„Nepřipouštěl jsem si, že může být situace tak vážná. Až doteď. Musel jsem to zažít na vlastní kůži. V roli rodiče. V roli pacienta,“ zní upřímná slova lékaře po jeho překvapivé zkušenosti s českým zdravotnictvím. Sháněl pomoc pro svého ročního syna. A nestačil se divit...
Zdánlivě banální záležitost. Doma máte miminko, má teplotu, průjem a zvrací. Nic nepomáhá a večer už dostanete takový strach, že raději vyhledáte pohotovost. A to i přes to, nebo právě proto, že jste lékař.
Až tato zkušenost v roli pacienta radikálně změnila pohled mladého lékaře na české zdravotnictví. Co ho potkalo? Realita zdravotnictví – a to přímo v hlavním městě, kde by dostupné ošetření nemocného dítěte teoreticky nemělo být žádný problém.
Máme plno, běžte jinam
Následující řádky by možná mohli potvrdit i jiní rodiče nebo prostě jen lidé, kteří museli někdy v poslední době vyhledat lékařskou pohotovost. Necitlivé jednání, zoufalé čekání, neúcta k soukromí, „vyhazov“ do jiné nemocnice, lajdáctví i byrokracie – tím vším si musel projít mladý lékař, psychiatr, když nedávno potřeboval ošetřit svého ročního nemocného syna.
Zjistil, že i s apatickým dítětem v náručí vás bez vyšetření klidně pošlou do jiné nemocnice nebo že je pro personál často důležitější regulační poplatek a vyplněné dotazníky než stav malého pacienta.
Nemít kamarády lékaře...
Tato zkušenost vedla Pavla Trančíka, jinak psychiatra v bohnické léčebně a předsedu Sekce mladých psychiatrů ČLS JEP, k sepsání následující úvahy o českém zdravotnictví, která vyšla v novém čísle časopisu České lékařské komory Tempus medicorum.
Sám Pavel Trančík ji uvádí těmito větami: „Můj velký medicínský vzor, lékař, nedávno pasovaný na rytíře českého lékařského stavu, mi jednou řekl, že nebýt několika kontaktů mezi lékaři kamarády, bál by se nechat ošetřit. Prezident ČLK neustále apeluje na personální krizi v českém zdravotnictví, která přerůstá v katastrofu. Limity a nedostatky si uvědomuji dnes a denně v praxi, ale nepřipouštěl jsem si, že může být situace tak vážná...“
(gar)
Foto: Pexels.com, CC0 License
Na vlastní kůži
Onemocněl mi roční syn, měl horečku, průjem, zvracel. V situaci, kdy jsem vyhodnotil, že ho dále doma nezvládáme rehydratovat, teplotu se nedaří srážet a začínal být apatický, vyrazili jsme na pohotovost do Thomayerovy nemocnice.
Službu konající sestřička nás vyzvala ke stručnému sdělení, s čím přicházíme, na chodbě, o soukromí nemohla být řeč, a pak mě precizně naučenou větou poslala zaplatit pohotovostní poplatek. Logicky, protože to je to nejdůležitější v akutním stavu pacienta. Běžel jsem tedy pro doklad na vrátnici, který byl vstupenkou do ambulance.
Paní doktorka nám vyčítala, že jsme stav neřešili s dětskou lékařkou během dne, a po důkladném poučení o všech rizikách, která jsem svojí údajnou pasivitou mohl způsobit, jsem konečně dostal prostor informovat ji, že jsem vše s obvodní konzultoval, ale stav syna progredoval, proto hledám pomoc na pohotovosti v osm večer.
Zopakovala, že stav je vážný a zřejmě bude vyžadovat hospitalizaci, avšak zaznělo to, co je pro pražské nemocnice poslední roky běžné, že jejich lůžková kapacita je naplněna a pomoc musím hledat v jiné nemocnici.
Bez jakékoliv léčebné intervence jsme ve vážném stavu vyrazili směr Bulovka. Akutní příjem byl úplně plný a sanitky přijížděly jako na běžícím páse. Syn mi ležel na rameni, vyčerpaně a ztěžka vydechoval. Dlouho se nic nedělo, na různé zvonky, kde bylo uvedeno „zvoňte krátce“, nikdo nereagoval. Klepal jsem i tam, kde se nesmělo. Vtom se v chodbě objevil lékař. Zdvořile jsem ho oslovil a předal mu doporučující zprávu. „Mrzí mě to, ale mám na starost tři ambulance, několik desítek lůžek, mohu se vám věnovat tak za dvě hodiny. Jsem tady sám,“ pravil.
Manželka mu oponovala, že se bojí, aby syn nedostal křeče, načež jí odvětil, že to by pak řešil dřív. Po tomto sdělení se manželce zaleskly oči z beznaděje. Mohu potvrdit, že tento lékař byl vystaven neúměrné práci pro jednoho člověka. Ale věty, které pronesl, přece nesmíte říct rodičům, kteří mají akutní strach o své dítě. Přemlouval jsem ho a podařilo se mi ho přemluvit, vzal nás naštěstí přednostně.
O vstupu do ambulance rozhodovala opět zdravotní sestra, se kterou jsem musel vyplnit různé souhlasy, včetně poskytování informací, a když už jsem to konečně měl hotové, zjistila, že to nebyl ten správný formulář, a tak jsme začali odznova. Pak pokračovalo nekonečné ťukání v počítači. Přes ty všechny směrnice přece nejede vlak. Hlavně aby byl každý chráněn. Snad tuto proceduru vydrželi i další pacienti tak, jak ji obdivuhodně vydržel i můj syn.
Lékař konečně zahájil vyšetření a namířil bezkontaktní teploměr na synovo čelo a tento fascinující přístroj ukázal 36,1 stupně. V místnosti nastalo ticho. Přerušil jsem ho slovy, že tato hodnota je vyloučena, syn úplně hořel. Lékař mi sdělil, že nevylučuje, že ještě v Thomayerově nemocnici teplotu měl, ale teploměr to ukazuje.
Nezbylo mi tedy nic jiného než přístroj „nakalibrovat“ na vlastním čele, kde ukázal 33 stupňů. Stačilo tedy vždy připočíst 3 stupně Celsia ke každému měření a dojdeme k správným výsledkům. Snad si tento objev předaly směny a nedoplatí na to někdo na akutním příjmu pacientů infekční kliniky Nemocnice Na Bulovce. Nebo se aspoň vraťme ke rtuťovým teploměrům, klinické vyšetření prodlouží o pět minut, což je asi nepředstavitelné, ale jistě udělají menší pohromu.
Naštěstí nás přijali. Přijali nás asi po dvou hodinách. Neumím si představit, že bych se k tomuto procesu dostal až za další dvě hodiny, které avizoval lékař na začátku. Měli jsme štěstí, obsadili jsme poslední lůžko na dětském, oznámila nám významně sestřička, takže jsme ještě s vděkem odcházeli. V Motole je karanténa, nevím, kam by nás poslali, kdyby to nedopadlo.
Máma mi říkala, snad to tak nenecháš… Tak, mami, nenechám, napsal jsem toto, zítra zavolám svým lékařům kamarádům, aby mi syna pohlídali, protože mám různé obavy a fantazie, které mi po aktuálních zkušenostech způsobují úzkost. A budu hledat cestu a budu přispívat k tomu, aby se ta situace u nás zlepšovala.
MUDr. Pavel Trančík
Psychiatrická nemocnice Bohnice, předseda Sekce mladých psychiatrů ČLS JEP, president-elect EFPT
-
Lucie Pochopila jsem správně, že jste tam s vděkem nechali svého ročního syna a odešli domů? -
sestřička Jsešm sestra v akutní ambulanci a také mě dost zarazilo že lékař je schopný takto pošpinit jiného lékaře....tak měl nefunkční teploměr....Vám se asi nikdy nestalo že by něco ve Vaší ambulanci fungovalo jinak.....a navíc...lékař za to opravdu nemůže.Rtuťové teploměry se nesmí několik let používat...ale to nejspíš jako lékař víte.Přeji brzké uzdravení chlapečkovi a hodně zdravých let...nebo alespoň aby rodiče využívali služeb dětské lékařky aby nemuseli vyhledávat akutní ambulance. Ošetřujícímu lékaři přeji pevné nervy. -
Kristýna Je to opravdu zarážející, že doktoři nedrží basu ... ale nemyslím si, že jde o stížnost na konkrétní lékaře, ale na systém
-
-
Markéta Geleneky Jsem překvapena, že je pan doktor jakožto insider tak překvapen. Tím, že se na akutní vyšetření v době ÚPS několik hodin čeká, že se sepisují přebujelé informační souhlasy, že se mnohdy vyšetřuje na chodbě, že je enormní nápor pacientů a že jsou sestry i lékaři vyhořelí. Vždyť na to všichni upozorňujeme již roky. Na Infekční klinice, kde pracuji, ho kolega vyšetřil přednostně, čímž předběhl mnoho pacientů ( možná i takových, kteří byli ve vážnějším stavu) a za to si vysloužil to, že z něj pan doktor udělal hlupáka, co neumí ani změřit teplotu a z celého pracoviště nekompetentní sbor zdravotníků, co si zřejmě neporadí ani s takovou banalitou, jako je rehydratace kojence. No jen doufám, že mu dítě jeho kamarádi lékaři "pohlídali". Příště by snad bylo lepší, kdyby si ho rovnou vzali na svoje pracoviště. Střet s realitou bývá bolestný, ale od insidera bych takovou absenci náhledu nečekala. Panu doktoru přeji, aby již akutní zdravotní služby nikdy vyhledávat nemusel, protože příště by to mohlo skončit podstatně hůře. A doufám, že si tento článek nepřečte můj kolega, protože by ho to asi mrzelo. -
Filip Naprosto s Vasim komnnetarem souhlasim, vůbec nechapu ze pan doktor prisernou situaci v prazskych nemocnicích nezna, když jeho Bohnice jsou v odmitani pacientu vyhlasene, tam umistit pacienta který ma krfome psychiatricke dg. jakoukoliv komorbiditu je prakticky nemozne a v prijmove ambulanci se nekdy ceka i mnoho hodin. Takze to opravdu nechapu ze je to překvapující.
-
-
Veronika Ja jako zdravotní sestra ksem rok a pul mela nrmocneho syna s tvz.PFPA syndromem deti.U nas uz jsem si brala krve sama,sla rovnou k lekari.Nemuzu roct,ze by byly vylozene neochotni.Vzdy poradili.Ale chapu tu bezmoc,taky jsem ji zazila,kdyz jako jeden a pul rocni mel rotaviry.Vyrazili jsme v pul 8na detske,tak doktorka za dveřmi byla videt,ale setra mne poslala na pohotovost.Kluk 39teplotu,zvracel a mila pani doktorka se uracila prijit misto v 8v9s tim,ze si musela nakoupit.Ve mne to vse vřelo.V mrazu pak s kocarkem do lekarny.Ve finale jsme skoncili od pondělí v nemocnici.To osetreni bylo v sobotu.Ale to bylo pred 11lety.Takže se to nemeni.Pravda ale je,ze jsme ted unavené,vyhořelé.Je nas moc málo -
Veronika Ja jako zdravotní sestra ksem rok a pul mela nrmocneho syna s tvz.PFPA syndromem deti.U nas uz jsem si brala krve sama,sla rovnou k lekari.Nemuzu roct,ze by byly vylozene neochotni.Vzdy poradili.Ale chapu tu bezmoc,taky jsem ji zazila,kdyz jako jeden a pul rocni mel rotaviry.Vyrazili jsme v pul 8na detske,tak doktorka za dveřmi byla videt,ale setra mne poslala na pohotovost.Kluk 39teplotu,zvracel a mila pani doktorka se uracila prijit misto v 8v9s tim,ze si musela nakoupit.Ve mne to vse vřelo.V mrazu pak s kocarkem do lekarny.Ve finale jsme skoncili od pondělí v nemocnici.To osetreni bylo v sobotu.Ale to bylo pred 11lety.Takže se to nemeni.Pravda ale je,ze jsme ted unavené,vyhořelé.Je nas moc málo -
Helena Nefunkční teploměr byl sice problém,ale netečnost, pasivita,mnohdy lhostejnost-to jsou ty hrůzy,na které chtěl v 1.řadě především otec-poukázat.Birokracie,se kterou jsem se rovněž setkala, když můj syn měl astmatický záchvat a sestru v nemocnici zajímal jen uhrazený regulační poplatek?.Jindy mi syna odmítli hospitalizovat s tím, že jeho stav není tak vážný (bledá-spíše zelená barva,dušnost,nevolnost),dali mu přes masku 3x dýchnout a samozřejmě nedostatek místa na dětském odd.Následně syn 500metrů od pavilónu cestou domu zkolaboval(omdlel). Naštěstí se před tím motal, narážel do věcí, což jsem zaregistrovala a syna chytla(tudíž se nezranil ). Samozřejmě následně hospitalizován již byl.? Souhlasím s tím, že je třeba poukázat na špatné podmínky v našem zdravotnictví ! Jak se říká, každý je hrdina po boji.Jen bych chtěla vidět všechny ty odbojáře zde,jak by vše vnímali a nakolik by byli v klidu,pokud by šlo o jejich dítě??? . -
L. Ano, v Bohnicích v čekárně se opravdu někdy čeká dlouho, jelikož psychiatrie je obor, kde s pacientem lékař mluví, nezřídka to trvá i několik desítek minut...a že by se v Bohnicích odmítali pacienti bez komorbidit? V průměru jich pacienti našeho odd.mají 5-10...Nehledě na to, že u nás kolikrát skončí pacienti, s kterými si nikdo neví rady a kteří se u nás i vyléčí... Pana doktora naprosto chápu, můj poslední zážitek ze zdravotnického zařízení byl také dost nepříjemný a začalo to tím, že se mě sestřička před všemi pacienty v čekárně ptala, s čím tam jdu...Naprosté nerespektování soukromí. Nemyslím, že pan doktor chtěl někoho “pošpinit”, spíš si postesknout nad bídou našeho systému a motivovat k tomu, abychom tu práci dělali nejlépe, jak umíme...Také pokud budeme mlčet,nezmění se nic. -
Klara Hm...a kde se má ta sestra ptát, akutní příjem-běžně všechny místnosti plně pacientů. Musíte se zeptat o co jde, během hovoru (a podle stavu pac.) si uděláte jasněji ohledně akutnosti...tak snad brát ty lidi na personální záchod, tam je soukromí, neb personál nestíhá ani vylučovat ...jistě, byli by fajn na yo mít místnost, čas a lidi...ale bohužel realita je jinde.
-
-
L. A právě z tohoto důvodu je třeba se ozvat. A buďme rádi, že jsou tací, kteří o tom veřejně napíšou. -
Markéta Geleneky Bohužel pan doktor to udělal přinejmenším nešťastně - on se totiž "navezl" do těch, kteří nejsou příčinou, ale naopak obětí celého problému - tedy zdravotníků, kteří mnohdy s vypětím všech sil ještě pracují a dělají co mohou. Není naší chybou, že fungujeme v takovýchto podmínkách. My, co jsme tu ještě zbyli. Samozřejmě, že můžete narazit na primárně arogantního či neschopného lékaře - a to je špatně, ale zrovna v případě našeho kolegy to opravdu neplatilo. Naopak, nabídl pomoc a vysloužil si za to facku - toto se mi nelíbí. Pokud jsem s něčím nespokojena a jsem doktor, řeším to z očí do očí a na místě, nikoliv vypisováním litanií na internetu a zesměšňováním lékařů, o jejichž práci nemám ani tušení. Pana doktora omlouvá snad jeho mladost a naivita, ale to je vše. Příště ať se spíše zamyslí nad tím, proč jsou zdravotníci tak přetěžovaní a vyhořelí, proč je nedostatek akutních lůžek, proč jsou přeplněné nemocniční ambulance v době ÚPS, proč je tolik byrokracie a co by se mělo udělat pro to, aby se to změnilo.
-
-
Eva Proč by se tím vším - nápravou systému - měl zabývat mladý lékař, který jen popsal svou smutnou zkušenost? Řešením by se měli zabývat vedoucí pracovníci nemocnic, ministerstvo zdravotnictví, a případně i poslanci. -
Markéta Geleneky Nu a co pan doktor vyřešil tím, že popsal hrůzu českého zdravotnictví do lékařského časopisu a webu těm, kteří v ní denodenně dělají a dobře ji znají? Mně osobně to přineslo jediný nový poznatek - existuje mladý lékař, zastávající vyšší funkci v odborné společnosti, který nemá ani ponětí o tom, v jakých podmínkách se poskytuje akutní zdravotní péče v ČR. Smutné. Naopak právě on by ze svého postavení mohl intervenovat tam, kde je to potřeba, pokud by problém správně uchopil. Nejsem si ale jista, zda je toho schopen.
-
-
Pavlína a jaké navrhujete řešení, aby se to změnilo? -
Pavlína a jaké navrhujete řešení, aby se to změnilo? -
leona dolejšová Děkuji panu doktorovi, že popsal svoji osobní zkušenost.....situace ve zdravotnictví jistě není snadná...nicméně někdy stačí i úsměv, účast v hlase a už i to samo je pro vás povzbuzením...toho se ostatně ve zdravotnictví vskutku nedostává...spoustě zdravotníků chybí to, čemu se říká EMPATIE......a vědomí toho, že slovo pronesené v pravou chvíli je čin.....pokud se někdo cítí tak vyhořelý,že už na to tzv nemá, prosím, odejděte........onehdy jsem udělala jako psycholog supervizor otřesnou zkušenost se sestrami pracujícími v tzv domácí péči.....hrůza mne jímala,že bych se kdy některé z nich měla dostat o ruky...slovo empatie jimbylo cizí, taktéž slovo akceptace...doslova jedna z nich řekla, že toho nebude nikdy schopna....klienty měli rozdělené na dvě skupinx..ignoranty a psychiatrické....jedna z nich pronesla, že by jim nejraději všem podala kalium, na což vrchní sesra se smíchem zareagovala"že to jsem jako neslyšela..."na závěr supervize dostaly za úkol si dopříští supervize připravit 3 casuistiky klientů, kteří je !nejvíce serou"...takto doslova...byla to druhá supervize, tedy pokus o zavedení supervize do této domácí péče..věděla jsem, že na třetí supervizi už opavdu nemám a smlouvu jsem vypověděla......více nemám co dodat......jen se od té doby modlím,abych se nedostala do nemocnice a abych nemusela potřebovat domácí péči od zdravotnic...pracuji jako supervizorka v několika DD ap.......setkávám se tam s pracovíky empatickými a také s tím, jak se nyné v těchto službách hledí na způsob chování ke klientům.....takové práce si vážím a do takovývh zařízení jezdím s radostí a s pocitem, že supervize mají smysl.........
-
-
Soňa Mám podobnou zkušenost, kdy mi zkolabovala plíce, plicní lékařka mne poslala ihned do nemocnice. Na příjmu mi nejdřív nechali čekat, potom mi vynadali, že nemám něco v papírech od lékařky v pořádku, řešili podpisy, dokumentaci... a pak mne za hodinu operovali... pár let předtím jsem zažila, že mi na rentgenu v ambulanci v pátek řekli, že lékař může rentgen vyhodnotit až v pondělí, v pondělí mi dali výsledek do ruky bez komentáře a na můj dotaz co to mám za diagnosu napsanou mne doporučili jít k obvodnímu, aby mi napsal doporučení na plicní, ale že mne možná nevezmou... plicní mne pak poslala ať se tam vrátím sama do druhé budovy pro snímky rentgenu a zavolala mi pak sanitku... odoperovali mne v nemocnici během hodiny, ale bylo to už dost rizikové...je to pár let zpátky, ale nedávno jsem zjistila, že ten systém na rentgenech se nezměnil a čekala jsem na výsledky do druhého dne. -
Olga Babicku, ktera mela tezkou cukrovku, zavezli, kdyz ji bylo velmi zle, rychlou na Bulovku - chirurgii. Tamji vynadali, kam se nechala odvezt. A to ji bylo skoro 90.let a byla jinak samostatna. Fakty mohla ve svem stavu jeste dirigovat posadku sanitky. Chapu, ze ceske zdravotnictvi neni zrovna hitparada, co se tyce penez a vubec pracovnich sil, ale jde o lidi na obou stranach, tak by se chtelo tak i chovat k tem, co jsou slusni. Urcite se najdou i ti, co by zaslouzili, o tech nemluvim. Jen mam nekdy pocit, ze kolikrat je otravujem, kdyz jdem za nima pro pomoc. -
T No článek mě opravdu pobavil. Asi bych se zdržela vyslovení na hlas, že jsem lékař. Jelikož mě tam nesedí několik věcí. Dítě se nezdehydrazuje během hodiny. Takto vážný stav jak popisuje lékař musel trvat několik hodin, proč nevyhledal odbornou pomoct dřív, když už na to nestačil, ne ve 20 hod večer, kdy většinou je na ambulanci jeden doktor. Toto beru jako totální selhání tohoto lékaře! Popisuje, že ti troufalci ho z Krče poslali jinam. Kde ho měli položit? Na lékařský pokoj, když prostě není místo, tak ho nepridělaji, by mě zajímalo, jak by vypadal článek, kdyby dítěti dali infuzi na chodbě :-D:-D zas tak vážné to asi ale nebylo, když ho nechali jet po svejch. Umírající, nebo zubožene dítě by do jiné nemocnice jelo sanitkou. Bůh ví, co tam bylo! Pak tam poukazuje na to, že se nikde nedoklepal a nedozvonil - třeba ti lidi pracuji, odebíráji krev atp. Ale to není důležité že. ( chápu, že tento lékař to není schopen pochopit, že od odběru se nedá odejít a nechat jehlu v ruce, on to totiž nezná, ten od rozhovoru s pacientem může si jít třeba vyřídit telefon s maminkou), která mu zcela jistě ráda něco chytrého poradi. Pak tam poukazuje, že uprosil lékaře. Zase mi to nesedí. Když člověk vidí špatné dítě, bere ho ihned, nenechá ho na chodbě. Předpokládám, že doktorka z Krče na Bulovku volala, že jim posílá těžkou dehydrataci, tak o něm věděli ne? Standardní postup v Praze. Celé je to divné. Přijde mi to spíš jako zpověď histerickeho otce, který tu situaci nezvládl, ne lékaře. Ono pro tatínka to možná byla strašná situace nepopírám, rodič vše vidí jinak a hlavně jeho problém je největší a nebudu čekat ani půl minuty. Ten stav toho dítěte asi nebyl takové dramo jak pantata doktor popisuje. Jo a ještě jedna věc, nechápu proč leze po pohotovostech a dělá scény, místo toho měl rovnou zavolat kamarádům doktorum ne? Chtělo by to asi trošku nadhled pane doktore! -
K Plně s Vámi souhlasím, ono to bylo trochu jinak než je popisováno. Jen na upřesnění děti mají vždy u nás přednost, ale Krč nám nikdy nevolá, nepovažují to za důležité, i když jsme je o to mnoho kráte žádali.
-
-
Kratochvílová Jana Především ubrat administrativy , je to hrůza jak stále narůstá , pak bude vice času na přímou péči. Prehodnotit systém vzdělávání a představit si ,že pacientem jsem já. -
Patricie Hurtová Bohužel i v této profesi číhá bubák jménem syndrom vyhoření. Sama dělám v pomáhající profesi a mám s tím osobní zkušenost. Člověk si to musí přiznat a pak se s tím dá něco dělat. Mám zkušenost s Motorem v období karantény. Samozřejmě nás nechtěli přijmout, protože jsme nebyli ze spádové oblasti. Manžel se nedal a nakonec nás ošetřili. Kromě pana doktora, který měl na urgentu službu a dělal ze mě hysterku, odborní lékaři byli super. Nemůžu, ale opomenout zdravotního bratra, který se choval až vulgárně. Ano, neumírala jsem, pouze jsem měla panickou ataku, kterou jsem nikdy nezažila. Nemohla jsem chodit, mluvit a měla jsem křeče v celém těle. Ale to jsem nevěděla ani já, ani manžel. Proto jsme jeli do nemocnice. Lékaři z neurologie a psychiatrie byli úžasní. Tímto jim děkuji za odbornou pomoc, kterou jsem potřebovala. Bratr by asi měl být pouze bratrem rodinným. Větší problém jsou asi ty sestry, zvláště předdůchodového věku, tam často vidím, že jsou úplně vyhořelé. V tom věku jsem taky, a Vím, že bych přestala pracovat s lidmi, kdybych pociťovala při práci frustraci. A myslím, že ty peníze v těchto oborech nejsou přece to hlavní. Beru svoji práci jako poslání a asi by to tak mělo být. Lékaři v Sýrii a jiných oblastech určitě na své pacienty nejsou arogantní, prostě tam jsou proto, že chtějí pomáhat. To nemluvím o slibu, který skládají. Ale chápu, že se u doktora někdy musí počkat. Na pohotovosti to předpokládám. Na druhou stranu, když je pacient otravný musím přece dodržet nějaký rámec asertivity, i kdyby mi nadával do idiotů. To je totiž ten největší problém. Doktorů si jinak velice vážím. Já mám horší zkušenosti s těma sestřičkama. Ani nespokojenost s pracovními podmínkami není omluva pro aroganci, lhostejnost a nezájem. -
Berenika Kopřivová Mám (asi jako každý) řadu poměrně nepříjemných zážitků s českým zdravotnictvím. Ovšem za ten nejzbytečnější považuji, když mi primář neurologie jedné okresní nemocnice způsobil 6 týdnů strachu z naprosté zhůvěřilosti a totálního nedostatku empatie. Před lety se u mne vyskytl problém, kdy mi najednou začala "podklesávat" levá noha. Z ničeho nic mi jakoby "povolila" v koubech - kromě toho mne velmi bolela záda v bedrech a nevydržela jsem dlouho stát. Bylo mi tehdy málo přes 30 a tak mi bylo jasné, že to normální není. Můj obvodní létař mne poslal na neurologii do místní nemocnice. Když na mne přišla řada, sestřička mi sdělila, že mne bude vyšetřovat sám "pan primář". Vyšetření spočívalo v tom, že si pan primář nechal vylíčit příznaky (viz.výše). Nic dalšího neudělal, ale zato se zatvářil patřičně tragicky a se slovy, cituji:"asi mám pro vás špatnou zprávu" mne bez dalšího infomoval, že to je "pravděpodobně roztroušená skleroza". Ale pro potvrzení mne ještě pošle na nějaká vyšetření. Nějaká vyšetření byla 3 (na třech různých místech) v rozmezí 4 týdnů, žádné výsledky ani informace jsem, pochopitelně, od nikoho neobdržela - všichni vyšetřující mne odmítli jakkoliv informovat, s tím, že informace mi podá "pan primář", který mne tam poslal. Pak jsem čekala dalších 14 dní, než mne "pan primář" objednal, aby mne seznámil s výsledky oněch vyšetření. Z "roztroušené sklerozy" se vyklubal uskřinutý páteřní nerv a k nápravě postačila vodoléčba a rehabilitace. Ale já jsem prožila 6 týdnů v totálním stresu a hrůze, kdo bude vychovávat moje malé dcerušky, až za pár let umřu a ještě před tím budu nemohoucí. Prostě jsem předpokládala, že když se jedná o primáře neurologie, tak by mi tak fatální informaci bez okolků nesdělil, kdyby si jí nebyl na 90 procent jist. Dneska už vím, že něco jako ohleduplnost a citlivost by člověk u velkého množství lékařů hledal naprosto zbytečně a opravdu hodně si jich doslova "nevidí do huby". :-(