Svědectví lékařky z roku 1968: Mezi kulkami a výbuchy zachránila desítky lidí

„V životě jsem nezažila tolik strachu,“ píše v padesát let starém dopisu rodičům lékařka Světluše Závorová. Ani to jí tehdy nezabránilo uprostřed největších střetů s okupačními vojsky zachránit z ulic desítky raněných. Patří k hrdinům těch dní mezi lékaři. A není sama...

Nechybělo mnoho a lékařka Světluše Závorová by zůstala bezejmennou a vlastně i neznámou hrdinkou prvních dnů "spojenecké" okupace Československa v roce 1968. Po týdnu dramatických událostí, kterých se účastnila doslova v první linii, si našla čas a napsala patnáctistránkový dopis rodičům.

Dalších čtyřicet let zůstalo její upřímné svědectví o invazi do Československa veřejnosti naprosto utajené. Rodiče si dopis přesto uchovali a světlo světa spatřil teprve před deseti lety. Při tehdejším výročí okupace vyzvalo Národní muzeum pamětníky, aby do sbírek poslali nebo přinesli své artefakty, fotografie a videa na počátek smutné dějinné tragédie národa.

Dopis třicetileté lékařky rodičům se mezi nimi objevil také. Díky tomu se dodnes zachovalo její unikátní svědectví o prvních hodinách a dnech po obsazení Prahy a Československa vojsky Varšavské smlouvy. Svědectví o mrtvých, zraněných, o hektické a nebezpečné práci takřka na válečném poli a před hlavněmi samopalů...


Všude davy pěších, ale žádná tramvaj ani autobus

Světluše Závorová se ocitla skoro okamžitě přímo v epicentru dění - ve střetech s ruskými vojáky před rozhlasem na Vinohradské třídě. Ráno ale zprvu začínalo klidně, jak v dopise píše rodičům. S manželem vyrazili společně autem do práce. To už si kolem sebe začala všímat divných věcí.

"Nevím, co mne to nenapadlo, zapnout radio. Cestou jsme potkávali davy pěších, nikde ani autobusy, ani tramvaje a domnívali jsme se, že snad jde o nějakou podivnou stávku dopraváků. Na Spořilově jsme přibrali dva z četných ‚stopařů‘, jedoucích do práce.“ 

První tanky potkali na Žižkově. „Vybavil se mi pětačtyřicátý rok – na víc se už nepamatuji a začalo mi být tak strašno, jak mi snad ještě nikdy nebylo, obzvlášť proto, že pán, kterého jsme vzadu vezli, při spatření našeho údivu pravil: ‚Vy to nevíte? Ve tři hodiny v noci nám obsadili republiku,‘“ svěřila se Světluše Závorová v dopise rodičům.


Sanitky lidé zdravili, pouštěli je a pomáhali jim

Ještě netušila, že ji čeká 100 hodin služby, čtyři dny, jaké dosud nezažila a nezažije je ani nikdy potom. První hlášení z vysílačky ji v půl osmé ráno povolalo výjezdu před budovu Československého rozhlasu. 

„Cestou k rozhlasu bylo až neuvěřitelné, jak byli naši lidé ukáznění – v ulicích, které se zdály být namačkány k prasknutí, nám uvolňovali uličky pro mikrobus, dirigovali nás, pomáhali, zdravili úsměvy, symbolicky zaťatými pěstmi, sympatizovali slovy,“ píše ve svém dopise.

Rozhlas byl tehdy jedním ze středobodů dění. Zájem o něj měli jak okupanti, tak Češi po celé zemi, pro které se stal základním zdrojem informací. Na Vinohradské a v okolních ulicích tak mezi tanky a obrněnými transportéry byla i spousta civilistů. 


Odsunula jsem hlaveň samopalu. Nevěděla jsem, co dokážou

Před rozhlasem se situace vyhrotila a lidé se s okupanty střetli. Čtyři muže zabila palba, ale podařilo se jim podpálit jeden z tanků. Jeho výbuch pak usmrtil čtyři další Čechy a rozpoutal požár v několika sousedních domech. Při pokusu o záchranu skokem z okna zemřeli další dva lidé. Potom neovladatelný nákladní vůz při své jízdě zabil další čtyři civilisty.

O tom, co prožila v následujících desítkách a stovkách hodin, se lékařka vypsala až po týdnu, ale na jejím vyprávění to na dramatičnosti nijak neubírá. Popsala i chvíle, kdy stála se svými kolegy proti namířeným zbraním vojáků. 

 „Do dneška nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, že jsem na něj začala rusky křičet, že jsem lékařka, se mnou dva sanitáři a že se musíme dostat k raněným. Potom jsem si odsunula z cesty jeho samopal a prošla i s posádkou chodbou dál. Snad to bylo proto, že jsem ještě nevěděla, co dokážou.“

Střety s okupanty si v okolí rozhlasu vyžádaly nakonec šestnáct mrtvých a padesát  zraněných. Mnohé z nich ošetřila a do nemocnice převezla právě Světluše Závorová a její tým záchranářů.


Lítaly kolem nás kulky z kulometů, vybuchovala munice

Podle vlastních slov přestala obětavá lékařka po dvou prvních počítat další pacienty i další hodiny služby. Dostala dokonce příkaz, aby si u rozhlasu našla stanoviště s telefonem a ošetřovala další pacienty. Z nemocnice se tak několikrát vracela do zóny bojů. 

„Bylo to strašné, snad ještě v životě jsem nezažila tolik strachu, co jsem prožila během těch několika hodin. Kolem nás lítaly kulky z kulometů, vybuchovaly zásoby munice, hořely tanky, a všechno byl jeden kolotoč – vyhnout se kulkám a lítajícím střepinám z vybuchující munice, sebrat raněné, naložit, rozvést do nemocnic, vrátit se a to všechno dokola, dokud ta hrůza po několika hodinách nepřestala.“

Ani pak doktorka Závorová se záchranou raněných v jiných částech Prahy nepřestala. Domů se vrátila až po čtyřech dnech.

Její dopis rodičům je u příležitosti padesátiletého výročí od začátku sovětské a komunistické okupace vystaven v Národním památníku na Vítkově.

Světluše Závorová pracovala po celý život jako lékařka. Dočkala se pádu totalitního režimu a zemřela v roce 2013.


David Garkisch

Foto: The Central Intelligence Agency (CIA)


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Medaile lékařům: pediatr, onkolog, oční chirurg i endokrinolog