Při prvním kontaktu s rodiči je důležité zůstat klidná a empatická. Vše vysvětlovat, říká sestra roku

Klid, sebejistota a vyrovnanost. To vše vyzařuje ze zdravotní sestry Blanky Pupíkové, která se ne nadarmo stala pro letošní rok stomickou sestrou roku (stomie je dočasné nebo trvalé vyvedení některého dutého lidského orgánu na povrch těla, pozn. red.). Když ji posloucháte, jen si přejete, aby se o vás staral někdo takový, pokud byste se vy nebo vaše dítě dostali do nemocnice.

Blanka Pupíková pracuje jako zdravotní sestra už od roku 1994 a stále z ní cítíte, že je pro ni tato práce srdcovou záležitostí. Ptali jsme se jí:

Co je stěžejní při jednání s rodiči malých pacientů? Co vlastně obnáší péče o stomii? Co jí komplikuje práci? Jak ji ovlivnila práce na covidovém oddělení a co jen tak z hlavy nesmaže?

Mnoho lidí si možná nedokáže představit, kdo stomická sestra je. Co tedy znamená stomie?

Stomie je přenesený výraz pro otvor – ústa – a znamená umělé vyústění dutého orgánu na povrch těla. Osobně pracuji s lidmi, kteří mají založenou stomii na zažívacím traktu, konkrétně na tenkém střevě (ileostomie) nebo tlustém střevě (kolostomie).

Stala jste se letos stomickou sestrou roku. Překvapilo vás to?

Byla jsem velmi překvapená už samotnou nominací a pozváním na slavnostní vyhlášení do Prahy. Při zjištění, že jsem ocenění získala, následoval šok a objevily se slzy štěstí.

Zdravotní sestrou jste už téměř 28 let. Pořád vás to baví? Nejste vyčerpaná?

Stále mě to baví a je to pro mě opravdu taková srdcová záležitost. Svým způsobem je pro mě péče o lidi i relax.

Máte děti?

Dva chlapce, 16 a 22 let.

To už jsou velcí chlapci. Jak jste zvládala povolání sestry, když byli kluci malí?

Počátky byly náročné, protože obě děti prožívaly dětské nemoci a starší syn se narodil dříve a potýkal se s různými zdravotními i dalšími potížemi. Ale zvládli jsme to. Mladší syn má také nějaké zdravotní problémy, ale bojujeme statečně a myslím, že jsme to nakonec vybojovali dobře.

Proč jste se rozhodla stát zdravotní sestrou?

Když jsem jako dítě přemýšlela, co bych jednou ráda dělala, přála jsem si být učitelkou dětí na nižším stupni základní školy. Rozhodně mi na mysl nepřišla zdravotní sestra. Nicméně mi onemocněl bratr, a jelikož jsem se vedle rodičů stala součástí péče o něj, dojížděli jsme na pravidelné návštěvy do nemocnice. Tam jsem poprvé blíže poznala práci zdravotních sestřiček, jak o pacienty pečují a starají se o ně, a pro mě to byl absolutní wau efekt.

V té chvíli jste se rozhodla opustit sen stát se učitelkou a nastoupila jste na cestu zdravotní sestry?

Rozhodla jsem se až v osmém ročníku. Kdysi se nás každý rok ve škole ptávali, čím chceme být. Jako dnes si pamatuji, jak jsem s maminkou vyplňovala přihlášku a ta se mě ptala, co tam má napsat. A já jasně řekla „zdravotní sestra“. A když už sestra, tak dětská.

Péče o dítě se stomií je specifická, hlavně pro rodiče

Týká se stomie jen malých, čerstvě narozených dětí, nebo se může přihodit i v pozdějším věku?

Týká se malých a větších dětí. Pokud se objeví stomie v útlém věku, po narození, jedná se o děti většinou nedonošené, předčasně narozené, které mají po narození určité zdravotní problémy. Nebo může jít o dítě s vrozenou vývojovou vadou. U starších dětí pak bývají zánětlivá onemocnění střeva a další problémy s vyprazdňováním stolice, kdy mají těžké urputné zácpy, a to může postupně vyústit ve stomii.

Lze zjistit stomii u plodu už během těhotenství?

U děťátek, které se narodí s vrozenou vývojovou vadou, je diagnostika velmi svízelná a náročná. Dítě se narodí na první pohled zdravé, s krásnou porodní hmotností, ale ve skutečnosti nemá vytvořené ústí (konečník), což zjistíme až po narození děťátka.

Co obnáší vaše práce na stomickém oddělení?

Než slovo práce mám raději slovo péče, protože o děti pečujeme. Samozřejmě, základem je postarat se o dítě, ale hlavní je vést dítě a jeho rodiče životem se stomií. Na jednu stranu to znamená sledovat dítě od založení stomie, sledovat stomii samotnou a dítě. Na druhou stranu také potřebujete naučit rodiče pečovat o stomii a o děťátko s vývodem. Podporovat je, vést je a radit jim. Dělat takovou tetu na telefonu.

Když říkáte, že je učíte pečovat o dítě se stomií, je to doživotní záležitost?

Stomie nemusí být trvalá. Naši lékaři preferují stomii dočasnou, pokud je možnost vrátit střevo zpět do dutiny břišní. Jako první krok je vždy vyřešení akutního stavu dítěte, tedy vyřešíme vrozenou vývojovou vadu, vyřešíme i u předčasně narozených akutní fázi a zajistíme ten prvotní start do života, kdy to mají velmi těžké. Pak necháme děťátko na chvíli odpočinout. Necháme ho, aby vyrostlo. Dáme mu šanci, aby se mohlo nachystat na další operační zákrok, a je-li ta situace zvládnutá a dítě je připravené, může se stomie zanořit. Samozřejmě jsou situace, kdy není možné to zanoření a obnovení přirozené kontinuity střeva provést. V takovém případě musí mít dítě stomii natrvalo.

Máte představu, jaký je podíl dětí, které to mají na celý život?

Kdybych to vztáhla na naše oddělení, máme ročně průměrně zhruba 25 dětí se stomií, z nich v současné době máme do pěti dětí, kterým vývod zůstane natrvalo. Tato čísla se ale velmi rychle mění. Přesto si myslím, že toto číslo je stále pěkné.

Rodiče zažijí šok. Důležitá je empatie

Čím si vlastně maminka a tatínek musí projít, když je dítěti diagnostikována stomie?

Sama docházím na jednotku intenzivní péče a první reakci, kterou vidím, je vždy šok. Narodí se vám děťátko, které nosíte pod srdcem, po narození je krásně baculaté a nejeví známky onemocnění či vad, ale má vývod konečníku. Pro rodiče je to šok. Bývá to o emocích, pláči. Máma dítěte mi řekne: „Co jsem udělala špatně.“ Berou zodpovědnost na sebe, ale není to tak. Musíme ty rodiče uklidnit a všechno jim vysvětlit. Věnovat jim čas. Protože nikdy nevíme, jak dlouho to dítě bude v nemocnici. Každé děťátko je jiné.

Takže to není jen o tom, postarat se, ale rodiče si musí zvyknout na jinou roli, než asi čekali.

Ano, musíme připravit výkon samotný a po operaci rodiče vést. Nejen sledovat průběh samotný, ale jestli rodiče tu péči zvládnou. Kdybych to popsala laicky – běžně máma vymění plenu, když ji má dítě pomočenou. U stomie se ale najednou musí naučit vyměňovat sáček. Měníme tak nejen funkci toho konečníku, ale i obraz těla. Najednou má dítě střívko vepředu na bříšku, takže rodiče to někdy velmi špatně snáší a nastává svízelná situace.

Každý případ je individuální, ale jak dlouho v průměru zůstává dítě v nemocnici?

Záleží, jak dítě prospívá. Je nutné zhodnotit, jak po operaci dítě profituje z hlediska výživy a jestli je například schopno se uživit jen mateřským mlékem a nebude potřebovat z důvodu ztráty minerálů, iontů, vitaminů a elektrolytů dodatečnou stravu. Ale je-li všechno v pořádku, dítě prosperuje a vypadá spokojeně, maminka s tátou zvládnou péči, tak řekněme dva až tři týdny trvá hospitalizace a dítě může odejít domů a přechází do péče ambulantní.

Na co si dáváte při komunikaci s rodiči pozor?

Už před prvním setkáním s rodiči, kdy s nimi mám pracovat a vzdělávat je, tak si ověřuji u personálu, jestli tam neexistuje komunikační bariéra. Jestli rodiče nemají nějaký problém, jestli dítě má oba rodiče, jestli nemá jen mámu, kdo se o dítě bude starat. Rodiče velmi sledují, jak hovoříte k dítěti, jak se jej dotýkáte, a je na nich vidět jistá úleva, pokud první kontakt proběhne hezky a v klidu. Díky tomu si řeknou: „Nemusím se bát. Je tam někdo, kdo se postará a kdo pomůže.“ Je důležité být k rodičům otevřený, milý, empatický a opakovaně vše vysvětlovat, nezvedat hlas. Nechat jim prostor na otázky. Kolikrát se maminka rozpláče, nechat ji vyplakat, jí se uleví, a zase pokračovat dál. To se mi osvědčilo.

Je mi jasné, že důležitá je jistá empatie a poznatky z psychologie. Máte jako sestřičky semináře k psychologii v rámci celoživotního vzdělání?

Jako zdravotní sestry nemáme v rámci celoživotního vzdělávání povinné kurzy. Ale tím, že jsem vychovala společně s manželem našeho mladšího syna, který měl specifické problémy a potřeboval skutečně velmi empatický přístup, tak jsem se naučila vyklidnit, nestresovat. Samozřejmě mě to donutilo si i přečíst několik odborných knih. Často si představuju, jak bych chtěla, aby se někdo choval ke mně, kdybych byla v jejich pozici. Snažím se skutečně lidem nabídnout i možná kousek z psychologie, ale je to hlavně o lidskosti.

Práce na lůžkovém oddělení je rychlejší

Působíte jak na stomické ambulanci, tak na dětské traumatologii a chirurgii. V čem se obě práce liší?

Ve stomické ambulanci působím jeden den v měsíci, kam přichází pacienti na pravidelné kontroly. Ověřuji si, jestli nevznikla komplikace, popřípadě jsem schopna zodpovědět otázky maminek. Ptají se například, jestli dítě může do bazénku, být v nosítku nebo jestli může ležet na bříšku. Praktické věci, které vám řeknu už v porodnici nebo v nemocnici, ale těch informací je tolik, navíc maminka bývá v šoku, že z osobní zkušenosti zcela chápu, že tyto nepodstatné informace v daný okamžik rovnou vypustí. Pro mě je hlavní, aby se rodič naučil pracovat s pomůckou, ošetřit své děťátko, a díky setkávání jsem pak schopna i rozklíčovat případnou potíž.

A na lůžkovém oddělení?

Na lůžkovém oddělení pracuji jako běžná sestra u lůžka, tedy na směnném provozu. Připravujeme děti k operačnímu výkonu, odjíždíme na sál, sledujeme děti po operaci a řekla bych, že je to rychlejší. Mám v péči určité množství dětí, které musím za směnu hlídat a ošetřovat, kdežto na ambulanci je práce jiná. Jednak pracuji neustále s lékařem a lékařkami, které provádí kontroly u dětí. Předepisuji stomické pomůcky a předáváme jim je, aby je mohly používat doma.

Jste na ambulanci jen jeden den v měsíci. Bývala jste tam více?

Ještě před dvěma lety jsem pracovala jako stomická sestra i pro dospělé pacienty, ale pak jsem požádala o oficiální uznání, že jsem dětská sestra, a po čtvrt století jsem se vrátila jen k dětem.

Proč jste nezůstala u dospělých?

Všeobecně mě práce baví. Nedělá mi problém starat se o pacienta, ať mu je pět, nebo padesát let. Ale bylo náročné skloubit práci u lůžka, ve stomické poradně pro děti, pro dospělé, a navíc si plnit malé sny v podobě učení budoucích zdravotníků a dál se vzdělávat.

V jaké fázi je tento sen učit budoucí zdravotníky?

Učitelství mě neopustilo. Už jsem to plánovala jako malá holka. V současnosti mám možnost externě vzdělávat budoucí zdravotníky a zdravotní sestřičky, docházím do škol a přednáším. Vysvětluji jim nejen práci v rámci péče o dítě či dospělého se stomií, ale i všeobecně práci na chirurgii. Je to moje splnění snu, že mohu spojit profesi zdravotní sestry i tu učitelku.

Z vás vyzařuje takový klid. Musíte velmi dobře působit i na studenty a vlastně jim předat takové to nadšení pro zdravotnický obor.

Právě teď jsem dočetla pěknou zprávu ze zdravotnické školy, kdy studenti byli velmi nadšení z mého projevu. Hlavně vyučující byla naprosto spokojená, že jsem nepřišla jako zničená a unavená sestra, ale sestra s nábojem a energií, která má svoji práci ráda. Říkala, že to dalo studentům možná víc než samotný obsah přednášky.

Vyplašený výraz v očích už z hlavy nevymažete

Nadšení je určitě potřeba. Práce zdravotní sestry musí být náročná. Pracovala jste i na covidovém oddělení?

Pracovala jsem na covidovém oddělení od prosince minulého roku. Potom jsem si myslela, že se vrátím zpátky k dětem, ale situace byla v nemocnicích svízelná, proto jsem se na pět měsíců odporoučela na intermediární péči chirurgie. V létě jsem měla možnost přestoupit na dětskou chirurgii, ale od listopadu jsem zpět na intermediární péči chirurgie u dospělých.

Změnila vás zkušenost z covidového oddělení? Co vám to přineslo a co vzalo?

Na covidovém oddělení jsme začínali těsně po Vánocích a první dny byly velmi náročné a stresové, protože jsme ještě neměli úplně zaběhnutý chod. Museli nás slučovat z jiných oddělení. Ani jsme se neznali. Nicméně jsme to myslím ustáli důstojně.

A co to přineslo vám osobně?

Prvotní šok trval chvilku a všichni jsme se na oddělení velmi rychle sžili a nabídli lidem maximum. Díky tomu nám zůstalo mnoho nových přátel, a to myslím nemluvím jen za sebe. Potkáváme se na chodbách a udržujeme kontakt. A co nám to vzalo? Osobní život, protože jsme trávili v nemocnici většinu našich dní a nocí. Nová přátelství to ale vyvážila.

Když se potkáváte s kolegy i dnes, jak vnímají současnou vlnu covidu?

Ohlasy ze současné vlny mám. Hodně děvčat se opět muselo přesunout na covidária, ale bereme to s pokorou k lidem. Děsí nás každý den, každá vysoká čísla, ale už víme, do čeho jdeme. Máme představu. V minulém roce jsme nevěděli, co nás čeká.

Samozřejmě vás to i semele. Když vidíte velmi nemocného člověka, který má vyplašený výraz v očích. Těmto lidem se špatně dýchá, mají slzy v očích a prosí vás o pomoc. My jim chceme nabídnout to nejlepší nebo to, co je dostupné, a je dojemné, když vám pacient poděkuje za všechno, i když nemůže mluvit. I přes ty rukavice vás pohladí a řekne: děkuji. Je to o emocích a tyto obrázky a zkušenosti nám zůstanou v hlavě dlouho.

Je něco, co vám práci komplikuje?

Pracovně mi nic práci nekomplikuje. Pro nás, kolegyně, kolegy i pro mě, je obecně důležité, aby se s námi hovořilo. Abychom dostávali validní informace a plán, co nás čeká. Protože i my jsme mámami, manželkami, dětmi, máme své rodiče, a potom je to svízelné skloubit všechno dohromady. Někdy musíte kapánek ulevit, aby vás rodina občas měla a viděla doma.

Jak máte nastavené to, abyste všechno dohromady zvládala a nezbláznila se z toho? 

To se mě ptají i mí kolegové, jestli to jde všechno zvládnout a nezbláznit se z toho. My tomu v našem slangu říkáme „nezůstat na růžové pilulce“. (smích) Nemusíte. Je to o rovnováze práce a domova. Naučit se sama v sobě vyklidnit. Vysvětlit si všechno. A samozřejmě je důležité mít oporu v rodině, v rodičích, a ono to jde. Hlavně je důležité si nastavit vlastní mantinely a ujasnit si priority. To, co chci a čeho jsem schopna dosáhnout.

Autor: Pavlína Zítková

Foto: archiv FN Ostrava