Hlavička
Příběhy -
30/04/2018

Podivuhodný příběh Leonida Rogozova. Vyoperoval si slepé střevo

Před 57 lety se v kruté polární zimě Antarktidy odehrála operace, která vstoupila do dějin. Jediný lékař sovětské expedice si sám vyoperoval zanícené slepé střevo. Přes neuvěřitelné těžkosti si tak zachránil život. Byl to druhý podobný případ v historii a už se nikdy neopakoval.

reklama

reklama

Leonid Rogozov (1934 - 2000) byl mladý leningradský chirurg, který se nadšeně přidal k sovětské expedici na Antarktidu. Dvanáct polárníků mělo vybudovat novou polární stanici Novolazarevskaja. Nakonec na ní museli zůstat celý rok a evakuovali je na poslední chvíli za dramatických okolností. 


Zápis v deníku: Proč lekat přátele? Kdo pomůže?

reklama

Nic to však nebylo proti dramatu, které se odehrálo 30. dubna 1961. Leonid Rogozov si tehdy sám vyoperoval zanícený apendix. Narychlo ještě zaškolil řidiče jako svého asistenta a meteorologa jako instrumentáře. Anesteziolog nebyl potřeba - pacient byl sám sobě lékařem, operaci musel zvládnout při vědomí.

I pro Rogozova to sice byla hrůzostrašná představa, ale zároveň jediná šance. Byl jediným lékařem a zdravotníkem expedice. A příznaky zánětu na sobě poznal snadno. 29. dubna si zapsal do deníku: \""Zdá se, že mám apendicitidu. Mlčím, dokonce se usmívám. Proč lekat přátele? Kdo pomůže? Polárníci se setkali s medicínou tak akorát na zubařském křesle.\""


Je to skoro nemožné, ale neskončím se založenýma rukama

Věděl, že ho čeká šílený zákrok. Jako chirurg slepé střevo operoval - ovšem na pacientech v narkóze. Věděl, že si bude muset rozříznout břicho a najít apendix ve svých vnitřnostech vlastníma rukama. A nakonec ho ještě odstranit a operaci dokončit. Takhle ve svém deníku, jehož citace zveřejnil v roce 2004 časopis Vesmír, popsal mučivé hodiny před rozhodnutím...

30. dubna 1961

14:00 Celou noc jsem nespal. Bolí to jak čert! Sněhová bouře bičuje duši, vyje jako sto šakalů. Zjevné symptomy hrozící perforace zatím nejsou, ale mučí mě těžká předtucha… Jde o to… Je nutné promyslet jedinou možnost – operovat se sám… Je to téměř nemožné… ale skončit takhle, se založenýma rukama…

18:30 Tak těžko mi v životě ještě nebylo. Domek se ve vichřici klepe jako hračka. Kluci už to poznali. Přicházejí a uklidňují mě. A já mám na sebe vztek – pokazil jsem lidem svátek. Zítra je 1. máj. A teď všichni pobíhají, připravují autokláv. Musíme sterilizovat prádlo, budeme provádět operaci.

20:30 Cítím se stále hůř. Řekl jsem to klukům. Teď budou vynášet z místnosti vše nepotřebné.


Dvě hodiny pekla

Rogozov to ještě nevěděl, snad jen tušil, ale čekala ho hodina a tři čtvrtě pekla. V civilizaci a prostředí operačního sálu vcelku banální operace - na sobě mu v mrazivé Antarktidě trvala asi třikrát déle.

Rizika byla hrozivá, podmínky strašné. Při anestezi by měl Rogozov svaly uvolněné, takhle nemohl. Bolest v nich navíc vyvolávala další napětí a stahy. Věděl i to, že manipulace se střevy a pobřišnicí vede k tzv. vagovým reflexům. Ty vyvolávají zpomalení tepu srdce nebo dokonce jeho zástavu. I to při vlastní operaci zažil a dvakrát ztratil vědomí.


Zrcadlo mátlo pohyby, lékař pracoval po hmatu

Problém byl i v záměru operovat podle zrcadla. Obraz byl převrácený, takže Rogozov raději postupoval po hmatu. Jedinou úlevou mu bylo lokální umrtvení řezu. O své vlastní operaci si v deníku udělal záznam až za týden 8. května. Popsal ji takto:

Nepovoloval jsem si myslet na nic vedlejšího. Je nutné pevně… pevně vzít sebe sama do rukou a co nejpevněji stisknout zuby. Pro případ, že bych ztratil vědomí, nechal jsem Sašovi Arťomjevovi stříkačku a ukázal mu, jak dávat injekci. Vybral jsem si polohu v polosedě. Zinoviji Teplinskému jsem vysvětlil, jak bude držet zrcadlo.

Chudáci moji asistenti! V poslední minutě jsem k nim vzhlédl: stojí v prostěradlech, bělejší prostěradel. Mně se udělalo také strašně. Ale když jsem uchopil stříkačku s novokainem a dal si první injekci, jaksi automaticky jsem se přepnul na operaci, nic jiného už jsem nevnímal.

Pracoval jsem bez rukavic. Vidět bylo špatně. Zrcadlo pomáhá, ale i překáží - vždyť zobrazuje převráceně. Více pracuji po hmatu. Krvácení je poměrně silné, ale nespěchám, snažím se pracovat na jistotu. Při otevírání pobřišnice jsem poranil slepé střevo, je nutné to zašít.

Náhle mi blesklo myslí: tady jsou další poranění, a já si jich nevšiml... Slábnu čím dál víc, motá se mi hlava. Každých 4-5 minut odpočívám na 20-25 sekund. Konečně, tady je, proklatý přívěsek! S hrůzou si u jeho základny všímám tmavé skvrny. To znamená ještě tak den a prorvalo by se to...

V nejhorším momentu oddělení přívěsku jsem ochabl: srdce se sevřelo a výrazně se zpomalilo, ruce jako by byly gumové. Nu, pomyslel jsem si, dopadne to špatně. A zbývalo jen oddělit přívěsek... A pak jsem si uvědomil, že jsem v podstatě už zachráněn...


Strastiplný návrat přes ledovcová pole

Navzdory všemu se Leonid Rogozov brzy a bez komplikací zotavil a po týdnu si vytáhl stehy. Domů se s ostatními dostal až za rok. A to ještě poměrně dramaticky. Dodnes fungující základna Novolazarevská je od pobřeží Antarktidy vzdálená asi 75 kilometrů. Loď Ob, která pro polárníky připlula, navíc musela zakotvit kvůli silnému ledu ještě dál od pobřeží.

Polárníci museli překonat v transportérech desítky kilometrů přes ledovcové trhliny. Kdyby se k lodi nedokázali dostat, museli by v Antarktidě strávit přinejmenším další zimu - a bez zásob. Nakonec je v dubnu 1962, skoro rok od Rogozovovy operace, zachránila dvě jednomotorová letadla, která je převezla na loď. Jedno z nich přitom málem havarovalo, když mělo poruchu motoru.


Nástroje z operace jsou vystaveny v muzeu

Leonid Rogozov se stal po návratu slavným. Shodou okolností se jeho neuvěřitelná operace odehrála necelé dva týdny po úspěchu prvního kosmonauta Jurije Gagarina. Sovětský režim je pak oba dával za příklad. Rogozov dostal státní vyznamenání a jeho chirurgické nástroje jsou dodnes vystaveny v muzeu v Petrohradě.

On sám ale údajně slávu odmítal a znovu se vrátil k medicíně. Obhájil dizertační práci, začal učit na vysoké škole a stal se z něj specialista na břišní chirurgii. 


Rogozov si vzal českou medičku. I jeho děti jsou lékaři

Pro českého čtenáře má jeho příběh ještě další zajímavé pokračování. Na základě jeho činu v Antarktidě mu poslala obdivný dopis začínající medička z Hradce Králové. Začali si dopisovat a později se setkali v Praze, kde měl Rogozov přednášky. Lékařskou školu už dokončila jako Rogozovova manželka v Leningradě.

Po šesti letech se však manželé rozvedli. Důvodem byl Rogozův alkoholismus, přiznala letos pro Právo jeho dcera: \""Otec byl docela komplikovaná osobnost. Asi se není čemu divit. Ty tvrdé podmínky, v nichž se tenkrát v Antarktidě ocitl, byly natolik složité, že tam začal trochu pít a o pár let později se z něj stal alkoholik. Alkoholismus je nemoc, dalo by se říci, že později onemocněl. Příběh tak nemá šťastný konec. Maminka se s ním rozvedla a vrátila se s námi dětmi do Čech. Od té doby, co jsme odešly, jsme otce neviděly. S alkoholikem se nedá žít. Vnitřně jsem mu odpustila, protože on do toho spadl tam v té strašné zimě.\""

Tato slova pronesla dcera slavného lékaře Jelena Vojtková. Je uznávanou praktickou lékařkou v Ústí nad Labem. Také Rogozův syn Vladislav se potatil - i on je uznávaným lékařem, působil na Klinice anesteziologie a resuscitace v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze a v současné době žije v britském Sheffieldu.


Prvním byl americký chirurg. Dobrovolně!

Leonid Rogozov nebyl prvním člověkem, který si vyoperoval slepé střevo. Za toho je považovaný americký chirurg Evan ONeill Kane (1861–1932). Tomu ale - jakkoli to zní šíleně -nešlo o život.

Kane použil přibližně podobnou techniku jako Rogozov. I on si aplikoval jen lokální anestezii. Připravenou operaci předvedl 15. února 1921. A jaký měl důvod? Chtěl ukázat, že se tak dají při místním umrtvení operovat pacienti, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou podstoupit celkovou anestezii.

David Garkisch

Foto: Vladislav Rogozov


reklama

reklama

reklama

reklama