Jak zvyšovat svoji stresovou odolnost? Důležité je si uvědomit, že si svůj mozek programujeme, říká klinický psycholog Radek Ptáček

S jakými diagnózami se ve své praxi setkává nejčastěji? Proč trpíme hlavně onemocněními z nadbytku a co je nejlepším lékem? Lze svoji psychiku a stresovou odolnost trénovat? Co to je digitální demence a čeho se pan profesor Ptáček do budoucna obává nejvíce?

Migréna se blíží nenápadně. Nějakou dobu byla považována i za takový „výmysl“, že vlastně člověka „jen“ bolí hlava. Co ale ve skutečnosti migrénu způsobuje? Mluvila jsem zde na křtu s Marií Kubešovou (přečtěte si celý rozhovor ZDE), která migrénou trpí a nejspíše ji zdědila po své mamince. Hraje tedy velkou roli i dědičnost?

Migréna je typickým multifaktoriálním onemocněním (nemoc způsobená více faktory, pozn. red.), což je dnes takový moderní pojem, který v podstatě říká, že nevíme, čím je nemoc spuštěna. Nicméně dědičnost je u migrény poměrně vysoká. Zděděné dispozice se ale musí setkat se situačními faktory. Když jako dítě máte například genetické predispozice a jste zároveň vystavena stresu, tak se nemoc spustí. Stále však mnohdy nevíme, proč dochází ke spouštění jednotlivých záchvatů. Někdo má příčiny více vypozorované, ale většinou to nelze odhadnout.

Co mi pacienti s migrénou říkali, tak jim v poslední době nejvíce zabrala biologická léčba. Jak funguje, případně jsou další druhy léčebných procesů ke zmírnění příznaků migrény?

Nejsem vyloženě odborník na migrénu, ale nanobiologická léčba je velmi účinná. V poslední době se objevila i specifická analgetika (léky tlumící bolest, pozn. red.), která sice neléčí příčinu, ale působí velmi efektivně na zmírnění bolesti. Vedle léčby farmakologické bych ale ještě zmínil jednu důležitou věc, a to aby člověk s migrénou našel psychologické mechanismy zvládání. To znamená nespoléhat se jen na farmakologickou pomoc, ale nebát se zajít za psychologem, který odborně pomůže. Existuje celá řada tzv. kognitivních behaviorálních přístupů, které pomohou celou situaci zvládnout. 

Myslíte například vyhnout se zbytečnému stresu? Učit se s ním pracovat?

Taky tak, ale psycholog specializující se na migrény dovede nalézt kroky, které případný záchvat buď minimalizují, nebo alespoň pozitivně ovlivní. Vždy myslet na to, že když je nemoc multifaktoriální, tak i léčba bývá multifaktoriální. 

O své duševní zdraví se musíme starat

V Česku v posledních dvou letech výrazně narostl počet případů duševních onemocnění. S jakými diagnózami se setkáváte ve své praxi nejčastěji?

Je pravda, že na vzestupu jsou téměř všechna duševní onemocnění. Nejvíce však ta, která se spouští dlouhodobým stresem. Většinou se jedná o onemocnění z oblasti úzkostně-depresivního spektra. Ale kdybyste se zeptala na příčinu, tak opět nebude jedna nebo dvě, jak jsme si kdysi mysleli, opět jsou to onemocnění multifaktoriální. Každý má nějaké dispozice a teď jde o to, do jaké situace se daný jedinec dostane a jak dlouho neřeší své duševní zdraví. Z toho, co nejdříve vypadá jako skleslá a později smutná nálada, se skutečně rozvine závažné onemocnění, které člověka dovede výrazně omezit na kvalitě jeho života.

V jednom rozhovoru jste řekl, že určitý stres a zátěž jsou důležité, jinak bychom degenerovali. Kde je ale ta mez? Ve které chvíli už by měl člověk řešit své duševní zdraví s odborníkem?

Nejdůležitější je psychohygiena, na kterou často zapomínáme. My jsme se stali experty na hygienu fyzickou a na zdravý životní styl. Víme, že máme cvičit a dobře jíst, což duševnímu zdraví prospívá, jistě si každý z nás alespoň jednou za den umyje ruce, ale málokdo si každý den umyje svoji duši. Psychohygiena je o tom, že se každodenně věnujeme tomu, abychom snížili stresové zatížení. Například tak, že si vezmeme pět minut jen pro sebe, zavřeme oči a od všeho se odpojíme. Snažíme se také řešit nepříznivé vztahy se svými blízkými, protože ty jsou snad nejdůležitější pro naše duševní zdraví. První krok je tedy starost o naše duševní zdraví. 

A druhý krok?

V druhém kroku je důležité se věnovat varovným příznakům. Stres samozřejmě zažíváme všichni a v určité míře může být dobrý, ale stres je krátkodobá reakce. Když jste po zátěži, stres přijde, chvíli odeznívá, ale vyspíte se a stres by měl odejít úplně. Ve chvíli, kdy cítíte, že vám dlouhodobě ubývá sil bojovat se stresem – například prožijete víkend na relaxaci, a přesto jste stále unavená –, nastává nejvíce varovný příznak značící, že vašemu organismu dochází baterky. Varovným signálem je také dlouhodobě skleslá nálada, kdy vás běžná relaxační aktivita neobnoví. Stále ale ještě mluvíme o dobrých stavech, protože baterku stále můžete dobít. Jen o sebe musíte více pečovat. Horší je, když začnete špatně spát, jste podrážděná, chronicky unavená, začnou se projevovat somatické i psychosomatické obtíže – to už znamená, že si stres vybírá krutou daň a v dlouhodobém horizontu si ji vybere vždycky. 

Už před covidem se pozorovalo, že lidé jsou hodně ve stresu a psychických nemocí přibývá. I když během covidu přibylo ještě více případů, je v posledních dvou covidových letech možné najít i pozitiva?

Když vezmeme covid modelově, jako dlouhodobou zátěžovou situaci, tak každá zátěžová situace je určitým katalyzátorem. To znamená určité věci urychluje, a to ty dobré i ty špatné. Pokud jste tedy například byli přetíženi běžnými událostmi v životě, které vás stresovaly, ale jádro bylo dobré, příchod covidu vás spíše posílil. Znám spoustu lidí, partnerů a rodin, kterým covid vlastně prospěl a dobu si pochvalují, protože se všichni více poznali. V naší populaci ale máme tendenci se o sebe nestarat a už vůbec se nestaráme o dobré mezilidské vztahy. Proto náročná covidová situace působila ve většině případů jako katalyzátor spouštějící to špatné.

Pozitivní myšlení zvyšuje naši stresovou odolnost

Je možné psychiku trénovat? Připravovat se na stres, aby mě každá situace nevychýlila z kurzu?

Mluvili jsme už o péči a duševní hygieně. Velkou roli ale také hraje náš životní styl. Fyzická aktivita i dobrá strava nás velmi dobře připravují na zvládání stresu. Velkou roli hraje i naše mysl a její schopnost si představovat. Jestliže jste chtě nechtě exponovaná složitým životním situacím, jako problémům v práci, ve škole, v rodině či jinde, pozitivní myšlení zvyšuje vaši stresovou odolnost. Náš mozek si totiž vytváří určité hypotézy, a pokud přemýšlíte převážně pozitivně, mozek se bude snažit hledat podněty, které budou tyto hypotézy potvrzovat. Je to trochu klišé, ale současná neurověda dokazuje, že jsme pány svého osudu. Jestliže jste například trochu škarohlíd, kterého hned ráno nic netěší a očekává rovnou to nejhorší, mozek si v zásadě vytváří hypotézu, že svět je špatné místo. Když pak očekáváte a představujete si, že plánovanou zkoušku nezvládnete, mozek bude vyhledávat stimuly, které jen potvrdí hypotézu, že zkouška opravdu špatně dopadne.

Optimisté tedy zvládají stres lépe? Není to tak, že pesimisté už jsou na to nejhorší připravení a nic moc je nepřekvapí? 
Když se podíváme na to, co je z hlediska osobnostního prediktorem (ukazatel úspěšnosti nebo odhadce dobré i špatné prognózy, pozn. red.) dlouhého a spokojeného života, a nedávno se dokonce uskutečnil a publikoval rozsáhlý průzkum, tak jsou nejspokojenější a dlouho se dožívají pořádní optimisté. Tzn. že se zaprvé na řadu věcí díváte převážně optimisticky a zadruhé si kolem sebe vytváříte pořádek. Mnohem méně spokojený život žijí lidé, kteří jsou psychicky labilní. Mají tendenci vidět svět negativně a mají větší tendenci žít v nepořádku.

Když bychom si postavili vedle sebe Česko a ostatní vyspělé státy, jak si z hlediska duševního zdraví stojíme? 

Je celá řada studií, které srovnávají duševní onemocnění. Jedna věc je ale srovnávat výskyt duševních onemocnění a druhá věc je srovnat nějakou spokojenost z hlediska výskytu duševních onemocnění. Z hlediska výskytu jsme někde v severoatlantickém středu. Nijak nevybočujeme. Naproti tomu jsme na tom výrazně lépe než některé asijské země, kde je výskyt duševních onemocnění závažný. Stejně si stojíme i z hlediska spokojenosti. Zajímavé srovnání proběhlo ve výskytu syndromu vyhoření v rámci evropských zemí a tam jsme sice pod průměrem, ale jsme v horní části toho průměru. Je to taková švejkovina – jsme a nejsme vyhořelí.

Mnoho vážných situací u nás často přechází do humoru. Pomáhá nám to se s těžkými situacemi vyrovnat. Nezlehčujeme pak takové situace nebo je naopak v sobě dusíme? 

Rozdělil bych zlehčování a potlačování, protože když se nám stane něco špatného, tak potlačení je to nejhorší, co můžeme udělat. Tady bych citoval Sigmunda Freuda: „Negativní emoce nelze potlačit. Vrátí se zpět, jen v mnohem ošklivější podobě.“ S negativními emocemi musíme pracovat. Uvědomíme si je, třeba je i nějakým způsobem zlehčíme a zrelativizujeme a řekneme si, že příště to bude lepší. Možná to zní opět jako klišé, ale musíme si uvědomit, že si mozek programujeme a mozek si vytváří hypotézu světa a tu si pak potvrzuje.

Řekl jste také, že člověk se zatím nepřizpůsobil vůbec ničemu, co od počátku průmyslové revoluce vymyslel. Lenivíme a zakrňujeme?

Rozhodně nezakrňujeme, jen záleží jak a v čem. Člověk v podobě, ve které tady je, tedy přibližně 250 tisíc let, byl připraven na úplně jiný život. Předci se vyvíjeli ještě déle. Průmyslová revoluce vtrhla do našich životů poměrně výrazně a přinesla dvě velké věci. První věcí je velká míra pohodlí, na kterou člověk není zvyklý a která vede k určité degeneraci. Vidíme, že s nástupem blahobytu se výrazně rozvíjí počet tzv. diseases of modernity (civilizační choroby, pozn. red.), mezi něž patří onemocnění jako obezita, diabetes, vysoký krevní tlak, a to jsou všechno onemocnění z nadbytku. Tím nejlepším lékem v těchto případech je žít aktivní život a trochu si ubrat. 

Druhá věc, kterou s sebou přináší tato doba, je velké množství informací. Člověk je kognitivně připravený na relativně malé množství informací. Když si vezmeme člověka, který žil v malé vesnici, nikdy nikde moc nebyl, sem tam někdo přišel a řekl, co se děje ve světě. Ale to je to, na co jsme připravení reagovat. Teď musíme vstřebat terabyty protichůdných informací z různých zdrojů a tyto informace vytvářejí informační stres, který může být a rozhodně je jedním z faktorů přinášejících nějaké onemocnění. V této souvislosti se hovoří o digitální demenci – příliš spoléháme na určité informační zdroje a v důsledku toho náš mozek zakrňuje. Navíc nadměrný přísun informací neustále náš mozek zpracovává. Jestliže jste pořád na mobilu, sociálních sítích, běží televize, přichází e-maily, dostáváte se do takového informačního stresu, na který už náš mozek není připravený. Určitě se nějak adaptujeme, ale nevíme, jestli to bude adaptace ve smyslu pozitivní změny, nebo maladaptace, že zakrníme.

Čeho se teď do budoucna obáváte nejvíce? Na čem bychom měli jako lidé zapracovat?

Jsem převážně optimista. Nalézáme se ve velmi převratné a vzrušující době. Současná věda, která původně hledala převážně farmakologická řešení, si nicméně začíná uvědomovat, že udržet si svoje zdraví spočívá také ve snaze být aktivní a částečně se v pohodlí omezovat. Diabetes proto už neléčíme jen léky, ale snažíme se také měnit životní styl. Vzniká nový medicínský obor s názvem lifestyle medicine (medicína životního stylu, pozn. red.), který ukazuje, že životní styl vede nejen k prevenci, ale také k léčbě civilizačních onemocnění, o kterých jsme si mysleli, že jsou nevyléčitelná. 

Autor: Pavlína Zítková

Foto: www.radekptacek.cz