Hlavička
21/06/2022

Vzpomínka na hrdinku Anthropoidu MUDr. Miladu Reimovou-Frantovou

U příležitosti 75. výročí, před pěti roky, jsme si na stránkách časopisu Tempus medicorum a na serveru Naše zdravotnictví připomněli hrdiny lékařského stavu, kteří se zapojili do operace Anthropoid. Do pomoci hrdinným československým výsadkářům, kteří vykonali exekuci nad Reinhardem Heydrichem, jednou z největších nacistických zrůd, zastupujícím protektorem v Čechách a na Moravě a zároveň architektem vyvraždění Židů, tedy tzv. konečného řešení židovské otázky.

reklama

reklama

Jednou z největších hrdinek byla oční lékařka MUDr. Milada Reimová-Frantová. 
Narodila se 28. 9. 1906 v Mezilesí ve Slezsku (Mittelwalde, Horní Slezsko, dnes Międzylesie v Polsku). Lékařskou fakultu vystudovala na Masarykově univerzitě v Brně, působila v Opavě, Olomouci, Hradci Králové a v Praze. Oční ordinaci měla na prestižní adrese Újezd 16/421 v  Praze. Dne 15. 12. 1934 se provdala za doc. Jiřího Frantu, také očního lékaře. Společně působili nejen v medicíně, ale i v politice, a nakonec i v odboji. Byli součástí odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. 

Doc. Franta byl 27. 10. 1941 zatčen v Hradci Králové. Jeho manželka se mu snažila pomoci, převzala část jeho praxe, snažila se intervenovat na gestapu, posílala mu do vězení dopisy atd. Sama se zároveň zapojila do ilegální sítě Jana Sonnewenda, předsedy starších české pravoslavné církve, který v rámci nekomunistického protiněmeckého odboje sehrál významnou roli jako aktivní pomocník parašutistů. Byl jedním z iniciátorů jejich ukrytí v kryptě kostela v Resslově ulici. Paní doktorka 27. 5. 1942 ošetřovala Janu Kubišovi oko zraněné při atentátu explozí a navštěvovala jej v kryptě! V době, kdy běsnící gestapo hledalo atentátníky, v době, kdy její muž byl ve vězení. Nezaváhala! 

O jejím prozrazení existují dvě verze. První říká, že při ohledání mrtvého těla Jana Kubiše u něho našli recept na lék s jejím razítkem. Druhá, že paní doktorka věnovala Kubišovi oblek po zavřeném manželovi a v podšívce byl od krejčího zašitý papírek se jménem klienta. Kdo ví? Každopádně byla dr. Frantová koncem června 1942 zatčena, chvíli strávila ve vazbě v Praze, pak byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně a v koncentračním táboře Terezín. Dne 29. 9. 1942 byla odsouzena stanným soudem k trestu smrti v nepřítomnosti a 23. 10. 1942 převezena do Mauthausenu. 

reklama

O den později v 8.30 byla v Mauthausenu popravena jako první z 262 českých mužů, žen a dětí, příbuzných a pomocníků parašutistů. V Mauthausenu je očekával velitel tábora Franz Ziereis, a když vystoupili z vlaku, byli přivítáni ranami pažeb pušek, seřazeni do pětistupu a obklopeni štěkajícími psy a esesáky. Při poklusu po stoupající cestě do čtyři kilometry vzdáleného tábora pak snášeli další rány a po vstupu do lágru seběhli do podzemní koupelny, kde byli nazí shromážděni před kanceláří, aby s nimi mohli písaři sepsat osobní údaje. V podzemní místnosti, úpravou připomínala lékařskou ordinaci, bylo ženám a mužům vysvětleno, že je čeká lékařská prohlídka. 

Bez jakéhokoliv odporu se proto jeden po druhém seřadili a byli přiváděni do další místnosti s dřevěným obložením k dřevěnému výškoměru s vyfrézovanou škvírou. Přes ni pak skrytý střelec každému vypálil kulku do týla… V úterý 26. ledna 1943 zemřelo pak dalších 31 osob. Poslední oběť „heydrichiády“, člen sokolské skupiny Jindra a správce Tyršova domu František Pecháček, byl zavražděn 3. února 1944. Celkem bylo takto popraveno 294 hrdinek a hrdinů.

Manžel paní doktorky, doc. Jiří Franta, byl vězněn v Hradci Králové, na Pankráci, v Terezíně, Drážďanech a později ve věznici Moabit v Berlíně, kde byl odsouzen k trestu smrti. Po rozsudku byl vězněn v Plötzensee a pak v káznici Brandenburg-Görden. Dne 24. ledna 1945 mu byl trest smrti změněn na 12 let káznice. Pan docent ale na následky útrap 2. února 1945 zemřel.

Díky článku, který jsem pro časopis Tempus medicorum před pěti lety napsal, jsem měl tu čest zúčastnit se některých pietních akcí. Seznámil jsem se s panem Ing. Vlastislavem Janíkem, ředitelem Oblastního muzea Praha-východ v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, pod které patří úžasná expozice v  zámku v Panenských Břežanech, kde nacistická stvůra Heydrich bydlela a odkud vyjela na svoji zaslouženě poslední cestu. Když jsem panu řediteli vyprávěl o naší snaze uctít hrdinky a hrdiny naší profese, udivil mě tím, že vlastní část písemné pozůstalosti manželů Frantových. Poskytl nám v elektronické podobě fotografie a dokumenty k publikování, za což mu patří velký dík. 

Žena lékařka

Článek z přílohy novin „Národní práce“ z 11. května 1941 ze sbírky Ing. Vlastislava Janíka. Noviny původně patřily Národní straně práce, což byla česká levicová politická strana období československé druhé republiky. 

Existovala v letech 1938–1939. Tvořila ji převážná část členstva zaniklé Československé sociálně demokratické strany dělnické a část členů Československé strany národně socialistické. Bezmála osmdesát let od vzniku článku je znát na atmosféře. Paní doktorku však úžasně představuje. Do zatčení manžela zbývalo tehdy pět měsíců a do atentátu rok… 

„Oči ze všech nejkrásnější jsou oči zdravé,“ prohlásila důrazně oční lékařka MUDr. Milada Reimová-Frantová. Tak důrazně, že si sice vzpomenete na několik krásných slečen s rozšířenými zorničkami a s černými vějíři řas, které denně potkáváte, ale neodvažujete se je před touhle drobnou energickou doktorkou pochválit. 

„A což líčení, barvení očí?“ zeptáte se nakonec přece jen zvědavě. 

„Některým lidem nevadí, ale u  jiných může vést k otokům celého obličeje. Někdo to prostě nesnáší. Rozšiřování zorniček hematropinem škodí. Chceme-li, aby naše oko vždycky dobře vypadalo, nesmíme zanedbávat chronické katary, při nichž oči červenají a řasy padají. Mnoho lidí věnuje příliš malou pozornost těmhle drobným očním nemocem. 

Přicházejí, až když to začne škodit zraku.“

Rozmarná siamská kočka Frantových se právě chystala skočit z křesla na vysoká kamna a pozorně odhadovala vzdálenost. Paní Milada se po ní podívala a pletla dál svůj zelený svetr. Mimo ordinační hodiny totiž ráda plete, ráda vaří, ráda koná různé domácí práce. Máte dojem, že vlastně všechno dělá ráda, dobře, rychle. Ráda čte, chodí do divadla, na koncerty, ráda lyžuje, hraje tenis, plave, ráda tančí. Je z mála těch plně zaměstnaných žen, které kromě své práce stačí i na sportovní a kulturní život. 

 

 

„Je vůbec něco na světě, co byste nedělala ráda, paní Milado?“

„Nerada hraji karty a nerada luštím křížovky,“ doznává paní doktorka a div se přitom provinile neusmívá. 

Blížilo se ke třetí hodině. Zazvonil první pacient. Paní doktorka odložila své oblíbené pletení a oblékla bílý plášť. Venku pršelo. Nedalo se říct, že by v pokoji bylo právě jasno. Vzala jsem do ruky kus zeleného rukávu.

„Nekazíte si tím oči při dnešním světle?“

„Ne. To je pověra, že se oči kazí čtením a námahou. Oční vady se objevují mezi 12. a 17. rokem, a proto se myslilo, že vznikly námahou ve škole. Ale jsou to hlavně vady vrozené, dědičné, krátkozrakost, dalekozrakost, šilhání. Takové vady lze zmírnit, zlepšit, ne léčit. Pacienti si je však přicházejí léčit a trvají na tom.“

Jako první pacientka přišla starší paní. Bolely ji oči, chtěla vyměnit skla. MUDr. Frantová jí zkoušela různá skla a neustále se vyptávala: „Je to lepší tak nebo tak?“ Dala jí do ruky optotypy: „Najděte si sama vzdálenost, odkud nejlépe vidíte.“ Konečně se paní rozhodla. 

Po ní přišel starší pán s trombózou v oku. „Jakmile hnu okem, mám nahoře tmavý pruh; bojím se, že už to nikdy nebude lepší.“

„Určitě se to zlepší,“ těší ho paní Milada, „ale ve vašem věku to tak rychle nepůjde. Je to krvácení do sítnice, trochu tam ten pruh zůstane. Ale zlepšení je už dnes vidět.“ 

„Trochu ano,“ souhlasí pán. „No, jakáž pomoc,“ dodává smutně. Paní doktorka ho odvádí do temné komory, aby vyšetřila oční pozadí. 

Potom přichází radostnější případ: maminka s dítětem, ukázat, že už je zdravé. „Jednou jsem vyléčila tříletou holčičku,“ vzpomíná paní Milada, když maminka 
s děckem odešla, „a ta mi při své poslední návštěvě přinesla jako dárek tři červená ušmudlaná cukrátka. Jen tak je vytáhla z kapsičky a na dlani mi je podala. Děti jsou někdy dojemné.“

Do ordinace vchází dívka, řečí jako vody, chová se tu jako doma. Tanečnice z předměstského divadla. „Sundejte si klobouk, slečno,“ upozorňuje ji lékařka.

Slečna má totiž kloboukem přikrytu celou půlku obličeje a má si zkoušet brýle.

Po ní úředník, který má na oku zákaly, „jako bych viděl samé drobné mušky“, a po něm – řada jiných. Mnozí mizí v  černé komoře mezi ofthalmoskopy, lištami na skiaskopování, penimetry, jen slabé červené světlo prozrazuje, že se tam vyšetřuje.

Děti se trochu ustrašeně ohlížejí na skříňku s nástroji, lékárničku s lahvičkami kapek, které dovedou tak protivně pálit. Zajímá je „brejlová skříň“ se spoustou skel. Je tu přístroj na měření skel, obávané bílé sklápěcí křeslo, na němž se upraví nejvhodnější poloha pro operaci.

„Dnes už není z operace taková hrůza jako dříve,“ říká dr. Frantová, „lidé se už 
nebojí, že hned po operaci oslepnou. Zvykli si na to, že je operují ženy právě tak jako muži, a rádi chodí k lékařkám.“

„Pracujeme s manželem ve stejném oboru, o to máme víc společných zájmů,“ říká paní Milada. Vydala za svobodna několik samostatných vědeckých publikací: Léčení atrofií a zánětů zrakového nervu sírou, Slzný lysozym, Záněty sliznice a zrakového nervu při různých formách hypertonie, Sedimentace červených krvinek při očních chorobách. Společně s manželem napsali: Určování pracovní schopnosti při nálezech v centrální krajině sítnice. 

Nakonec jsme se rozhovořili o tom, co všechno zhoršuje oční nemoci. „Nejen podvýživa a zanedbávání, ale také psychické vlivy. Zelený zákal nebo krvácení do sítnice bývá zhoršováno psychickými příčinami. 

A ještě bych čtenářům něco vzkázala,“ vzpomněla si paní Milada, „lidé by se neměli stydět nosit brýle. Hlavně venkovské maminky je nerady dávají dětem, že prý se jim ostatní budou smát. Dělníci je mají neradi a děvčata je nenosí ráda z ješitnosti. Právě minulý týden se mi rozplakala jedna studentka při představě, že bude nosit brýle.“

Zase někdo zvoní. Opožděný pacient. 

Paní doktorka mu sama otevírá – a slyším: „Slečinko, kdypak přijde paní doktorka?“ „Jděte zatím do čekárny,“ vlídně ho posílá paní Milada a vrací se na skok ke mně. 

„Vidíte, v tomhle je taky potíž. To se mi často stane, že mě nepokládají za lékařku.“

Paní Milada vypadá totiž tak vesele a mladě, že se tomu ani nedivíte. Patrně proto, že má tolik práce, ani přísná důstojnost povolání nemají čas na její zjev zapůsobit. „Ještě mnoho lidí si myslí, že doktorka má mít brejle a úctyhodný věk, aby budila důvěru,“ směje se. 

S. L. (Bohužel, článek je podepsán pouze 
iniciálami redaktorky.)

Nezměrný dík patří Vám, paní doktorko, a  všem hrdinkám a  hrdinům, všem mučednicím a mučedníkům odbojů proti totalitám. Za Vaši odvahu a oběti. Váš odkaz nabývá na významu v posledních měsících, kdy další šílený agresor utočí na svobodnou zemi nedaleko od našich hranic a nelze předvídat, zda a kde se zastaví. Za vděčné lékařky a lékaře ze současnosti si Vám dovoluji slíbit, že na Vás nezapomeneme. Nesmíme…

 

Autor: Michal Sojka

Foto: Oblastní muzeum Praha-východ v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav / poskytl ředitel muzea Vlastislav Janík

reklama

reklama


reklama

reklama