Lékařka: Když povolíme eutanazii, bude ostuda zabírat místo mladým

Každého z nás čeká smrt, a tak má svým způsobem každý právo na svůj názor na to, jak by člověk měl z tohoto světa odcházet. Téma eutanazie poměrně spolehlivě rozděluje společnost, ale zatímco dosud šlo o debatu víceméně akademickou, brzy se to možná změní. V polovině května totiž poslanci strany ANO Milan Brázdil a Věra Procházková (oba lékaři) oznámili, že připravují návrh zákona na legalizaci eutanazie.

Téma se úzce týká lékařů a vlastně všech zdravotníků, proto se mu už několik let věnuje také Česká lékařská komora a vydala k ní i oceňovanou publikaci. Komora eutanazii dlouhodobě odmítá, přestože i mezi lékaři na ni existují protichůdné názory. Více v článku Čeští lékaři a eutanazie? Jejich postoje chce odhalit obsáhlý výzkum.

Lékařka: Lidé se nesmí stydět za to, že žijí

Už jsme vám přinesli například i zajímavý pohled zdravotní sestry, jejíž názor změnila pozitivní zkušenost s paliativní medicínou. Doprovází ho anketa, kde zatím s 63 procenty převažují zastánci eutanazie. Více v článku Sestra: Poprvé jsem viděla pokojný odchod. Už nejsem pro eutanazii. 

Nyní publikujeme komentář lékařky Jitky Maškové Švejdové. Ta před eutanazií jednoznačně varuje a odmítá ji. „Nesmíme dopustit, aby se jednoho dne lidé styděli za to, že ještě žijí, aby měli pocit, že překáží,“ píše lékařka a zároveň varuje: „Lékaři by nikdy neměli opustit Hippokratovu přísahu. V případě, že začnou zabíjet, i když třeba na přání či příkaz, stanou se z nich vrazi.“

Podle ní neplatí, že eutanazie je zneužitelná, protože samotná eutanazie je zneužitím možností, které máme. „Hodnota člověka není dána tím, je-li platný, ale tím, že je. Kdo ztratil někoho blízkého, ten ví, jak v ten okamžik zchudl,“ uvádí lékařka, jejíž komentář z lékařského časopisu Tempus medicorum publikujeme.

(gar)

Eutanazie se stále vrací

Téma eutanazie se opět vrací, znovu byla otevřena Pandořina skříňka. Jsou používány vytržené důvody, aniž by se zhodnotila hrozba, která se za legalizací eutanazie skrývá. Nedotknutelnost života, která byla v křesťanství normou, se posunuje do obhajitelnosti smrti jako východiska v situaci, kdy „život je k neunesení“. Dokonce toto slovo se již i počeštilo, mluví se o eutanazii. 

V roce 2012 poprvé a podruhé 14. května 2019 pořádala Česká lékařská komora konferenci Eutanazie – pro a proti. Začátkem tohoto roku jsem jako lékařka obdržela dotazník, co si myslím o eutanazii. Poctivě jsem ho vyplnila s tím, že eutanazii nepřipouštím.

Domnívám se, že je zavádějící provádět průzkum názorů na dobrovolnou smrt právě u zdravotníků. Pracovní život lékaře a ještě mnohem více zdravotní sestry je nesmírně vyčerpávající, většina zdravotníků je posléze vyhořelá. Profesně se obě profese setkávají s utrpením lidí, kteří jsou těžce nemocní, čeká se od nich řešení, ale oni umí jen léčit, ale nejsou bohy.

A právě to vědomí, že nejsou bohy neboli pokora před smrtí, jim často chybí, nebyli k ní vychováni, nechápou a často se perou s pocitem bezmoci, že nemohou pomoci, když umírá někdo, kdo tu měl být, a na druhé posteli je pacient, který „přesluhuje“. 

Ale je ještě hůře, na výše jmenované konferenci 14. 5. 2019 oznámili poslanci hnutí ANO Milan Brázdil a Věra Procházková, že ve sněmovně vzniká návrh zákona na legalizaci eutanazie. A nedá mi to než se ptát, kdo má zájem na povolení eutanazie a proč? Jedná se o nezvládnutý důchodový systém, který vbrzku hrozí zhroucením, nebo je natolik drahé zdravotnictví, že lidé již nevydělávající by ho neměli zatěžovat, nebo snad máme uvolnit místo někomu jinému?

Ti, kdo zvednou ruku pro tento zákon, se zajisté domnívají, že o ně se nejedná, oni jsou ta kasta, ti vyvolení, oni nejsou a nebudou ti chudí. Vypadá to jako problém nás důchodců, ale on to není ani tak problém nás, on to je problém těch mladších. Protože v prvním období zajisté bude eutanazie použita u terminálně nemocných. 

Mimochodem ani nyní nejsou tito nemocní léčeni proti své vůli, jen jim není podána látka, která je usmrtí. Pak si ale společnost začne zvykat a eutanazie se stane běžnou. Máš depresi, tak proč bys trpěl, máš bolesti, proč bys je snášel? Navíc je společnost vychovávána k tomu, že jen to dokonalé, krásné, mladé má místo na slunci. Ale život také bývá utrpení, tak jak nás měly na to připravit rodina, škola, společnost, jak nyní opakovaně upozorňuje filozof Jordan B. Peterson, a uvědomit si to znamená dospět.

Několik desítek let jsem léčila i seniory a spousta z nich trpěla situační depresí. Je velmi snadné starého člověka dostat do deprese. A to stáří tak nějak čeká i na většinu z vás. Dnešní společnost vzala starému člověku to nejpodstatnější a to je úcta okolí. Když nyní bude povolena eutanazie, pak jednou bude ostudou zabírat místo mladým. Zabránění eutanazii je klíčové pro zachování naší kultury. Lze diskutovat o definici, kdy se jedná už nebo ještě o život. Rozhodně říkám eutanazii ne! 

1. Nikdo z nás nemá právo rozhodovat o ukončení života druhého člověka.

2. Nemoc a stáří mnohdy vedou k depresi. Často pak stačí blízkost jiného člověka, laskavost okolí a přichází opět chuť do života.

3. Hodnota člověka není dána tím, je-li platný, ale tím, že je. Kdo ztratil někoho blízkého, ten ví, jak v ten okamžik zchudl.

4. Mnoho starších lidí se cítí nepotřebnými a mají pocit, že překáží, že by měli udělat místo mladším, uvolnit jim byt, nezatěžovat je. Tito lidé by velmi snadno mohli chtít řešit svou životní situaci odchodem ze života. Tyto nálady stačí řešit odlišným celkovým klimatem ve společnosti. Je třeba všem lidem vrátit jejich úctu, zvláště starším. Současně je samozřejmě nutné vyžadovat i po starším člověku jeho úctu k ostatním.

5. Neplatí, že eutanazie je zneužitelná, protože samotná eutanazie je zneužitím možností, které máme.

6. Eutanazie byla prováděna masově za druhé světové války – jak u lidí nemocných, starých, tak proti celým národům a lidem, kteří měli jiný názor či nebyli dostatečně loajální. V této době dochází k vyvražďování křesťanů a židů na mnoha místech.

7. Při povolení eutanazie mizí základní tabu lidské morálky – nezabiješ. Zodpovědnost za zabití má každý z nás a nelze ho přenést na zákon, na lékaře, soudce, na jiného člověka.

8. Nesmíme dopustit, aby se jednoho dne lidé styděli za to, že ještě žijí, aby měli pocit, že překáží.

9. Lékaři by nikdy neměli opustit Hippokratovu přísahu. V případě, že začnou zabíjet, i když třeba na přání či příkaz, stanou se z nich vrazi.

10. K lékaři bychom měli mít důvěru jako k člověku, který za všech okolností je na naší straně, který by nikdy nezneužil svého postavení ani možností, které z pozice více znalého má. Eutanazie nám nedává svobodu ukončit život, ale bere nám svobodu svůj celý život prožít v sebeúctě i v úctě okolí.

MUDr. Jitka Mašková Švejdová (převzato z časopisu Tempus medicorum)

Ilustrační foto: Pxhere.com, CC0