, naším cílem není omezovat zdravotní péči, naším cílem je prosadit takové změny, které zajistí, že bude ve zdravotnictví mít kdo pracovat i v následujících letech.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Česká lékařská komora

reklama

reklama



Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Rozhovory -
30/05/2024

Cílené léky u některých typů leukemie v podstatě vytlačily transplantaci kostní dřeně a chemoterapii na vedlejší kolej, říká hematolog a vědec profesor Doubek

Ještě před 20 lety znamenala diagnóza leukemie častěji než dnes zdlouhavou léčbu s nejistým výsledkem. Pacient často musel podstoupit transplantaci kostní dřeně a chemoterapii. Dnes už větší část těchto nemocí drží na uzdě léky předepisované ambulantně v hematologické ambulanci. Z některých leukemií se dokonce pacienti vyléčí úplně. Co se změnilo? A na jakých dalších nových způsobech léčby se pracuje? Vypráví přední český lékař a vědec v oboru hematologické onkologie prof. MUDr. Michael Doubek, Ph.D., z Interní hematologické a onkologické kliniky LF MU a FN Brno a Ústavu lékařské genetiky a genomiky LF MU a FN Brno.


reklama

reklama