Hlavička
Tempus -
14/11/2022

Telemedicína – nevyhnutelný fenomén 21. století. Podle jakých pravidel by se ale měla řídit?

Epidemie nemoci covid-19 spojená s nutností dodržovat protiepidemická opatření, která omezovala poskytování lékařské péče, přispěla k rozvoji nejrůznějších technologií usnadňujících vzdálený kontakt pacientů se zdravotníky. Cílem některých projektů sice bylo v první řadě snadno a rychle vydělat peníze, jiné technologie však prokázaly, že mají budoucnost a opravdu mohou ulehčit lékařům práci a pacientům život.

reklama

reklama

Okolnostmi vynucené experimentování s telemedicínou kromě technických nedostatků a problémů s ochranou citlivých osobních údajů však především ukázalo limity, které telemedicína má. Osobní kontakt mezi lékařem a pacientem je nenahraditelný a léčit na dálku někoho, koho neznám a nemám možnost si ho ani vyšetřit, tak to může praktikovat jen šílenec.

Telemedicína – poskytování zdravotní péče dálkovým způsobem či za pomoci technických prostředků je fenoménem, který se začal objevovat s dynamickým rozvojem IT technologií, které umožňují mimo jiné přenos obrazu a zvuku v reálném čase. Pozvolné počátky tohoto způsobu poskytování zdravotní péče, kdy převládaly zejména telefonické konzultace lékaře s pacientem, se velmi rychle rozšířily o komunikaci prostřednictvím různých webových či programových aplikací, které umožňují konzultaci za pomoci webových kamer či chytrých mobilních telefonů. Důvodem tohoto rozmachu je bezesporu i nedávná epidemie covidu-19, kdy i například zdravotní pojišťovny po určitou dobu v rámci ochrany zdraví společnosti tento způsob poskytování zdravotní péče podporovaly.

S návratem do běžné reality postupně i tento fenomén ustoupil, ale je zřejmé, že tato forma zůstane jedním ze způsobů, jak lze v některých případech zdravotní péči poskytovat, přičemž je nezbytné, aby byl vytvořen alespoň základní legislativní rámec, jenž by tento institut a jeho podmínky vymezoval.

reklama

Česká lékařská komora obdržela během letních měsíců ministerský návrh, který se snaží definovat obsah institutu „telemedicína“. Komora nebyla přizvána k projednání tohoto záměru a vzhledem i k poměrně krátké lhůtě pro vyjádření komory byl ministerský návrh v níže uvedeném znění odmítnut: 

„Česká lékařská komora považuje problematiku telemedicíny za natolik zásadní, že by komplexnímu legislativnímu návrhu tohoto institutu měla přecházet diskuse odborných subjektů (ČLK, lékařských fakult a dalších). V tomto smyslu považuje navrhované znění za předčasné, a to i s ohledem na skutečnost, že není známa podoba či alespoň základní rámec prováděcí vyhlášky. Rovněž je potřeba uvést, že tato problematika má řadu příznivců, ale i odpůrců z řad lékařů a pacientů a je potřeba velmi přesně definovat, za jakých podmínek lze zdravotní služby touto formou poskytovat. Taktéž je potřeba odmítnout, že by byl lékař povinen tuto formu zdravotních služeb poskytovat, vždy se musí jednat o možnost, nikoliv o zákonem uloženou povinnost.“

Na základě tohoto stanoviska ČLK absolvoval prezident komory MUDr. Milan Kubek jednání s Ing. Milanem Bláhou, náměstkem MZ ČR pro oblast IT. V rámci jednání byly zmíněny základní podmínky, které považuje Česká lékařská komora za nezbytné, aby institut telemedicíny fungoval žádoucím způsobem a nebyl pouhým předmětem podnikání s lidským zdravím bez odpovědnosti:

  • Definice telemedicíny by z pohledu ČLK měla jednoznačně inklinovat k použití telemedicíny v rámci IoT (internet of things), tedy v případech dálkového sledování pacientů, možnosti odečtu dat či zjištění aktuálního zdravotního stavu právě na základě možnosti dálkového odečtu z elektronického zařízení (zdravotnického prostředku) a poskytnutí adekvátní péče ve vztahu k aktuálnímu zdravotnímu stavu.
  • Telemedicínu, respektive poskytovat zdravotních služeb dálkovým způsobem, je možno výhradně u pacientů, kteří jsou registrováni u tohoto poskytovatele, nebo poskytovatel tomuto pacientovi poskytuje zdravotní péči a vede o něm zdravotnickou dokumentaci, či je pacient jinak lékaři znám a je s ním v osobním kontaktu. Komora tuto podmínku považuje za zcela stěžejní. Smyslem je zabránit tomu, aby kdokoliv komukoliv mohl poskytovat zdravotní služby jen na základě zákonné definice, přičemž nepostačí argument MZ ČR, že dotyčný poskytovatel zdravotních služeb musí mít „kamennou ordinaci“. Z definice by mělo být jednoznačné, že lékař pacienta prokazatelně zná.
  • Telemedicína je možná, a vlastně i žádoucí v případech specifických oborů (např. radiologie a zobrazovací metody a další). Zde se nabízí legislativní prostor pro vymezení konkrétních odborností, které mohou telemedicínu – zdravotní služby dálkovým způsobem běžně poskytovat.
  • Telemedicína musí mít pevný zákonný rámec a prováděcí předpis musí vymezit technické požadavky v takovém rozsahu, aby poskytovatelé zdravotních služeb nebyli nuceni administrativně vytvářet složité provozní řády apod. Česká lékařská komora žádá o zapojení do tvorby prováděcích předpisů.

Níže pro úplnost uvádíme ministerskou definici a rovněž i definici, kterou připravila právní kancelář ČLK, jež byla předložena zástupcům MZ ČR v rámci připomínkového řízení. 

Snahou komory je vytvoření jasných pravidel pro poskytování zdravotní péče dálkovým způsobem, která budou chránit zejména pacienty a rovněž stanoví právní rámec pro poskytovatele zdravotních služeb, a to i s ohledem na případnou právní odpovědnost. 

Návrh Ministerstva zdravotnictví ČR

§ 4

(6) Telemedicínskými zdravotními službami se rozumí využívání telekomunikačních a informačních technologií k poskytování zdravotních služeb na dálku.

§ 11

(8) Telemedicínské zdravotní služby spočívající v komunikaci mezi poskytovatelem a pacientem na dálku za použití telekomunikačních a informačních technologií mohou být poskytovány pouze tehdy, jsou-li splněny odpovídající technické požadavky, zejména týkající se kvality a bezpečnosti komunikace. Požadavky na minimální technické vlastnosti používaných telekomunikačních a informačních technologií stanoví prováděcí právní předpis.

(9) Telemedicínské zdravotní služby lze poskytovat i mimo zdravotnické zařízení, pokud 

a) jejich poskytování bez účasti pacienta spočívá pouze v použití telekomunikačních a informačních technologií, případně i za pomoci vzdáleného přístupu, nebo

b) jejich poskytování spočívá pouze v tom, že jsou automaticky, bez úkonu 
zdravotnického pracovníka, popřípadě vzdáleně, za pomoci zdravotnického 
prostředku, získány údaje o zdravotním stavu pacienta nebo další významné údaje související s jeho zdravotním stavem a  zaslány poskytovateli zdravotních 
služeb.

Návrh České lékařské komory

§ 4
(6) Telemedicínskými zdravotními službami se rozumí využívání telekomunikačních a informačních technologií k poskytování zdravotních služeb na dálku.

§ 11

(8) Telemedicínské zdravotní služby mohou být poskytovány pouze
a) v oborech, které stanoví prováděcí právní předpis,

b) jsou-li splněny minimální požadavky na technické vlastnosti používaných 
telekomunikačních a informačních technologií, které stanoví prováděcí právní 
předpis,

c) těmi poskytovateli zdravotních služeb, kteří již pacienta mají ve své péči a tomuto pacientovi už poskytli jiné než telemedicínské zdravotní služby.

(9) Telemedicínské zdravotní služby lze poskytovat i mimo zdravotnické zařízení, pokud se tak děje bez aktivní součinnosti pacienta na tomto poskytování.

Autoři: MUDr. Milan Kubek, prezident ČLK a Mgr. Daniel Valášek, MBA, právní kancelář ČLK

Foto: Shutterstock

reklama

reklama


reklama

reklama