Kubek: Volnost si musíme zasloužit. Nepřítelem je naše malověrnost

Liknavost vlády nás dostala tam, kde jsme, píše ve svém komentáři prezident lékařské komory. Bez omezování a zákazů se podle něj neobejdeme a volnost si teprve musíme zasloužit, uvedl v narážce na plánované rozvolňování současných opatření.

Podle prezidenta komory lékařů Milana Kubka jsou liché úvahy, že by společnost zachránilo promořování populace nákazou nebo představy, že s teplým počasím koronavirus vymizí. Ani izolace ohrožených skupin lidí nepomůže, pokud budou ostatní žít jako by tu epidemie nebyla. Tím spíš, že je teď Česko druhou nejpostiženější zemí světa.

„Představy o získání kolektivní imunity promořováním populace nebo o speciální ochraně rizikových skupin obyvatel někde v izolaci, zatímco ostatní se budou oddávat neřízenému konzumu, jsou stejně naivní jako pohádky, o tom, jak viru dojde přes léto dech a zmizí. Krize, ve které se nacházíme, nemá jednoduché, pohodlné ani laciné řešení,“ uvádí Milan Kubek v komentáři (celý text viz níže) časopisu lékařské komory Tempus medicorum.

Našimi nepřáteli jsou virus a malověrnost

Jedinou nadějí je podle Kubka vakcína, přestože je jí zatím málo, očkování vázne a zlepšení situace se tak odkládá. Připomněl, že zdravotníci i zdravotnictví fungují na hranici svých sil a možností, ale slíbil, že to nevzdají. „Říká se tomu stavovská čest,“ podotkl.

Přes kritiku vlády a politiků i marasmu v jakém se země ocitla, vyzývá veřejnost, aby nebyla malověrná: „V krizových situací se ukazuje, kdo je kdo. A někdy to věru není příjemná podívaná. Přesto nesmíme zapomínat, že naším nepřítelem nejsou politici, jakkoliv neschopná se nám vláda může zdát. Našimi nepřáteli nejsou ani zoufalí lidé, kteří dělají zoufalé věci, jakkoli s nimi nemůžeme souhlasit. Našimi skutečnými nepřáteli jsou neviditelný čínský virus a naše vlastní malověrnost. To mějme na paměti…“

(gar)

Foto: Milan Kubek, archiv

Milan Kubek: Únava

Únava. Myslím, že právě toto slovo nejlépe charakterizuje současné pocity většiny z nás. Sportovci tomu říkají fenomén třetí čtvrtiny. Každý, kdo se kdy účastnil nějakého vytrvalostního závodu, ví, o čem mluvím. Euforie po startovním výstřelu je již dávno zapomenuta a radost z běhu potlačila monotónní dřina. Trvá to dlouho. Už toho máme dost, únava narůstá a do cíle zbývá ještě tak strašně daleko. Krok za krokem, den za dnem, jeden jako druhý. Pokušení zastavit, ukončit to trápení a závod vzdát, je stále silnější. I hrůzný konec se může zdát snesitelnějším než hrůza bez konce.

Zdravotnictví již pátý měsíc v řadě funguje v nouzovém režimu pod obrovským tlakem a snaží se zmírňovat katastrofální následky nezvládnuté epidemie. Díky nesmírné obětavosti a pracovnímu nasazení se nám podařilo zachránit desítky tisíc lidských životů a boj o tisíce dalších pokračuje.

„Tak už to vzdejte“, našeptává pokušitel, „Bůh ví, na co ti staří a nemocní vlastně zemřeli. „Ať uděláme cokoliv, nakonec se ukáže, že všechny země dopadnou stejně, tak proč se namáhat“, dodává druhý.

Hrůza. Na Covid zemřelo podle statistik 17 500 našich spoluobčanů. To je jako by naráz vymřelo celé středně velké okresní město. Skutečný počet obětí však překročil hranici dvaceti tisíc. Prostě katastrofa, jaká nemá v naší novodobé historii obdoby.

Epidemie vzala život také 51 zdravotníkům, z toho bylo 23 lékařů. Jednou z obětí byl i náš kolega, bývalý předseda OS ČLK Kutná Hora, ambulantní pneumolog Jiří Balý – fajn chlap. Čest jeho památce i památce ostatních zdravotníků, které nemoc připravila o život.

Už kvůli nim se nemůžeme vzdávat. Nestačí se utěšovat tím, že všude mají problémy, když my jsme na tom nejhůř. Je čas se sebrat, zmobilizovat ty zbytky sil. „Když nemůžeš, tak přidej,“ volá přece jiný hlas. Je třeba se poučit a neopakovat chyby, kvůli nimž jsme se ocitli až na samém dně jako epicentrum covidu uprostřed Evropy, před kterým naši sousedé v hrůze zavírají hranice. Nesmíme zapomínat a nemáme právo mlčet.

Našimi nepřáteli jsou čínský virus a naše vlastní malověrnost.

„Otevřeme Česko, zrušme zákazy, odhoďme roušky, žijme a užívejme si tak jako dřív!“ Kdo by to nechtěl. Volnost si však musíme zasloužit. Pokud si ji chceme vydupat, jako vzteklé dítě hračku, nedostaneme nic než zasloužený výprask.

Představy o získání kolektivní imunity promořováním populace nebo o speciální ochraně rizikových skupin obyvatel někde v izolaci, zatím co ostatní se budou oddávat neřízenému konzumu, jsou stejně naivní jako pohádky, o tom, jak viru dojde přes léto dech a zmizí. Nevěřme falešným prorokům, kterých se v těžkých časech vždy objevují houfy. Krize, ve které se nacházíme, nemá jednoduché, pohodlné ani laciné řešení.

Když jsem počátkem listopadu psal, že kvůli liknavosti vlády v přijímání účinných protiepidemických opatření nás čekají temné dny a tuhá zima, netušil jsem, jak dlouhá a krutá ta zima ve skutečnosti bude. Ani ve snu mě totiž nenapadlo, že by si ministerští hazardéři troufli otevírat hospody a obchody, aniž bychom měli epidemii pod kontrolou. Před Vánoci se tak stalo.

Nadějí, která může naše životy vrátit do normálu je samozřejmě vakcína. Té je však málo, očkování vázne a zlepšení naší situace se tedy odkládá. Za nejbližším horizontem zkrátka ještě není toužebně očekávaný cíl, jen další nekonečné stoupání.

Únava se prohlubuje a nervozita stoupá. Společnost se polarizuje, vláda ztrácí důvěru a stát se nám drolí před očima. Smutná podívaná. Zdravotníci přesto drží pozice a ze všech sil se snaží minimalizovat ztráty. Říká se tomu stavovská čest.

V krizových situací se ukazuje, kdo je kdo. A někdy to věru není příjemná podívaná. Přesto nesmíme zapomínat, že naším nepřítelem nejsou politici, jakkoliv neschopná se nám vláda může zdát. Našimi nepřáteli nejsou ani zoufalí lidé, kteří dělají zoufalé věci, jakkoli s nimi nemůžeme souhlasit. Našimi skutečnými nepřáteli jsou neviditelný čínský virus a naše vlastní malověrnost. To mějme na paměti.

Musíme vydržet. Běžíme závod, a na rozdíl od maratónu vlastně ani nevíme, jak bude dlouhý. Ani já to samozřejmě nevím. Vím však, že ten běh o život nesmíme vzdát. Kvůli našim blízkým, kvůli lidem, které máme rádi, a především sami kvůli sobě. Říká se tomu sebeúcta.

Milan Kubek