V Bejrútu ošetřoval i záchranářské psy. Máme skvělý výcvik, vypráví lékař

V poničeném Bejrútu pomáhal lidem i záchranářským psům, a to si vlastně jen odskočil z práce traumatologa v brněnské nemocnici. Ivan Melichar totiž patří k záchranářům USAR. Jejich český tým v Libanonu ukázal, že svoji práci umí. Jaké to bylo, popsal lékař v rozhovoru.

article

Obrovský výbuch poškodil část libanonského hlavního města Bejrút. Jeden z největších přístavů v oblasti je z 97 procent zničen. Počet obětí a raněných přesáhl stovky a tisíce. Česká republika okamžitě zareagovala s pomocí. Do Bejrútu den po katastrofě odletěl USAR tým s hasiči, kynology se psy, statikem a lékařem. Tím byl MUDr. Ivan Melichar, CSc., z Úrazové nemocnice v Brně (více v článku Trosky v Bejrútu prohledávají i Češi. Lékař týmu: Přežít se dá asi pět dní). 

S panem doktorem jsem se před odletem domluvil, že mi bude posílat fotografie z mise, které jsou teď k nahlédnutí na facebookovém profilu České lékařské komory. Některé z nich jsou neskutečně silné. Po jeho návratu, respektive den po propuštění z koronavirové karantény, jsem měl možnost udělat s panem doktorem rozhovor.


Začnu osobně, pane doktore. Chci vám moc poděkovat. Když jsem se dozvěděl, že hned druhý den posílá Česká republika na pomoc USAR tým, měl jsem velkou radost. S hrdostí jsem četl zahraniční weby, včetně třeba New York Times nebo al-Džazíry, které uváděly Česko s Francií a Holandskem jako první evropské země, které pomáhají. Moc takových situací, kdy jsme hodnoceni pozitivně, v poslední době nemáme. Asi nemluvím jen za sebe, protože vaše fotografie na Facebooku komory měly velké množství ohlasů a děkovných a podpůrných komentářů. Vnímali jste podporu z domova? A jak vás přijali v Bejrútu?

Vnímali jsme podporu jak ze strany našich lidí, tak Libanonců. Byli moc rádi. Pro ně byla rychlost rozhodující. Také jsem považoval za velmi úspěšné, že česká vláda nabídla pomoc rychle a že se všechno rychle zrealizovalo. U podobných akcí skutečně rychlost rozhoduje. Trochu to hatila organizační nezkušenost Libanonců, kteří nás směrovali na určitá místa hledání. Tam bohužel vznikly prodlevy, ale to je pochopitelné. Oni nemohli být na něco podobného připravení. 

Jak jsme připravení my?

My jsme připravení lépe. Máme pravidelná každoroční cvičení týmů, kde se organizace a rychlost nacvičují. Systém Evropské unie a záchranných týmů je propracovaný. První družstvo, které do postižené lokality přijede nebo přiletí, hned za chodu začne zajišťovat místo pro centrálu, v podstatě přijímací kancelář, kde se další týmy hlásí. Mezitím už navážou spojení s místními autoritami, které určují, kde se má působit.




Čili existuje evropská organizace těchto týmů, jako je náš USAR, kde se koordinuje jejich pomoc? 

Ano, všechna cvičení záchranných týmů jsou koordinovaná. Vloni jsme byli na Sicílii, jinak to probíhá často v Polsku nebo v Německu. Využívají se zříceniny měst, která v nedávné době zanikla. Například v bývalých vojenských prostorech po sovětské armádě. Tato mezinárodní cvičení jsou právě zaměřená na spolupráci a koordinaci prací. Aby týmy věděly, co mají dělat, a aby vše probíhalo takříkajíc automaticky. 

Takže se s příslušníky dalších týmů i osobně a lidsky znáte. To je asi výhoda, ne? 

Ano, skutečně, to je další výhoda. Hlavně pro velitele, kteří byli v Bejrútu stejní jako při těch cvičeních. Jsou zvyklí na určité zaběhnuté postupy a typy hlášení. Denně probíhaly schůzky vedení týmů, kde se řešilo, jak práci ještě vylepšit.




Měl jste s sebou nějakou speciální lékařskou výbavu? 

Nic zvláštního nového nevozíme. Vše je standardně připravené a odzkoušené z našich cvičení. Máme sestavenou lékařskou výbavu, kterou jsem si vzal. Jistě, navíc jsme nyní vezli větší zásobu obvazového materiálu a podobně, protože nám řekli, že toho je v Bejrútu nedostatek. Vše jsme pak nechali v místní nemocnici. 

Jsou rozdílné sestavy USAR týmů pro různé krize? Teď šlo o velký výbuch, proto jeli psovodi se psy, hasiči a další. Nebo je složení týmů pokaždé stejné? Předpokládám, že doktor je součástí vždycky jako servis, jako zajištění případné péče pro kolegy. Je to tak?

Je to tak. Týmy jsou sestaveny dlouho dopředu. Samozřejmě, počet lidí je násobný. Minimálně dvoj- nebo trojnásobný, než kolik má výsledný tým. Nyní se odlétalo opravdu za chodu, opravdu za šest nebo osm hodin poté, co se pomoc definitivně dohodla. 

Vy jste fakt měl jen šest hodin na přípravu?

Ještě méně. Dozvěděl jsem se v 9 hodin dopoledne, že se letí, a ve dvě hodiny jsem musel být na letišti. 



Říkal jste, že tým má více lidí, než kolik skutečně letělo. Předpokládám, že na postu lékaře je několik kolegů a řeší se, kdo zrovna může. Teď je například doba dovolených. Kdybyste byl na dovolené, pak by zřejmě volali dalšího v pořadí, ne?

Není to další v pořadí. Existuje celá skupina lékařů, kteří jsou do toho zapojeni, protože těch cvičení je více za rok. Navíc jsou i vodní záchranáři, kteří sídlí v Ostravě. V Ostravě je i druhý USAR tým, stejně velký jako ten v Praze. My, lékaři z Úrazové nemocnice v Brně, máme domluvu, nebo řekněme smlouvu, že jezdíme se všemi těmito týmy. 

Jak se z lékaře traumatologa stane člen USAR týmu, který zasahuje v Bejrútu?

Vychází to z tradice, protože v brněnské úrazové nemocnici vždy fungoval traumatým. Pak byl kvůli politickým rozhodnutím přesunut do jiné nemocnice. Všichni lékaři, kteří byli součástí traumatýmu, zůstali v Úrazovce. V rámci našeho traumatýmu jsme byli v Nepálu v roce 2005 po zemětřesení. Tam byla naše úloha opačná. My jsme léčili a hasiči fungovali jako naše podpora. Stavěli nám tábor, starali se o jídlo, o vodu a o všechno ostatní. Z lékařského hlediska to bylo samozřejmě zajímavější. Měli jsme malou polní chirurgickou nemocnici, nebo spíš ambulanci s operačním sálkem. Léčili jsme nejenom poraněné po zemětřesení. Když se rozkřiklo, že tam jsme a že jsme ochotni pomáhat, obraceli se na nás i další nemocní. Fronta zájemců měla někdy až kilometr. 

Byl jste ještě někde od té doby?

Já nikoliv. Druhý traumatým ale působil opět v Nepálu před třemi lety, zase s podporou hasičů. 

Absolvoval jste nějaký specializovaný kurz?

Ne. Jenom ta už zmíněná cvičení. 

V Bejrútu jste pracovali nedaleko epicentra výbuchu, kde se asi nedalo předpokládat, že někoho ještě najdete. Ale v tomhle případě je nejspíš i negativní nález vlastně pozitivní. Pak může najet těžká technika a začít odklízet trosky.

Přesně tak. Míst, kde se dali očekávat nalezení živí, nebylo mnoho. Všechny modernější bytové domy jsou už stavěny s ohledem na možná zemětřesení, takže nespadly. V den našeho příjezdu ráno ještě našli živou holčičku a od té doby nikoho živého nenašli. Náš tým nebyl nasazen v bytové oblasti, ale na veliké ploše přístaviště, kde byly desítky mrtvých. Francouzi ještě tři dny po našem odletu vyhrabali někoho mrtvého, Rusové opakovaně. Pracují v oblasti kolem sila, kde je obrovské množství sutin. 



Je pravda, že Bejrút dostal takový zásah, že velká část města je zničená?

Není to velká část města, ale je to velká oblast. Řeknu to takhle: o obydlí přišlo 250 tisíc lidí, Bejrút samotný má 2,5 milionu obyvatel a společně s dalšími městy, která jsou propojená v aglomeraci, jich je ještě daleko více. Z té hlavní části byla zasažena tak desetina, což není málo.  

Jak je práce týmu náročná psychicky

Je to zase otázka tréninku. V týmu jsou hasiči, kteří se s podobnými situacemi, samozřejmě v mnohem menším rozsahu, setkávají relativně často. Oni dělali podobnou práci, kterou dělají doma. A práce lékaře sloužícího na traumatologii, který ošetřuje poraněné z havárií, je, co se náročnosti týče, podobná.

Obohacuje vás jako traumatologa práce v USAR týmu?

Určitě, člověk má poznávat nové věci a má se snažit dostávat do situací, ve kterých ještě nebyl. Navíc se při tom dostane do míst, kde běžně nebývá. A obráceně, prodávám své nabyté vědomosti a zkušenosti pro dobrou věc. Mohu mluvit o oboustranném obohacení.

Slyšel jsem názor v souvislosti s vojenskými misemi, že skutečné bojové nasazení nelze nahradit cvičeními a že teprve reálný boj dělá z vojáků opravdové bojovníky. Platí to i u USAR týmu? 

Myslím si, že u nás to tak není. Naše cvičení už jsou hodně sofistikovaná. Připravují je profesionální týmy, které jsou za to placené. Snaží se nahrát všechny možné situace, které by mohly nastat. Včetně třeba přepadení teroristy s následným zajetím. Při minulém cvičení mi málem vykloubili rameno, jak mě svazovali. Člověk samozřejmě ví, že je to jen hrané, ale všechno je hodně realistické. V podstatě musím říct, že zásah v Bejrútu pro nás byl jednodušší, než běžně bývají naše cvičení. 

Funkce lékaře u USAR týmu jistě znamená případnou léčbu kolegů, kteří by se zranili. Co dalšího?  

Ještě léčím psy.



Přesně to je otázka, kterou mi několik lidí doporučilo. Takže ty poraněné tlapky jste obvazoval vy?

Ne úplně. Psovodi běžné malé věci ošetřují sami. Ale když se jednomu psovi tlapka zanítila, tak jsem mu pomáhal a nasazoval antibiotika. Něco už vím sám. Když se ustanovilo, že se lékař bude starat i o psy, měli jsme školení, abychom základy péče o čtyřnohé pacienty zvládli. A není problém konzultovat na dálku s veterinářem, který onoho psa doma ošetřuje. 

Takže platí, že psi jsou naprosto rovnocennou součástí týmu? 

Naprosto! A Libanonci si je strašně oblíbili. Oni se psů jinak strašně bojí, a proto se první dny od nich drželi daleko. Za tři dny už je ale znali jménem a prosili, aby je mohli vyvenčit, pohladit nebo nakrmit. 

Posílal jste nám skvělé fotky, zrovna ta s jedním z pejsků v haldě sutin je hodně emotivní. Realita ale asi byla ještě horší, než zachytí obrázek...

Máte pravdu, že všechno zachytit nelze. Na to, že šlo o výbuch, je rozsah obrovský. Spoustu lidí to v přístavu a jeho okolí zabilo namístě. Tam lehlo úplně všechno, všechny ty ocelové stavby a haly.

Jen silo, které kdysi postavili Čechoslováci, zůstalo stát.

Ano, a dokonce zachránilo část města. Domy, které stojí za ním ve směru od výbuchu, nebyly tak postižené jako jiné. Město tvoří nad přístavem takový amfiteátr, třetinu obvodu. Nejvíce postižené byly domy v první řadě nad přístavem. Ty tlaková vlna úplně profoukla. Rozbila okna, vyrazila dveře, prostě prošla skrz a vzala vnitřek s sebou. Bohužel včetně lidí. 

Jak vypadá libanonské zdravotnictví? Vím, že výbuch zničil několik bejrútských nemocnic.  

Libanon není zaostalý stát. Je na dost vysoké úrovni, i když mají několik posledních let krizi. Ostatní nemocnice ten první nápor raněných zvládly. Potkali jsme tam mnoho dobrovolníků, a dokonce i českých. Byli tam už před výbuchem, zůstali a pomáhali. Libanonci byli za každou pomoc vděční. Ta první noc byla prý hrozná. Ale po pár hodinách se situace zlepšila a nemocnice začaly fungovat v podstatě normálně.

Co politická situace? Kvůli obavám o bezpečnost jste museli přerušit práci. 

O tom nás informovali z naší ambasády. Mimochodem, naše velvyslanectví, a hlavně zástupkyně velvyslankyně, chargé d’affaires Dagmar Minaříková nám hodně pomohla. Starala se o všechno. Jakmile jsme měli jakýkoli problém, tak ho řešila. 

Sledoval jsem v televizi, že hodně lidí v Bejrútu nosí roušky. Jak to vypadá v Libanonu s koronavirem?

Situace se tam zhoršovala už před výbuchem. Nemocnice byly hodně naplněné s nemocnými s covidem-19. Několik nemocnic bylo zničeno a ostatní musely najednou narychlo brát raněné po výbuchu. Samozřejmě že v té chvíli se hygienická doporučení nedala tak přesně dodržovat. Uvidíme, co bude dál. Na druhé straně jsou Libanonci odpovědní. V obchodech a ve společných prostorách, v hotelu – všude se chodí s rouškou. U nás to tahle zdaleka nefunguje. Lidé si z toho spíše dělají legraci nebo to chápou jako útok na svoji svobodu. 

Bydleli jste tedy v hotelu?

Paní Minaříková nám zajistila hotel, kde hned vedle byla malá kasárna. My jsme bydleli v hotelu a psovodi se psy v kasárnách. Psi totiž v Libanonu do hotelu nesmí.



Předpokládám, že jste v hotelu kvůli svému nasazení moc času netrávili. Ale kvůli demonstracím jste měli i nechtěný výpadek...

Ze začátku jsme samozřejmě přes den moc volného času neměli, spíše večer. Pak jsme na jeden den museli zastavit práci kvůli velkým protivládním demonstracím. Ale další část pobytu se spojili statici všech týmů a začali kontrolovat budovy. Vždycky v doprovodu malého podpůrného týmu asi pěti lidí a za asistence libanonského stavebního technika.

Existuje mezinárodní plán obnovy po katastrofách a statici využívali standardizovaný formulář. Procházeli jednotlivé budovy a ve formulářích je hodnotili. Kam se dá nebo nedá nastěhovat. Co se dá nebo nedá obnovit. Šlo jen o doporučení pro Libanonce, protože neměli žádnou exekutivní pravomoc. Každý statik takhle prošel až stovku domů. Jde o pomoc, která byla pro Libanon stejně hodnotná jako vyhledávání. 

Po příletu jste museli na pár dní do preventivní koronavirové karantény. Mluvíme spolu den po vašem návratu domů, o víkendu. Jak se vám jde v pondělí do práce? Nedělá vám problém přechod z jednoho světa do druhého? Od člena záchranného týmu v rozbitém Bejrútu do života traumatologa v úrazové nemocnici?

(smích) V pondělí musím normálně do práce a mám hned službu. To není nic neobvyklého. Určitě nemám problém. Jak jsem řekl, naše cvičení bývají ještě náročnější. Někdy jsme pracovali 36 hodin nebo až dva dny v jednom tahu bez přestávky. Navíc jiní členové týmu se mohou střídat ve směnách, ale lékař je jen jeden. 

Z vašeho vyprávění mám pocit, že vás práce v USAR týmu hodně baví. 

Ano, ta práce mě opravdu hodně zajímá a baví. Rád pomáhám a rád poznávám nové věci.

Pane doktore, moc děkuji za rozhovor a díky za vaši práci a skvělou reprezentaci českých lékařů.


Michal Sojka

Foto: Ivan Melichar



Mohlo by vás také zajímat

Svědectví strážníka: Rodina má covid, nikoho to nezajímá. Systém selhal

Bazény jako past. Záchranář popsal boj o život tonoucího dítěte

Příběh: Když lékař ze záchranky potřebuje záchranku. Kvůli chilli