Ve sto letech zemřel uznávaný neurochirurg profesor Vladimír Beneš

Profesor Vladimír Beneš stál u počátků české neurochirurgie, naslouchal mu i svět a v neposlední řadě zachránil nespočet lidských životů. Zemřel v neděli ve věku 100 let. Smutnou zprávu dnes oznámila Fakultní nemocnice Motol, kde před více než 40 lety založil a vedl dětskou neurochirurgii.

Uznávaný neurochirurg zemřel právě v motolské nemocnici, kde prožil patrně vrchol své dlouholeté kariéry. „S velkou lítostí oznamujeme, že v neděli 18.7.2021 nás ve věku 100 let navždy opustil prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., zakladatel dětské neurochirurgie ve Fakultní nemocnici v Motole. Primářem prvního motolského oddělení dětské neurochirurgie se stal v roce 1978 a působil zde až do roku 1992,“ uvedla dnes nemocnice na svém webu.


Od zřízence po přednostu

Česká medicína mu vděčí za mnohé a její obor neurochirurgie v podstatě za svůj vznik. Byl jeho snad nejvýznamnějším spoluzakladatelem. Profesor Vladimír Beneš se neurochirurgii s úspěchem věnoval po celý život a přivedl k ní i své dva syny. S jedním z nich dokonce operoval ještě ve svých 88 letech.

Pro medicínu se rozhodl po maturitě na gymnáziu v Plzni. Psal se ale rok 1940, Česko bylo nacistickým protektorátem a vysoké školy byly už rok zavřené. Na další studium mohl Vladimír Beneš zapomenout. Za války pracoval nejprve jako pomocný redaktor v regionálním deníku Nová doba, který tehdy v Plzni vycházel. Se zdravotnictvím se ale záhy přesto potkal, protože se stal zřízencem místní nemocnice. Pro Paměť národa vzpomínal na to, jak na sklonku války ošetřoval zraněné po leteckých náletech. Při osvobozování Plzně Američany jim jel naproti, dovedl je na radnici a dělal jim tlumočníka.




Po válce už Vladimíru Benešovi ve studiu nic nebránilo a tak nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1948 studia úspěšně dokončil a od té doby se prakticky celý život věnoval neurochirurgii. Působil nejprve v různých pozicích na klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde byl od konce padesátých let až do roku 1978 zástupcem přednosty.


O poranění míchy se od něj učil i svět

Velký krok v životě i kariéře Vladimíra Beneše pak znamenal jeho přestup do Fakultní nemocnice v Motole. Tam založil oddělení dětské neurochirurgie, jehož se stal primářem. Setrval tam až do roku 1992, tedy do svých 71 let.

Ještě než mu komunisté za normalizace po událostech v roce 1968 zakázali další akademický postup, stal se docentem neurologie (1962). Normalizační režim mu nezapomněl jeho nesouhlas s okupací po srpnových událostech. Teprve po listopadovém převratu se mohl v roce 1991 stát doktorem věd a o rok později i profesorem.

K jeho zásluhám patří i to, že byl v roce 1971 hlavním organizátorem neurochirurgického sjezdu v Praze, na kterém byla založena Evropská asociace neurochirurgických společností. V roce 1992 pak byl prezidentem Kongresu světové společnosti dětské neurochirurgie v Praze.

Velký dík profesoru Benešovi patří za medicínské pokroky v neurochirurgii, a to i na mezinárodní úrovni. Jedna z jeho nejproslulejších knih „Poranění míchy“ byla přeložena do řady světových jazyků. I ty další byly úspěšné a prozrazují, jaký byl profesní zájem Vladimíra Beneše: Mozkové krvácení hypertoniků, Elektrostimulace zadních míšních provazců při léčbě bolesti či Věcná chirurgie. V knihovnách lze ale najít i jeho sci-fi novelu Naklonovaný náhradník, kterou vydal v roce 2000.


Objednal jsem jemná prostěradla s chloupkem...

Profesor Beneš se věnoval nejen operacím mozku a poraněné míchy. Jeho zájem o pacienty byl komplexnější. Už od 50. let prosazoval, že týmová péče odborníků o pacienty s poraněním míchy předchází smrtelným komplikacím. 

Ve své knize Mozek nad mozkem (2016) na to vzpomíná: „Pak shodou okolností přišla další poranění se známkami úplného přerušení míchy. I u nich vznikly proleženiny na obvyklých místech, ale ty se nehojily přes všechnu naši péči. … Neumírali na zranění, ale na následné komplikace: na proleženiny a močové infekce. Mortalita poranění míchy se podle některých odhadovala na 80 %. Kdyby nebylo proleženin a močových infekcí, zranění neměli proč umírat.“

Vladimír Beneš našel i řešení: „Objednal jsem jemná prostěradla s chloupkem, sestry nesměly na podložce nechat varhánky… Vyrobil jsem vždy pro každého zraněného oboustranné, vypodložené, sádrové lůžko a v něm nemocného po jedné až dvou hodinách otáčel. Potvrdilo se, že nejdůležitější je pravidelná změna polohy. Léčení močových infekcí bylo neúčinné, nejlepší bylo pravidelné, sterilní cévkování. Dnes, kdy svoje ‚objevy‘ popisuji, stydím se a považuji je za směšné. Jsou přeci tak samozřejmé, znají je všichni lékaři, ale i sami pacienti. Jenže před šedesáti léty to byla u nás revoluce!“

Také proto profesora Vladimíra Beneše Česká asociace paraplegiků vděčně tituluje „otcem paraplegiků“.


David Garkisch

Foto: se svolením zdroje, Paměť národa


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Vzpomínka na Jana Sokola: Vracel nás nohama na zem, laskavě a mile

Stoletý Kapitán Tom dojal svět. Jeho výzva získala miliardu zdravotníkům