Zdravotní gramotnost v Česku pokulhává. V čem a na co si dát pozor při koupi volně prodejných léčiv?

V první části rozhovoru jsme probírali, co dělat, když nás zachvátí horečka nebo překvapí průjem. Včasná samoléčba může být velmi efektivní a zamezit rozvoji nemoci. Někteří lidé se přirozeně začnou sami léčit doma, někteří ale rovnou běží k lékaři a v některých případech i na pohotovost. V současné době i Světová zdravotnická organizace (WHO) tlačí na propagaci samoléčby. Proč? Jaké jsou důvody?

Myslím, že je to postupný proces. Když chci něco léčit, nejdříve musím znát sám sebe, musím znát svoje problémy a odhadnout, že je něco špatně. Souvisí to se zdravotní gramotností. Jestliže tuším, že je něco jinak, než je běžné, měl bych zpozornět. Pokud se pak jedná o akutní stavy, které se rychle objeví a nejsou život ohrožující typu infarktu myokardu či cévní mozkové příhody, může dotyčný v rámci samoléčby dosáhnout zlepšení stavu. 

Opět ale musím vědět, že tato možnost existuje a že jsou lidé, se kterými mohu svůj stav konzultovat. V tomto okamžiku lze vést obecnou populaci k tomu, aby tyto stavy konzultovala s farmaceutem nebo v rámci telemedicíny s lékařem. Čím častěji to bude, tím více budou lidé nabírat zkušeností a budou si více věřit a budou schopni samoléčbu provádět a diferencovat, jestli už je stav vážnější a musí se obrátit na lékaře, nebo to ještě zvládnou sami. Pokud se do samoléčby nepustí a nebudou mít podporu zdravotnických pracovníků, zase existuje riziko přehlédnutí něčeho závažného nebo naopak riziko zbytečného řešení i sebemenších banálních symptomů, které jsou třeba jen součástí daného ročního období nebo chronického onemocnění.

Když už takové doporučení ze strany WHO přišlo, znamená to, že jsme národ hypochondrů? Že využíváme zdravotní systém nad míru i ve stavech, kdy to není potřeba?

Podobné paušalizace nemám rád, proto bych se jim rád vyhnul. Podle mě častější využívání zdravotníků vyplývá z naší historie, kdy jsme měli vždy velmi dobře dostupnou zdravotní síť ať už lékařů, zdravotnických zařízení, či nemocnic a rádi ji využíváme. Historicky jsme naučení, že k lékaři jdeme. Dělali to tak už naši rodiče a naši prarodiče a my v tom pokračujeme. Pokud nám někdo řekne, že některé věci lze přenést na nás samotné, čímž převedeme i jistou odpovědnost, schopnost rozhodnout se a možnost podílet se na léčebném procesu, je to další cesta k odlehčení i celého zdravotního systému. Ono ačkoli je náš zdravotní systém s drobnými mouchami skvělý, do budoucna bude čím dál odbornější a dražší, i vlivem nových preparátů, které léčí dříve neléčitelná onemocnění, a tím pádem náročnější na finance a ani kapacita těchto odborníků nebude mít čas řešit banálnější věci. Proto panuje snaha WHO a dalších odborných společností o odebrání kousku dennodenní rutinní práce zdravotníkům. 

Důležité zvyšovat zdravotní gramotnost už v rodině od malička

Podle průzkumu lze zdravotní gramotnost označit za excelentní jen u jednoho z deseti občanů ČR. U méně než poloviny lidí (43 %) je zdravotní gramotnost dostačující. Problematická je zdravotní gramotnost u jedné třetiny populace a u 13 % lidí je zcela neadekvátní. Co si mám pod zdravotní gramotností představit?

Myslím, že průzkum vypovídá o trendech v České republice a vždy to souvisí s určitou kampaní, která je zaměřená v určitou chvíli na konkrétní téma. V jednu dobu jsme nebyli tak dobří ve finanční gramotnosti, pak v počítačové gramotnosti a obě oblasti se zlepšily, když se jim věnovala pozornost. Je tedy nabíledni, aby se věnovala dostatečná pozornost i našemu zdraví. Abychom věděli, co se nás týká. Abychom dokázali pojmenovat své symptomy, které značí zdravotní změny. Abychom porozuměli pojmům, které se objevují v lékařských zprávách, a abychom byli schopni se třeba zdravotníků nebo lékárníků zeptat a dozvědět se více. Aby zvyšování zdravotní gramotnosti bylo nejenom introdukováno zvenčí, ale abychom si sami chtěli trošku rozšířit své obzory. K tomu ale potřebujeme, aby i medicínský jazyk byl pro populaci srozumitelnější a dostupný všem. To je základní předpoklad pro zvyšování gramotnosti a týká se to všech lidí. 

Od kdy je dobré zdravotní gramotnost zvyšovat?

Je velmi důležité zvyšovat zdravotní gramotnost už v rodině od malička, následně v průběhu celého školského systému. I tam si myslím, že je velký prostor pro informace o této tematice, a následně během života. Jak více přicházíme do kontaktu s nemocemi, zdravotní systém by měl být tím, kde nám dopřejí informace, vysvětlení, podporu vedoucí k pochopení vlastní nemoci a tím pádem ke zvyšování zdravotní gramotnosti. Tím se dostáváme k termínu adherence, k léčbě a schopnosti a k ochotě důvěřovat v terapeutický přístup, a nemusí to být jenom to, že budu otrocky užívat jednu tabletu, ale vím, co to bude způsobovat, co se děje, když to nebudu dělat, budu tomu rozumět. Proč to je tableta, která se rozpouští v ústech, a jiná se zase musí zapít. Je to součástí určité praktické zdravotní gramotnosti.

Dříve jsme čerpali informace od lékaře nebo od babiček, z rodiny. Dnes si klikneme ve vyhledávači a vysypou se na nás doslova kvanta informací a návodů. Z průzkumu mimo jiné vyplynulo, že je pro pacienty snad nejobtížnější posoudit informace o rizicích pro zdraví uvedené v médiích, posoudit různé možnosti léčby a chránit se před nemocemi dle doporučení médií. Na internetu můžeme najít všelicos. Není právě tato roztříštěnost informací problém? Kde bych měla informace hledat a vždy si je zároveň ověřovat? 

Současná doba rozhodně nepřispívá k jednoznačnému řešení a najít to nejvhodnější je těžké. Proto pacienti mohou mít někdy pocit, že informací je příliš. Doporučuji vždycky informační zdroje, které jsou hlavně srozumitelné a uvádí konkrétní problém do souvislostí s určitým zdravotnickým zařízením, třeba s nemocnicí. I na stránkách České lékárnické komory je spousta doporučení, která jsou nejen pro nás farmaceuty, ale v mnoha případech mohou být přínosná i pro pacienty. Což mohou být i články publikované v lifestylových časopisech a jiných neodborných listech či populárně naučných, zde je ale velmi důležité, aby člověk, který to publikuje, byl zodpovědný za názory, které publikuje, a nebyly poplatné tendenčním názorům, zavádějícím mystifikacím a podobně. 

Někdy bych byl opatrnější i k pacientským zkušenostem na internetu. Negativní zkušenost bývá často více prezentována než ta pozitivní a člověk pak má dojem, že v tom okamžiku existují jen negativní zkušenosti. Proto je dobré i tyto názory a zkušenosti konzultovat s odborníkem, ošetřujícím lékařem, odborným lékařem, farmaceutem, kteří mají podklady z klinických studií velkých hodnocení, jež nejsou poplatné zadavatelům. Dokážou alespoň v zásadě objektivně říct, zda je ten pohled přijatelný, nebo už je za hranou a může ohrozit zdraví pacienta. 

Přitom samoléčba je často založena na zkušenostech osobních, rodiny, přátel. Nechybí právě i takové to předávání zkušeností v rámci rodin? Když jsem jako dítě byla nemocná, babička mě uložila do postele, uvařila bylinkový čaj a měla jsem se kurýrovat. Nechybí osvěta i v tomto směru? 

Jedna věc je sdílení zkušeností, které vedou k něčemu pozitivnímu. Příkladem jsou právě bylinné čaje, zábaly apod. V tom problém není. Na mysli jsem měl opravdu sdílení zkušeností na internetu, které někdy i odradí od toho, postup vyzkoušet. Mohou tam být zesměšnění nebo naopak velmi útočné reakce. V rámci samoléčby máme možnosti jak tradiční medicíny, tak lidových tradic. Některé mají racionální základy a mohou zabrat. My se jim nebráníme. I když se nepotvrdí v rámci velkých randomizovaných studií, ale částečně vidíme, že dopad mohou mít a mají smysl. Takže sdílení v rodině ano, a pokud je postup osvědčený a zabírá, proč ne. Jestliže ale do dvou až pěti dnů nezabere, pak už je potřeba zpozornět a rozhodně je lepší se obrátit na lékaře.

Foto: PharmDr. Marek Lžičař (zdroj: užito se souhlasem Marka Lžičaře)

Volně prodejné léky – hlavně nepodcenit vedlejší účinky 

Dotkl jste se volně prodejných přípravků. Je vždycky nutnost jít pro ně do lékárny? A na co bych si měla dávat pozor? Přece jen je jich na trhu opravdu hodně.

Vyhrazené přípravky lze koupit i jinde než ve zdravotnických zařízeních. Ovšem pamatujte na to, že v institucích nebo v obchodech tento přípravek dostáváte bez informační podpory odborníka zdravotníka. Samozřejmě si můžeme jít koupit léky na bolest na benzínku a z hlediska dostupnosti a okamžité úlevy je to rychlé řešení. Je vhodné, abychom s tím lékem už měli zkušenosti. Nehledejme tam ale radu, provázanost s vlastním zdravotním stavem a nehledejme tam řešení rizikových interakcí mezi chronickou medikací a kupovaným lékem. Farmaceutickou péči vnímám jako velmi důležitou a vlastně nenahraditelnou. I v e-shopech a zásilkových službách je absence lidského kontaktu.

U volně prodejných léků bývá riziko různých kontraindikací nižší. Na co si přesto dát pozor? U kterých léků se jeví, že jsou v pohodě, ale při špatném užívání nebo v kombinaci s určitými léky či potravinami mohou být nebezpečné?

Je potřeba se vždy řídit souhrnnými informacemi o volně prodejném léku a tím zjistíme i možné nežádoucí účinky a s jakými látkami by se lék neměl kombinovat. Vždy se pacientů dotazujeme, zda dotyčné léky neužívá, pokud by chtěl tenhleten konkrétní přípravek. Asi nejčastěji se to týká léků, které mohou v chronické podobě působit na snížení srážlivosti krve a třeba za použití daných přípravků se může enormně zvýšit účinnost těchto léků, které ředí krev, a může dojít k problémům s krvácením. Samozřejmě se to týká jen určité skupiny léků. Novější preparáty jsou z tohoto hlediska bezpečnější. Ale stejně je to potřeba brát v potaz. 
Další otázkou je vstřebávání chronické medikace. To se týká hlavně potravních doplňků, které obsahují ionty vápníku, hořčíku, což může následně účinek některých produktů ovlivňovat. Typické jsou třeba problémy štítné žlázy, kdy potřebujeme do těla dostat léky v nezměněné podobě. K interakci s potravou anebo s volně prodejnými přípravky může dojít také u preparátů s obsahem železa.

Ani při nákupu volně prodejných léků tedy není radno před lékárníkem tajit, co zrovna ještě beru.

Ano, pokud se chci léčit v rámci samoléčby, je velmi důležité podat plnou informaci a je potřebné, aby odborník, který bude samoléčbu pacientům nabízet, i do těchto dotazů šel. Je potřeba, aby pacient dotazování nevnímal, že se ptáme na malichernosti a sledujeme něco z jeho vlastního soukromého života. Ptáme se, protože některé informace jsou důležité nejenom pro úspěch samoléčebného postupu, ale také pro prospěch dlouhodobé chronické medikace.

Záludnosti skladování léků

Léto už je téměř za námi a zvláště v teplých dnech je důležité dodržovat správné skladování léků. Jaká jsou obecná pravidla pro skladování prášků, sirupů nebo kapek? 

Existují léky, které jsou z hlediska lékové formy ke změnám vlivem teploty náchylnější. Týká se to především zmiňovaných sirupů nebo očních kapek. Naproti tomu pevné lékové formy, typicky tablety a podobně, jsou odolnější a v českém rámci je většinu těchto preparátů doporučováno chovat v teplotě do 25 stupňů. Když se podíváme z okna, máme 32 stupňů (rozhovor probíhal v červenci 2024) – není to nic zas až tak strašného, ale nedoporučuje se mít léky dlouhodobě uložené za oknem. Lze je někam převézt, ale při delším výkyvu teploty může dojít ke zhoršení účinnosti, ke vzniku degradačních produktů, ke změně konzistence lékové formy. 

Všechno může následně ovlivnit působení léku nebo zhoršení zdravotního stavu pacienta. Některé věci souvisí i s mikrobiálním působením nečistot. Pokud se oční kapky nebo sirupy neuchovávají v lednici, může při otvírání balení před aplikací dojít k zanesení bakterií do léku. Takto znehodnocený lék může být při následné aplikaci nebezpečným zdrojem opětovné infekce. Proto i teplota uchovávání do osmi stupňů v ledničce výrazně minimalizuje riziko znehodnocení těchto lékových forem.

Na závěr, co vás přivedlo k farmacii? Proč jste se pro ni rozhodl?

Vždycky jsem měl velmi blízko k přírodním vědám a kdysi dávno, když jsem se rozhodoval, kam jít, nabyl jsem dojmu, že musím být lékařem. Bylo to dáno častým kontaktem se zdravotnickým zařízením, protože můj dědeček býval často nemocný, utrpěl několik infarktů a měl jsem pocit, že tohle je ta cesta. Nicméně po přijímacím řízení na medicínu i na farmacii, kde jsem také uspěl, jsem nakonec zvolil tu druhou variantu. Myslím si, že jsem udělal dobře. Ačkoliv jsem to několikrát hodnotil, že bych třeba byl raději lékař, tak v současné době jsem rád, že jsem šel cestou farmacie. Je to blízko k přírodní léčbě, blízko k pacientům a i po 27 letech ve farmacii mám dennodenní kontakt s pacienty rád. Je to nabíjející.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock