Ministr zdravotnictví: Koronaviru se nesmíme bát ani jej podceňovat

"Strach je stejným nepřítelem jako nemoc sama. Takže můj přístup ke koronaviru je respekt s chladnou hlavou," tvrdí nový ministr zdravotnictví Jan Blatný. V rozhovoru odhaluje i pocity s nimiž nastupoval po svém narychlo odvolaném předchůdci Romanu Prymulovi...

Novým ministrem zdravotnictví se 29. října stal Jan Blatný, dosavadní zdravotnický náměstek pro Dětskou nemocnici Fakultní nemocnice Brno. Vystřídal Romana Prymulu, jehož úřadování v křesle ministra bylo nejkratší ze všech polistopadových šéfů zdravotnictví; trvalo pouhý měsíc. Jan Blatný po svém jmenování poskytl časopisu Tempus medicorum následující rozhovor:


Vaše jmenování ministrem bylo překvapivé. Většina novinářů i lékařů očekávala, že v obtížné době bude jmenován některý z ředitelů fakultních nemocnic, případně náměstek Šedo či někdo z lékařů-poslanců za hnutí ANO. Co podle vás vedlo předsedu vlády Babiše k tomu, že si vybral právě vás? 

Když jsem od pana premiéra tuto nabídku dostal, od začátku jsme se bavili o tom, že se jedná o pozici odbornou. Ptal se mě na mé zkušenosti medicínské, manažerské a mediální. Už náš první rozhovor byl velmi otevřený.

S jakým pocitem jste funkci přebíral po náhlém pádu Romana Prymuly, v době narůstající epidemie koronaviru? 

Pocity to byly pochopitelně smíšené. Na jedné straně jsem si velmi uvědomoval tu zodpovědnost, na druhé straně byla výzva a vědomí, že pakliže mohu v této těžké situaci pomoci, pak to musím udělat. Pana profesora Prymuly si jako odborníka vážím.

Jste v politice nováčkem. Do funkce ministra si vás vybral premiér. Budete mít odvahu vzepřít se Andreji Babišovi v případě, kdy budete přesvědčen, že se předseda vlády mýlí? Nezlobte se, ale ta otázka musela padnout. Ministr Vojtěch to nedokázal a následky jsou tragické.

Nejste první, kdo se takto ptá. To, že mají lidé rozdílné názory, je jasné, nakonec je to asi i dobře. Názory si tím tříbíme. Za svým si stojím, ale nemám ani problém jej změnit, pakliže mě druhý člověk přesvědčí. Snažím se vždy svůj názor podložit argumentací a pak ho korektně, ale jasně sdělit. Nakonec, i to bylo součástí našeho prvního rozhovoru s panem premiérem a on ví, že mohu mít názor jiný než on a já na druhou stranu vím, že si ho mohu a musím obhájit.

Tempus medicorum je měsíčník a v čase epidemie je i včerejší článek zastaralý. Proto se nebudu ptát na aktuální počty nakažených, hospitalizovaných ani zemřelých. Zajímá nás však, jaký je váš názor na koronavirus obecně? 

Koronavirus je onemocnění, kterým nyní všichni žijeme. Není to ale ani nejhorší, ani jediné onemocnění, které se v populaci vyskytuje. Myslím si, že zejména mediální přístup k němu je nevyvážený. Koronavirus se stal senzací, a to často znesnadňuje dívat se na něj realisticky. Myslím si, že se jej nesmíme bát, ani jej nesmíme podceňovat. Musíme jej s chladnou hlavou respektovat a postavit se mu. Dovedete si představit, jak by například vypadala situace v Evropě, kdyby v době, kdy ji zasáhly morové rány, byl už na světě internet? Ti, kteří by nezemřeli na mor, by jistě zemřeli strachem. Uvedl jsem to i při svém prvním veřejném vystoupení. Strach je stejným nepřítelem jako nemoc sama. Takže můj přístup ke koronaviru je respekt s chladnou hlavou. Protivníka, kterého se budu bát, stěží přemohu. Nad protivníkem, kterého respektuji, mám daleko větší šanci zvítězit.

Situace v nemocnicích je vážná. V den svého jmenování jste byl představenstvem České lékařské komory vyzván, abyste předložil vládě návrh na zpřísnění protiepidemických opatření, která byla zavedena ještě za ministra Prymuly. To jste neudělal a místo „zatáhnutí za záchranou brzdu“ jste zvolil strategii „pozvolného brzdění“. Je jasné, že čím mírnější protiepidemická opatření platí, tím déle bude epidemie trvat, porostou ekonomické ztráty a s nimi i tlak na rozvolňování protiepidemických opatření. Dokážete ubránit zdravotnictví před následky takového překotného rozvolňování?

Snažím se vždy rozhodovat nad reálnými daty. Sám víte, že je tolik pravd a názorů, kolik je lidí. Každý vidí situaci ze svého pohledu a protože nežijeme ve vzduchoprázdnu, snažím se do svého rozhodování zakomponovat co nejvíce těchto – často tolik rozdílných – pohledů.  Pakliže rychle zatáhnete za záchrannou brzdu, má to většinou rychlý efekt. Nakonec, to jsme udělali na jaře. Ale záhy se vám objeví euforie z úspěchu a brzdu povolíte. A cyklus se opakuje. Já spíše vidím jako cestu vyváženou strategii, která povede k co nejmenšímu kolísání celého systému.

Máte samozřejmě pravdu, že nejužším hrdlem tohoto přístupu je zdravotnický systém a jeho kapacita. S trochou nadsázky lze říci, že počet (často asymptomatických) jedinců ve společnosti, kteří jsou pozitivní na dané onemocnění, není zásadní problém, pakliže nezatíží zdravotní systém a nemají závažné zdravotní potíže. Takovou skupinou jsou například senioři. Proto se ve své strategii snažím o strukturovaný přístup, kde maximum úsilí je zaměřeno na rizikové skupiny. I připravované rizikové skóre k tomu má přispět. Často se volá po tzv. lockdownu. Ministerstvo na můj popud vypracovalo tabulku srovnávající opatření přijatá v evropských zemích. Česká republika patří k těm nejpřísnějším.

Tváří v tvář koronavirové krizi stát razantně zvyšuje platby za tzv. státní pojištěnce a předseda vlády Babiš v dubnu veřejně prohlásil, cituji: „Epidemie nám otevřela oči, zdravotníky musíme pořádně zaplatit.“ Jakým způsobem hodláte jako ministr zdravotnictví splnit tento slib?

Jsem rád, že to pan premiér řekl. Souhlasím s tím naprosto. Často jsem jako lékař slýchal, že medicína je poslání, že máme takové či jiné povinnosti, že bychom měli dělat to nebo ono a že bychom za to ani vlastně neměli moc chtít. Když jsem pracoval v Irsku a ve Velké Británii, kolegové se mě často ptali, jak vnímám rozdíl mezi jejich a naším systémem zdravotnictví. Odpovídal jsem bonmotem: V Irsku je dobré být lékař, v Česku je dobré být pacient. Naši lidé si dlouho neuvědomovali, jak skvělé zdravotnictví mají. Teď to díky koronaviru vědí a myslím, že si to uvědomují. Je to jako se vším: řadu věcí si uvědomíme až v krizi, až to opravdu potřebujeme.

Ptáte-li se na peníze, pak současná vláda v době, kdy jsem ještě nebyl její součástí, správně rozhodla o odměně pro zdravotníky za jejich úsilí v první vlně. Jako náměstek jedné ze dvou největších nemocnic jsem spolu s ostatními členy vedení jednoznačně podporoval odměňování za zvýšené úsilí těch, kteří se o naše spoluobčany v krizové situaci starali. Jako ministr zdravotnictví v tom chci pokračovat. Nebudu vám nyní slibovat konkrétní věci. Vláda o této problematice bude jistě diskutovat a já jako zástupce resortu zdravotnictví budu samozřejmě hájit zájmy zdravotníků.

Kromě strachu ze zdravotních následků epidemie mají soukromí lékaři i ředitelé nemocnic a léčeben obavy z jejích ekonomických dopadů. Budete ochoten novelizovat tzv. kompenzační úhradovou vyhlášku tak, aby měli poskytovatelé zdravotních služeb jistotu, že nezkrachují? Pokud ano, pak kdy?

Všichni víme, že kompenzační vyhláška byla nastavena dobře, a kdyby nepřišla druhá vlna, nemocnice by byly schopny získat dostatek finančních prostředků. To se však nestalo. Je to nezbytně nutné řešit a musí se to stát brzy. Jak to konkrétně dopadne, záleží na tom, jak velká bude ztráta. Pojišťovny zatím finanční prostředky k dispozici mají a je obecná vůle pomoci. Bez té to nepůjde.

Nebylo by v současné situaci rozumné odložit zavedení plateb nemocnicím dle systému DRG? Systém paušálních plateb jistě není ideální, ale představuje přece jenom určitou jistotu.

Zavedení nového systému DRG je něčím, po čem všichni dlouho voláme. Sám jsem se, jako jeden z mnoha odborných konzultantů, na jeho přípravě podílel. Je to snaha narovnat ocenění poskytovaných služeb podle reálné situace a já toto snažení považuji za správné. Je ale nutno počítat s tím, že minimálně v první polovině roku bude koronavirus naše nemocnice zásadně ovlivňovat. Nemyslím si však, že bychom měli nový DRG systém odkládat. Spíše podpořím další kompenzační vyhlášku, která pomůže zohlednit tento stav. Za systémové ale považuji řešení, jež narovná finanční toky ve zdravotnictví do budoucnosti. Nový systém DRG tuto ambici rozhodně má.

Chápete se jako ministr boje s covidem, nebo máte i ambice dělat změny v systému zdravotnictví? Vzhledem k tomu, že nejste, pokud vím, „politicky“ aktivní, nabízí se otázka:  jaký je vlastně váš pohled na problematiku zdravotnictví?

Pravdou je, že pokud by nebyl covid, o pozici ministra bych neuvažoval. Necítím se ale být pouze ministrem covidu. Můj pohled na zdravotnictví je daný mým přesvědčením, že jeho financování má být jasné, průhledné a systémové. Má vycházet z reálných a opodstatněných nákladů a pokrýt oprávněné požadavky. Z odborného hlediska jsem přesvědčen, že mám-li dělat něco dobře, musím to dělat často a musím mít dostatečnou zkušenost. Jsem zastáncem stavu, kdy je nastavena jistá základní, samozřejmě kvalitou dobrá, nepodkročitelná úroveň péče všude a pak existují centra, která poskytují specializovanou péči.

Fakultní nemocnice nesmějí být velkými okresními nemocnicemi, musejí být schopny vytyčit si priority, obhájit je a budovat je. Tím nijak nesnižuji roli „nefakultních“ nemocnic. Na nich leží obrovská tíha a právě ony umožňují existenci specializovaných center. V rámci fakultních nemocnic jsem pak zastáncem většího propojení mezi vysokými školami, výzkumem a zdravotnickými zařízeními. Ale zdravotnictví nejsou jen nemocnice. Mám nesmírnou úctu k praktickým lékařům, kteří ve svých ordinacích denně rozhodují, jaký nakonec bude osud pacienta. A jsou tam sami, nemají za zády baterii testů a přístrojů jako lékaři v nemocnicích. A tak bych mohl pokračovat směrem k ambulantním specialistům a dále… A nic by samozřejmě nefungovalo bez sester, laborantů, sanitářů a všech ostatních zdravotníků. Jejich role je také nezastupitelná.

Neutěšenou personální situaci a soustavné porušování zákoníku práce, ke kterému ve většině nemocnic dochází, považuje komora za zásadní problém českého zdravotnictví. Současná krize tyto slabiny našeho zdravotnictví ještě zvýrazňuje. Máte nějaký plán, jak situaci do budoucna řešit?

Myslím si, že vím, o čem mluvíte. Vyřešit problém právně není tak těžké. Vyřešit jej ale reálně složité být může. Pracuji už skoro 30 let a zažil jsem doby, kdy služba trvala od pátku do pondělí. Je dobře, že už to tak být nemusí. Pakliže chceme dostát všem zákonným požadavkům, musíme mít více lékařů, nebo se zamyslet, jaké jiné změny provést. Není to jen problém naší země. Je to jeden z bodů, o kterém se jistě budeme muset bavit i společně.

Váš předchůdce Adam Vojtěch neustále zdůrazňoval, že není ministrem zdravotníků, ale ministrem pacientů. Byl sice u veřejnosti populární, ale za svůj resort příliš nebojoval. Vy jste lékař, budete bojovat za zájmy zdravotnictví a svěřeného resortu? Co uděláte pro lékaře a ostatní zdravotníky?

Jsem lékař a mám v oblasti, kterou se zabývám, i četné zkušenosti se spoluprací s pacienty a jejich organizacemi. Nestavím tedy otázku tak, zda jsem ministrem těch, nebo oněch. Pro zdravotníky chci udělat to, aby jejich práce byla ještě více ceněna. A nemám na mysli jen peníze. Jsou důležité a budu je pro vás požadovat, ale řada věcí za peníze koupit nelze. Chci tedy dále bojovat za zdravotníky jako za někoho, kdo zaslouží úctu a respekt. Koronavirus nám v tom paradoxně pomohl. I my se však musíme chovat tak, abychom respekt a úctu v lidech vzbuzovali. Současná krize je důkazem, že to umíme.

Kdybyste měl krátce popsat, a vím, že to je těžký úkol, vaši představu ideálního systému českého zdravotnictví, jak byste ho popsal? A jaké kroky je k vašemu ideálu potřeba udělat?

Já za ideální systém považuji stav, kdy obě strany, tedy zdravotníci i pacienti, jsou na jeho fungování zainteresovaní. Kdy je dáno, co je standardem, a všichni vědí, co je třeba udělat, aby byl splněn. Kdy zdravotníci jsou profesionálové, kteří jsou uctiví, ale vědomi si své ceny. Kdy pacient ví, že i on musí nést odpovědnost za své zdraví. Stav, kdy zdravotnictví není vnímáno jako servis těla, ale jako služba, která má svou hodnotu. Myslím si, že prevence má zásadní roli a že lidé musejí být motivovaní ji aplikovat. A snad ještě jedna důležitá myšlenka: my neléčíme jen nemoc, léčíme vždy člověka.

Jaký je váš vztah k lékařské komoře? Budete jako Adam Vojtěch, který důsledně komoru ignoroval, nebo jako profesor Prymula, který s ní chtěl spolupracovat?

Jsem členem lékařské komory celý profesní život a jsem toho názoru, že spolupráce s ní je potřebná a může být oboustranně prospěšná. Tak jako jsem řekl panu premiérovi, že se naše názory mohou lišit, říkám to i komoře. Ale to neznamená, že bych s komorou nechtěl vést dialog a nechtěl hledat společná řešení. Naopak, mám o to eminentní zájem.


Michal Sojka

Ilustrační foto: Pixabay.com, CC0



Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Kubek: Šlendrián a nepřipravenost státu. Ale životy jsou víc než peníze

Proč jsme worst in covid? Opakujeme chyby, říká epidemiolog Stejskal