Hlavička
01/12/2022

Tisíce lidí díky ní přestaly kouřit. Profesorka Eva Králíková letos obdržela Cenu prezidenta ČLK za vzdělávání

Prezident České lékařské komory (ČLK) Milan Kubek udělil paní profesorce MUDr. Evě Králíkové, CSc. 22. listopadu Cenu prezidenta ČLK za mimořádný přínos v oblasti celoživotního vzdělávání lékařů. Cena je každoročně udělována osobnostem, jež jsou nejen významnými odborníky ve svých oborech, ale též aktivně spolupracují s komorou v této oblasti. Jak svoje ocenění a životní dráhu paní doktorka hodnotí? Jak je tabák vnímán dnes a jaká by měla být role státu v boji se závislostí na tabáku? Přečtěte si v rozhovoru.

reklama

reklama

Doktorka Eva Králíková Eva Králíková promovala v roce 1981 na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, dnes 1. lékařské fakulty. Původně se měla stát rentgenoložkou jako její maminka – ale nebylo absolventské místo. Nastoupila tedy, samozřejmě jen dočasně, na pár měsíců na Ústav hygieny a epidemiologie této fakulty. Nakonec tu však pedagogicky působí dodnes.

Po mateřské dovolené se potkala s problematikou zdravotních dopadů kouření a závislosti na tabáku. A toto, pro ni vskutku osudové téma, ji zaujalo tak, že se mu intenzivně, a především s úspěchem věnuje dodnes. 

Navíc pracovala v lipidologické poradně profesorů Šobry a Češky na III. interní klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice. A vliv kouření na dyslipidémie si vybrala jako téma své dizertační práce. V roce 2005 na této klinice založila Centrum pro závislé na tabáku, kterým dodnes prošlo kolem 7500 kuřáků. Rovněž byla u založení telefonní linky pro odvykání kouření. Paní profesorka také Iniciovala a dále podporuje vznik dalších obdobných center při větších nemocnicích, dnes jich existuje už přes čtyřicet. 

reklama

V rámci postgraduálního vzdělávání přispěla také k zapojení zdravotních sester do léčby závislosti na tabáku. Její sesterský kolektiv vyškolil v intervenování u kuřáků kromě stovek českých i více než 5000 sester v pěti zemích střední Evropy. Ale paní profesorka spolupracuje také s lékárníky, výsledkem pravidelných kurzů České lékárnické komory je přes 200 lékáren, které v současnosti poskytují poradenství kuřákům. 

Paní profesorka Králíková také založila Společnost pro léčbu závislosti na tabáku (diagnóza F 17), která se inspiruje Association for the Treatment of Tobacco Use and Dependence. Vzorem pro klinickou péči o kuřáky je Nicotine Dependence Center na Mayo Clinic v americkém Rochesteru, které ji v 90. letech nadchlo tak, že s ním její kolektiv spolupracuje dodnes.

Ze všech zemí bývalého východního bloku byla právě doktorka Králíková první osobností, která s takovou iniciativou přišla. A také to, že právě léčba závislosti na tabáku se stala tématem při její profesuře, i to se stalo v medicíně poprvé.

Centrum léčby závislosti na tabáku vedené profesorkou se může chlubit velmi vysokou mírou úspěšnosti - 35 % léčených kuřáků i po roce abstinuje. Tyto výsledky jsou srovnatelné s Mayo Clinic. V úhrnu to představuje cca 2 600 vyléčených kuřáků, jejichž průměrný věk byl kolem 45 let. V tomto středním věku odložení cigaret vede v průměru k prodloužení života cca o 8 let. Sečteno, podtrženo, centrum profesorky Králíkové přidalo svým pacientům dohromady kolem 21 000 let života. 

Gratuluji k udělení Ceny prezidenta ČLK za vzdělávání. Co pro Vás toto ocenění znamená?

Především to, že ČLK si všimla významu příčiny šestiny všech úmrtí v naší zemi, tedy kouření. A že to znamená ocenění všech, kdo se na tom se mnou podílejí a podíleli – mnoha lékařů, sester, bezpočtu mediků, kteří nám během studia nezištně pomáhali… Před těmi 30 lety, kdy jsem se tématu kouření začala věnovat, mne ohromila obrovská diskrepance mezi podstatným vlivem kouření na morbiditu a mortalitu a na druhé straně tak malou pozorností, kterou tomu jako lékaři věnujeme. Diskrepance je tu sice pořád, ale právě toto ocenění dává naději, že bude v budoucnu stále menší.

Roky připravujete kurzy pro lékaře, takže můžete srovnávat. Změnilo se nějak vzdělávání lékařů? Změnil se přístup lékařů ke kurzům z Vaší problematiky, tedy jak pomoci pacientům přestat kouřit.

Učitě. Před 30 lety by si u nás těžko někdo uměl představit, že stráví den nebo dva jen tématem léčby závislosti na tabáku. I dnes bývají kolegové překvapeni, jaké všechny souvislosti kouření má, a to v rámci všech oborů medicíny. Zrovna včera jsme diskutovali o epigenetickém vlivu kouření na následující generace nebo účinnosti biologické léčby u kuřáků. Mimochodem, tyto kurzy na Mayo Clinic, kterými jsme se inspirovali, trvají týden.

Jaká je v současnosti situace s kouřením u nás? Zlepšuje se?

Ano, ale pomalu. Za těch 30 let, co se tím zabývám, se snížil počet českých kuřáků asi o milion, teď kouří kolem 24 % ve věku 15 a více let. To je sice méně než dřív, ale je to pořád dvojnásobek ve srovnání s rozvinutými zeměmi jako Austrálie, UK, USA, Kanada – tam kouří kolem 11 – 12 %. 

Jak vyzníváme ve srovnání s jinými státy? Přijetí zákona u nás trvalo dlouho, déle než jinde a provázela ho podivná diskuse. Měl jsem pocit, že někteří si svoji svobodu představují jako právo se vykašlat na druhé, respektive jim škodit. 

Nekuřácké veřejné prostory máme od roku 2017, první návrh takového zákona jsme připravovali v 80. letech minulého století, lobování tabákového průmyslu bylo skoro 30 let úspěšné. Nedávno jsem našla všechny postupně navrhované a zamítané verze. Mohli jsme mít takový zákon dávno, nic to nestojí, nekuřácké prostředí podporuje dnes nejen většina populace, ale i většina kuřáků. Navíc se kouří méně i doma, přispělo to k omezení spotřeby cigaret. To znamená benefit pro zdraví nejen kuřáků, podle dat ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR) klesl také o několik procent počet hospitalizací pro akutní koronární syndrom i astmatické záchvaty.

Jaká je role státu a jaká by podle Vás měla být?

Role státu je vždy podstatná – dává základní rámec komplexního přístupu. Hlavní je vysoká cena cigaret daná daní (pořád nízká, dnes zhruba poloviční vzhledem k průměrnému platu před 20 –30 roky), dále zcela nekuřácké veřejné prostředí – například v New Yorku se nekouří uvnitř od roku 2006, venku od roku 2011 – v parcích, na plážích… Dále by se cigarety měly prodávat jen v obchodě s licencí, tedy v trafice, ne dohromady s potravinami jako nyní. A ani tam žádná reklama, a dokonce ani vystavené cigarety, ty by měly být jen v neprůhledné skříni. Krabičky by měly mít jednotné balení, což znamená bez neregulované plochy, a tak bez spojení s image značky, čili žádná červená barva, žádný velbloud – na to by stačila vyhláška ministerstva zemědělství. No a ty daně – za méně prodaných cigaret s vyšší daní by stát vybral víc peněz. Tedy nejen že by to všechno prakticky nic nestálo, dokonce by se zvýšil příjem do státního rozpočtu – o nemocech a úmrtích nemluvě. To jediné, co by bylo třeba, je politická vůle, odolání lobbyingu v zájmu výhradně několika stovek zaměstnanců tabákového průmyslu. No a léčba závislosti na tabáku by měla být dostupná a standardně nabízena při každém klinickém kontaktu.

Je mladá generace jiná? Je pro ně kouření méně cool? 

Zdá se, že už jim došlo, že kouření je opravdu špatně, dnes kouří historicky nejméně dětí a dospívajících za poslední desetiletí. Nicméně určitá část mladých se vždycky bude chovat rizikově, zdá se, že místo kouření vapují.

Přicházejí nové formy „kouření”. Zatím asi nemáme dostatečná data. Jsou bezpečná, nebo jen bezpečnější? 
Dlouhodobé studie nemáme, ale můžeme porovnávat, co vdechuje konzument toho či onoho. A z toho jasně vychází, že výrobky na bázi čistého nikotinu, například elektronické cigarety, dodají do těla méně než 95 % toxických látek v porovnání s kouřením, navíc prokazatelně pomáhají kuřákům přestat kouřit, jak ukázal například listopadový update Cochrane. Platí, že poškozují zdraví výrazně méně než cigarety, jsou méně toxické. Nechci užít slovo „zdravější“ - zdravý je jen čistý vzduch. Také švédský snus je oproti kouření benefitem, jak dokazuje několik desetiletí jeho hojného užívání ve Švédsku. Neplatí to ale o zahřívaném tabáku (IQOS, PLOOM, GLO) – z něj vdechuje konzument sice některých toxických látek méně než z kouře cigarety, jiných ale naopak víc, riziko se přinejmenším blíží riziku kouření. Kromě toho jsou zejména heets IQOS vysoce návykové, naši pacienti mají větší problém přestat s nimi než předtím s cigaretami. Nejen že zahřívaný tabák nepomáhá zbavit se závislosti, jeho uživatelé dokonce většinou zvyšují svou spotřebu oproti předešlému kouření.

Před pár roky mi říkal kolega kardiolog, že po infarktu přestane kouřit jen 8 procent pacientů. Měl jsem pocit, že to musí být definitivní strašák. Proč tomu tak není?

Bezprostředně po infarktu se sáhnout po cigaretě většina obává, ale po roce kouří znovu nejméně polovina kuřáků. Kouří i třetina pacientů po transplantaci srdce a dokonce i někteří po transplantaci plic. Jistě na tom mají podíl i ti zdravotníci, kteří u kuřáků neintervenují. Tento týden mi říkala kolegyně o letitém diabetikovi hospitalizovaném pro infarkt myokardu – na její slova ohledně kouření ji ohromil: „Jste první lékař, který mi říká, že bych neměl kouřit.“

Jste asi nejznámější lékař, který se zabývá kouřením. Slyšel jsem větu, že se Vám to říká, když jste nikdy nekouřila. Opravdu jste vždycky byla nekuřák? A pokud ne, tak proč jste přestala? 

Bohužel jsem byla příležitostný kuřák, se spolužáky, v hospodě – asi od 16 do 23 let. Přestala jsem po přednášce profesora Petráška na interně – to jsem aspoň trochu pochopila, co kouření je. Ale nevidím v tom žádnou výhodu, úplně by stačilo mít pro kuřáky pochopení: lékař přece nemusí prodělat infarkt, aby ho mohl léčit. Zajímá to většinou jen mé pacienty. Těší mne, že dnes velmi málo kouří medici, a občas se mi stane, co například říkal jeden medik tento týden: „Kouřil jsem, ale už měsíc nekouřím, protože jsem věděl, že budeme mít s vámi seminář.“

Slyšel jsem vyprávění starších kolegů, že se běžně kouřilo na sesternách, lékařských pokojích, nebo na chodbách před vizitou. To se výrazně změnilo. Ubylo lékařů-kuřáků? 

Určitě. To, co popisujete, můžeme vidět ve starých filmech. Před deseti lety tu kouřilo zhruba 16 % lékařů, tedy asi o deset procent méně než naše tehdejší populace. Právě nyní zjišťujeme prevalenci v naší Všeobecné fakultní nemocnici a věřím, že bude nižší, pod deset procent se ale nejspíš nedostaneme. Tedy stále nás kouří moc.

Je něco, co byste ráda vzkázala kolegyním a kolegům? 

Aby nabízeli svým pacientům léčbu diagnózy F17 stejně jako léčbu jiných nemocí. A aby si nemysleli, že to dělají špatně, když většina pacientů hned kouřit nepřestane – opravdu to není lehké, závislost na tabáku je chronické, relabující onemocnění. Právě proto je třeba podle časových možností u kuřáků stále intervenovat, alespoň krátkým doporučením a předáním kontaktů.

Autoři: MUDr. Michal Sojka (rozhovor), MUDr. Milan Kubek (úvod)

Foto: ČLK (Vlevo prof. Radek Ptáček, vedoucí odd. vzdělávání lékařů ČLK, uprostřed prof. Eva Králíková, MUDr. Milan Kubek, prezident ČLK)

reklama

reklama

reklama

reklama