Prof. MUDr. Richard Škába byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Jak hodnotí svůj profesní život?

Richard Škába se narodil 18. června 1949 v Praze a po maturitě na vysočanské střední všeobecně vzdělávací škole studoval medicínu na tehdejší Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1974. První praktické zkušenosti sbíral mladý doktor Škába na chirurgickém oddělení nemocnice v Podbrezové, v Brezně i během základní vojenské služby. 

Po složení I. atestace z chirurgie nastoupil jako sekundář na Kliniku dětské chirurgie do FN Motol a dětské chirurgii i motolské nemocnici zůstal věrný po celý svůj dosavadní profesní život. Profesorem medicíny pro obor chirurgie byl docent Škába jmenován na podzim roku 2004. 

Těžištěm vědecké práce doktora Škáby vždy byly poruchy střevní motility u dětí. I když celou svoji profesní dráhu zůstává profesor Škába věrný „dresu“ FN Motol a II. lékařské fakultě UK, snažil se sbírat zkušenosti i v zahraničí. Díky jeho znalostem francouzštiny šlo především o opakované studijní pobyty na klinikách dětské chirurgie ve Francii, ale několikrát měl možnost pracovat i na nejprestižnějších klinikách v USA. 

Za svoji práci pan profesor obdržel celou řadu medailí a čestných ocenění. Ať už to byly v roce 1999 bronzová a v roce 2004 stříbrná medaile II. LF UK, nebo pamětní medaile Univerzity Karlovy v roce 2012. 

Profesor Škába vždy byl a stále je také aktivním členem akademické obce. Dvě funkční období byl zvoleným předsedou akademického senátu II. LF UK a je také členem akademického senátu Univerzity Karlovy. 

Pan profesor Škába zanechal svou poctivou prací nejenom v České lékařské komoře a nejen v dětské chirurgii, ale v celé české medicíně nesmazatelnou stopu. Za svůj bohatý a plodný profesní život získal řadu cen a uznání, avšak jeden drahokam v pomyslné koruně stále chyběl. 

Co pro něj pasování na rytíře znamená? Jak se proměnil za jeho působení obor dětské chirurgie? Jak hodnotí vývoj ČLK?

Milý Sire, vážený pane profesore, dovolte mi nejprve vám popřát k vašemu pasování. Dlouhé roky jste sám organizoval volbu a vedl obřad pasování rytíře českého lékařského stavu. Nyní jste se ocitl takříkajíc „na druhé straně“. Jak jste se při svém pasování cítil a co pro vás fakt, že vás kolegové zvolili rytířem, znamená? 

Pro každého lékaře a lékařku je velká čest obdržet nejvyšší ocenění České lékařské komory – titul rytíře České lékařské komory. Při pohledu na galerii lékařek a lékařů, kterým byl tento titul udělen, přijímám toto ocenění s velkou úctou a pokorou a s vděčností se zařazuji jako poslední v zástupu této řady zvolených. Děkuji navrhovatelům a členům grémia pro volbu rytíře za důvěru, že mohu tomuto titulu sloužit. Slavnost pasování rytíře mám velmi rád a vždy se na ni těším, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl stát „na druhé straně“.

Samozřejmě jsem cítil vážnost, důstojnost a radost z této chvíle, ale také tíži zodpovědnosti, kterou s sebou každý titul a ocenění přinášejí, i když rytíř nevykonává žádné mu stanovené povinnosti a nepřednáší zprávu o činnosti. 

Dvacet let jste předsedou čestné rady lékařské komory. Předtím jste byl dvakrát předsedou OS ČLK. Zúčastnil jste se už prvního sjezdu komory v Seči. Jestli lze pro někoho použít milé označení „komorník“, tedy komorový člověk, tak jste to vy. Co pro vás komora představuje? Můžete i zhodnotit její vývoj. 

Komora pro mě znamená krásnou a významnou část života, která začala v říjnu 1991 ustavujícím sjezdem ČLK v Seči a pokračovala budováním struktury okresního sdružení ČLK Prahy 5. Tato činnost postupně vrůstala do mých odborných i akademických aktivit i osobního života. A tak se mi v diáři začaly objevovat vedle termínů kongresů, promocí a atestací také pravidelné termíny zasedání představenstva ČLK Prahy 5, sjezdů delegátů ČLK, řádných i mimořádných, a později termíny zasedání čestné rady a další komorové aktivity. 

Česká lékařská komora je neustále se rozvíjející společenství a v průběhu třiceti dvou let své existence je stále onou societas semper reformanda, tedy společenstvím, které se stále rozvíjí a utváří a je schopno reagovat na vývoj ve společnosti a korigovat i své případné chyby a omyly, aniž by se vzdalo svých principů a ideálů, na kterých byla komora založena.  

Působení v disciplinárním orgánu

Jako předseda centrální čestné rady ČLK, tedy nejvyšší lékařský soudce, či spíše předseda nejvyššího stavovského soudu, jste dlouhé roky utvářel přístup disciplinárních orgánů. Veřejnost od disciplinárních orgánů očekává, že budou automaticky lékaře trestat, a podezírá je, že je spíše chrání. Lékaři to někdy vidí spíše naopak. Bylo těžké najít spravedlivou rovnováhu a jakým principem jste se řídil?

Disciplinární činnost v ČLK, stejně jako v kterékoliv jiné stavovské organizaci, slouží především k tomu, aby naše krásné, svobodné povolání bylo vykonáváno vysoce odborně a mravně. Tento princip hledání pravdy a spravedlnosti slouží jak lékaři, tak pacientovi. Úkolem čestné rady ČLK není lékaře trestat. To je pouze nezbytná a nepříjemná forma vlastní disciplinární činnosti, jestliže se prokáže, že lékařské povolání bylo vykonáváno nesprávně.

Hlavním úkolem je spravedlivé posouzení toho, co se stalo. A to je nemyslitelné bez faktů a objektivních údajů, které hledáme především ve zdravotnické dokumentaci, odborných posudcích a výslechu znalců. Proto posouzení každé stížnosti vyžaduje nejprve zjistit, co se stalo, a jednoznačně definovat, co je předmětem stížnosti. Tato fáze disciplinární činnosti je úkolem dalšího disciplinárního orgánu ČLK, revizní komise, respektive nezávislých okresních revizních komisí. Šetření na okresní úrovni a shromažďování důkazů je základem pro další fáze řízení. 

Objektivnost posouzení často ztěžuje emotivně a expresivně psaná stížnost s evidentními neobjektivními výpady a nepřátelským postojem. Zde se zčásti projevuje obecné zhrubnutí společenského kontaktu v oblasti vyjadřování; stačí se zaposlouchat do vysílání některých médií včetně těch veřejnoprávních. Na druhé straně stojí lékař, který je okamžitě osočen, nenaplní-li pacientovo očekávání nebo provede-li něco špatného, co by u jiné profese zcela běžně prošlo, nebo dokonce zapadlo, avšak u lékaře je to tvrdě pranýřováno.

Jak se za ta dlouhá léta změnil přístup disciplinárních orgánů?

Principy objektivního šetření a spravedlivého posuzování se nezměnily a bylo by špatné, kdyby tomu tak bylo. Změnila se ale administrace. Od registru stížností, elektronického vedení stížností po konečnou právní úpravy kauzy. Protože rozhodnutí čestné rady jsou přezkoumatelná soudem, jsou na rozhodnutí čestné rady komory kladeny stejné formální nároky jako na rozhodnutí okresního soudu. Odborné postupy jsou hodnoceny vždy s důrazem na posouzení případu ex ante a s přihlédnutím ke konkrétním možnostem a podmínkám, které lékař měl, a situaci, ve které se nacházel. 

Více je využíván institut výpovědi znalce nebo člena oborové komise vědecké rady komory, aby byly odstraněny nejednoznačné nebo protichůdné odborné závěry. Byly zavedeny pravidelné mezikrajské semináře čestné rady a okresních disciplinárních orgánů, které přispívají ke zlepšení disciplinární činnosti na okresní i centrální úrovni a poskytují „úvod do problematiky“ novým kolegům v těchto orgánech.

Zákon, který určuje tresty, které může lékařská komora udělit, je zastaralý. Přestože lékařská komora má připravené úpravy (práce pod dohledem, doškolení atd.), ze strany politiků nebyla vůle kompetence komory vylepšit, ale spíše jí je odebrat, pokud ne přímo komoru zlikvidovat. Mýlím se, když řeknu, že pro některé činy jsou pokuta nebo důtka málo, ale podmíněné vyloučení či vyloučení zase příliš moc? Nic mezi tím nemáme. Co byste přivítal za změny v zákoně, které se týkají disciplinárních kompetencí komory? 

Často se poukazuje na to, že trest má mít výchovný účinek, a v dobré víře je v závěrech některých odborných posudků ukládáno absolvování odborných kurzů nebo komisionální přezkoušení, která jsou poté přenášena do rozhodnutí revizních komisí nebo disciplinárních opatření čestných rad. K tomu však lékař nemůže být v rámci disciplinárního opatření nucen, zákon takováto disciplinární opatření nepředpokládá.

Osobně se nedomnívám, že by současná škála disciplinárních opatření byla zastaralá, zdá se, že větší potíž je někdy s jejím adekvátním použitím. Zařazení absolvování kurzů nebo přezkoušení do disciplinárního opatření by mohlo být přínosné. Ale to je již jiná problematika, a to změny zákona o komorách. A to není jednoduchá záležitost, protože zde se již dostáváme do roviny politické, ve které, jak jste uvedl, jsou kompetence komory ne vždy příznivě přijímány.
Chtěl bych se dotknout jedné důležité, málo aplikovatelné možnosti řešení stížností, a to je institut smíru.

Smír je v každé fázi disciplinárního řízený možný, a jestliže je oběma stranami bez pocitu vynucenosti přijat, je z hlediska spravedlnosti pro obě strany dobrým výsledkem disciplinárního řízení. Pocit spravedlnosti je totiž pro obě strany disciplinárního řízení velmi subjektivním a silně emotivním pocitem, který je vždy ze strany, která nedosáhla v řízení svého cíle, velmi negativně vnímán, jako každý pocit prohry, nebo dokonce křivdy. Jsou-li však vhodné podmínky, které se dají vytušit již v průběhu šetření, lze institut smíru využít. Protože smírem je pocit nespravedlnosti eliminován, obě strany se cítí vítězi a výsledek sporu je pociťován jako naplnění spravedlnosti.

Dítě není malý dospělý

Jste dlouholetý dětský chirurg, profesor na klinice. Jak se změnil váš obor? 

Dětská chirurgie je nádherný obor, jako každý obor, který pracuje s dětmi. Vyžaduje víceoborové znalosti a spolupráci. Dítě není malý dospělý a věk, velikost a fyziologie malého pacienta jsou skutečné nepřekonatelné rozdíly oproti chirurgii dospělého věku.

Dětský chirurg může v jeden den operovat ráno nezralého novorozence nízkého gestačního věku s porodní hmotností 650 gramů a odpoledne ve službě 100kg adolescenta, kterému bylo včera 17 let. 

Terciární pracoviště dětské chirurgie bez dobré jednotky neonatální chirurgie, která zajištuje adekvátní předoperační i pooperační intenzivní péči, je v současnosti nemyslitelné, stejně jako miniinvazivní chirurgické techniky, včetně robotické.

České zdravotnictví se potýká z mnohaletými neřešenými problémy, včetně těch personálních. Trpíme závažným nedostatkem (nejen) pediatrů. Co je potřeba změnit? 

Tato otázka je pro stratégy a organizátory zdravotnictví, členy poslanecko-senátorského klubu ČLK nebo osvědčené mediální lékařské hvězdy, které se dovedou vyjádřit kdykoliv a promluvit k čemukoliv.  

On se ten personální problém přelévá i do práce komory. Mladí kolegové nemají zas tak velký zájem se zapojit do komorového života, včetně práce v disciplinárních orgánech. Kdybyste je mohl nějakým způsobem pro práci v komoře a v jejích orgánech navnadit, co byste jim řekl? 

Nemyslím si, že by mladí kolegové neměli o práci v ČLK zájem. Ale je jich prostě málo. A popravdě řečeno ani v našich nepoměrně populačně silnějších ročnících to nadšením pro práci v ČLK nepřekypovalo a ani dnes to není lepší. Stačí se podívat na účast na obvodních shromážděních, kam přijdou třeba jen 1–2 procenta členů sdružení. Ale když vezmeme, že z tohoto „pilotního vzorku“ členů sdružení je až čtvrtina mladých kolegů, tak je to docela dobré. My jsme v komoře pracovali, protože nás to zajímalo, a postupem času jsme práci v komoře přijali jako činnost, která je užitečná, potřebná, smysluplná a přináší nám uspokojení. Osobně si myslím, že zájem o práci v ČLK se nedá získat reklamou, výhodami nebo jinou „návnadou“, ale příkladem a osobním nasazením každého z členů orgánů komory na všech úrovních, ale zvláště na úrovni okresní. Účast mladých kolegů ČLK v disciplinárních orgánech komory by při dnešní „personální tísni“ v těchto orgánech určitě pomohla. Ale větší přínos mladých kolegů vidím v orgánech, jako jsou představenstva okresních sdružení, nebo jako delegátů sjezdů ČLK, kde mohou více uplatnit svou dynamiku a elán mládí.

Poslední otázka je osobní. Co rád děláte, když nepracujete? Jaké máte koníčky? 

Koníčky ve smyslu zahrada, dům, chalupa, sběratelství nebo cestování nemám. Ze zálib je to myslím na prvém místě hudba, historie. Z pohybových aktivit, které již nelze nazvat v pravém slova smyslu sportem, to jsou celoroční pravidelné plavání, v zimě lyžování, od jara do podzimu kolo a v létě hory.

Autoři: Milan Kubek a Michal Sojka
Foto: Česká lékařská komora