Největší problém ve zdravotnictví? Vše děláme v šedé zóně, říká nový předseda Sekce mladých lékařů ČLK

Proč jste se stal lékařem? Co vás k tomuto výběru přivedlo?

Už od malička jsem chtěl dělat práci, která by mě zaprvé bavila a zadruhé by přinášela nějaký společenský přínos. Bál jsem se taky skončit někde v kanceláři v korporátu. Navíc jsem býval aktivním a reprezentačním sportovcem (Dalibor Veselý se věnoval modernímu korejskému bojovému umění sebeobrany taekwondu, v němž se stal i mistrem ČR. Založil Taekwon-do klub Fénix, pozn. red.). Všechny tyto věci dohromady mě nakonec vedly směr medicína, kde jsem měl možnost ještě lépe poznat lidské tělo, a věřím, že je to navíc práce přínosná.

V současné době jste především praktickým lékařem. Odklonil jste se tedy od sportovního lékařství, ke kterému jste původně více inklinoval?

Jedna věc je, kam vás motivace dovede, a druhá, kde ve skutečnosti skončíte. Sport mě přivedl k medicíně, ale mojí hlavní medicínskou složkou se stalo praktické lékařství. 

Podle webových stránek chápu, že praxi vede vaše maminka. Od ní ji budete nyní přebírat?

Ano. K práci praktického lékaře mi nyní přibude i management ordinace a spousta administrativy.

S podnikáním již máte zkušenosti, máte rehabilitační ambulanci, kterou jste začal budovat již při medicíně. Jak vás to napadlo?

Trápilo mě, že stále ležím v knihách a k dovednostem sportovního lékaře se posouvám jen málo. Tak jsem začal tím, že jsem si udělal masérský kurz a založil si masérskou praxi. Jak jsem říkal, na začátku jsem se vydal cestou sportovní medicíny, v jejímž rámci jsem se začal vzdělávat i ve fyzioterapii. Je pro mě důležité celému oboru pořádně rozumět. I proto jsem chtěl co nejdříve začít s praxí, protože jednou věcí je teorie ve škole, ale i praktické věci se velmi rychle zapomínají. Založení pracoviště mi umožnilo se oboru věnovat i prakticky a postupně z masáží vzniklo komplexní rehabilitační centrum, které funguje dodnes. 

Studium medicíny je poměrně náročné. Do toho je potřeba splňovat spoustu dalších stáží. Jak jste vše s podnikáním a sportem zvládal?

Málo jsem koukal na televizi a Netflix. (říká s úsměvem) I společensky jsem celkem žil, ale zásadní bylo stanovit si i v rámci školy priority a určit si, co se chci a potřebuji reálně naučit. Určitě nebudu tvrdit, že jsem byl připravený na všechny zkoušky na jedničku. Učil jsem se hodně na předměty, které byly pro můj směr důležité, a zbytek jsem se naučil, abych prošel. Musel jsem prioritizovat. 

Dvě věci, které mě zvedly ze židle

Před rokem jste se také připojil k Sekci mladých lékařů České lékařské komory. Co vás k tomu vedlo?

Nespokojenost s fungováním českého zdravotnictví je ve mně hluboce zakořeněná, protože moje maminka byla dlouhá léta nemocniční lékařkou. A i když pak přecházela do vlastní ordinace praktického lékaře, nedostatky systému jsem hodně vnímal. A před více než rokem jsem se aktivně přidal k Sekci mladých lékařů, protože mě ze židle zvedly dvě věci, které měl na starost ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.

Které to byly?

První velká nepochopitelná změna přišla v rámci dohod o provedení práce, což mě trápilo z pohledu podnikatele a zaměstnavatele (přečtěte si, co se od ledna změnilo, v článku ZDE). Dopady vidíme dnes a denně v novinách. Sám jsem k tomuto tématu sepsal článek do Lidových novin. To bylo z pohledu zaměstnavatele.

Druhou věcí, která mě trápila zase z pohledu lékaře, byly a jsou přesčasy, které mě samotného vyhnaly z nemocnice. Na pozici praktického lékaře jsem nešel úplně dobrovolně. Chtěl jsem dělat sportovního traumatologa. Konkrétně v tomto oboru však není výjimkou ani 1000 hodin přesčasů ročně. Kdybych nastoupil na tuto cestu, minimálně do atestace bych trávil život jenom prací, což podle mě není v pořádku, a já na tyto podmínky odmítl přistoupit. Když jsem pak viděl, že je snaha tyto šílené přesčasy legalizovat, připojil jsem se k iniciativě „Lékaři jsou jenom lidi“. Nutno dodat, že i když jsou přesčasy prezentovány jako dobrovolné, jde o reálné nařízení, kdy byste při navrhovaných 832 hodinách přesčasů pracovali reálně o pět měsíců ročně navíc. Když odmítnete, většinou to dopadá tak, že dotyčného přestanou vypisovat na výkony, čímž se reálně zastaví jeho vzdělávání.

Během toho roku v SML jste se vypracoval až na předsedu. Proč jste kandidoval na tento post a čím jste si podle vás získal důvěru členů sekce?

Já jsem vlastně předsedou vůbec být nechtěl. V rámci aktivit a všeho, co dělám, se ale vždy snažím o nějakou změnu k lepšímu. V minulosti jsem ale narazil na to, že když se vás u jednání zeptají, kdo jste, potřebujete zázemí a nějakou pozici, aby měl váš hlas váhu. Zvláště v jednání se státem. Proto jsem se propojil s panem doktorem Janem Přádou a paní doktorkou Monikou Hilšerovou, se kterými mám pohled na současnou situaci velmi podobný, a rád bych v nastartovaných záležitostech pokračoval. V tomto ohledu se mnou nepřichází žádná velká revoluce. Velmi si vážím toho, že jsem i od ostatních členů dostal důvěru za ně jednat, a post předsedy beru sportovně a s pokorou.

Změna v přesčasech možná je, dokazuje čtvrtina nemocnic

Iniciativa vyústila v dohodu, kterou jste podepsali s ministry v prosinci loňského roku. Při zpětném pohledu, co se vám povedlo a co naopak vnímáte jako prohru? 

Myslím, že v rámci iniciativy „Nebuď mýval“ se nám povedlo vyjednat spoustu věcí. Minimálně beru za úspěch, že jsou všechny přísliby ať už v rámci vzdělávání, či finančního ohodnocení reálně na papíře. 

Za úspěch také považuji otevření tématu šílených přesčasů ve zdravotnictví. Není přece možné, aby segment, který se stará o zdraví populace, stál sám nad rámec svého zdraví. Protest tedy rozhodně nebyl o tom, abychom si každé dva roky mohli koupit nový drahý vůz, ale abychom mohli tu práci dělat dobře, a k tomu potřebujeme být odpočatí, a ne sloužit šest 24hodinových služeb měsíčně nad rámec ještě své standardní pracovní doby. Věřím, že můžeme opět nastartovat, aby zdravotnictví fungovalo čím dál více v normální pracovní době a služby o víkendu a v noci nemusely být přesčasem. Co mě mrzí, že ve spoustě nemocnic stále nedošlo k reálné změně. 

Kolika nemocnicím se změna povedla a lidé pracují bez větších přesčasů?

Řekněme, že na každém čtvrtém pracovišti jsou lékaři velmi spokojení. Chodí po službě domů, mají dvě služby měsíčně a vedení nemocnic od začátku s novým režimem počítá. Pak jsou nějaké nemocnice mezi a poté je zhruba čtvrtina nemocnic, kde se nezměnilo vůbec nic. A to je právě úkol pro nové předsednictvo včetně mě, abychom takové mezery dotáhli. Na rovinu je ale potřeba říct, že moc máme omezenou, a není překvapením, že jednou akcí nelze změnit celé zdravotnictví. U čtvrtiny nemocnic ale vidíme, že změna možná je.

Jak tedy ta jedna čtvrtina nemocnic funguje? Jak se jim povedlo upravit nemocniční režim tak, aby lékaři neměli tolik přesčasů, ale přitom fungovali efektivně? 

Podle mě si management nemocnice primárně sedl ke stolu a řekl si, co vše je možné s daným počtem zdravotnického personálu, respektive doktorů zvládat. Rozplánoval si služby do jednoho roku včetně času lékařů a buď museli na některých místech zefektivnit, nebo nabrali nějaké lékaře nové, aby časy vyplnili. Třeba na pracovišti, kde byli lékaři tři, jsou nyní čtyři a všichni mohou pracovat v režimu, který je řekněme lidský. 

Bez restrukturalizace zdravotnické sítě se neobejdeme

Jakou největší změnu by v současné době zdravotnictví potřebovalo? Co by mělo být tím prvním důležitým krokem?

Myslím si, že se neobejdeme bez určité restrukturalizace zdravotnické sítě. Nesmíme dospět do bodu, kdy rušíme malé nemocnice, na druhou stranu ne všechny nemocnice musí držet 24hodinový provoz. Nejsem expert na platby od zdravotních pojišťoven, ale bohužel v současné chvíli, pokud malá nemocnice nedrží 24hodinový otevřený příjem, velmi jí klesnou platby od pojišťoven, ale to nemůžeme dovolit. Pak si je potřeba položit otázku, jestli je potřeba mít v okolí pěti kilometrů otevřené tři příjmy o šesti odborných ambulancích, které běží 24/7. Cestou je, aby menší zařízení jela například 12 hodin a noc pokrylo nějaké jedno vybrané centrum. Tedy odměny za noční režim fajn, ale nemocnice musí být zároveň efektivní a vytížené, aby to mělo smysl.

V současné době řešíte s ministerstvy dvě hlavní záležitosti, a to novelu zákoníku práce a zákon o odměňování. Když se nejdříve zaměříme na zákoník práce, tak v něm podle výstupů panuje poměrně shoda nad návrhy. Obavy existují jen o přesčasy, které se stále snaží některé strany jednání prolomit. 

Pro nás je jednoznačně důležité, aby zůstalo zachovaných 416 hodin možných dobrovolných přesčasů za rok. Jistým ústupkem je možnost 24hodinových služeb. Neříkám, že je to ideální, ale v tuto chvíli jsme schopní tento krok akceptovat. Vždy vše vzniká na základě nějaké dohody. Je ale zároveň nezbytné, aby lékaři sloužící 24 hodin byli ohodnoceni nějakým příplatkem, protože i sloužení 24 hodin by mělo být založeno na dobrovolném rozhodnutí lékaře a příplatek by byl jistým benefitem za takto dlouhou službu. 

To se naplnilo, protože návrh zákoníku práce počítá se zavedením nového příplatku za zvýšenou zátěž zaměstnance ve zdravotnictví spojenou s prodlouženou pracovní dobou. Příplatek přísluší za 13. a každou další hodinu odpracovanou v téže směně v nepřetržitém provozu. Sazba příplatku za 13. a každou další odpracovanou hodinu se u mzdy navrhuje ve výši nejméně 20 % průměrného hodinového výdělku a u platu jako pevná sazba 20 % průměrného hodinového výdělku. 

Ano, v tomto ohledu by měl opravdu příplatek začít platit. Do novely zákoníku práce jsme si z velké části prosadili to, co jsme potřebovali.

Zákon o odměňování je důležitý pro celý zdravotnický systém

Největším zádrhelem tedy asi zůstává zákon o odměňování. Kde panuje neshoda?

Zákon o odměňování je určitě zádrhelem. Podívejme se ale nejdříve na to, proč je tento zákon důležitý, a to nejen pro lékaře. Je důležitý pro celý zdravotnický systém. Jakmile totiž jednou tento zákon bude, v tu chvíli budou všichni včetně lékařů, pojišťoven a dalších vědět, s jakým rozpočtem a náklady mohou počítat, protože platy budou navázané na průměrný plat. Podle mě je tento zákon důležitý, abychom se ve zdravotnictví posunuli dál. Zaniklo by s ním neustálé hádání o penězích, které zapleveluje veřejný prostor již desítky let. I absolventy medicíny by to snad přesvědčilo zůstat u nás a neodcházet do Německa, anebo dokonce do zcela jiných oborů, jako je například IT. 

Co je tedy tím největším zádrhelem v návrhu ministerstva zdravotnictví? 

Zaprvé bychom potřebovali vědět, z čeho vypočítali stanovené koeficienty. Reálně nevíme, z čeho vznikly. Zadruhé by koeficienty měly mít nějakou minimální výši, ale v tuto chvíli jsou nižší, než jsme se původně domluvili. Potřebujeme takový koeficient, který přesvědčí lidi váhající, jestli odejít, nebo neodejít z českého zdravotnictví, aby zůstali. Vyřešil by se nám i problém s nedostatkem personálu a potažmo pak i s přesčasy. Na společném plénu se ale nejsme schopni dohodnout s dalšími účastníky jednání, protože na jednu stranu sice očekávatelně hájí svoje zájmy, na druhou stranu ale nepřichází s žádnými konstruktivními návrhy. Proto musíme nadále hledat řešení, která projdou napříč všemi. (Přečtěte si, jak dopadla poslední schůzka všech účastníků ve čtvrtek 13. června 2024.)

Prezident ČLK Milan Kubek prohlásil, že komora prosazuje v rámci jednání jen sjednocení odměňování lůžkových zdravotnických zařízení, která mají smlouvu s veřejnými zdravotními pojišťovnami, tedy v nemocnicích. Podle ministerstva zdravotnictví se ale návrh zákona o odměňování má týkat všech. Co je podle vás průchozí?

My jako Sekce mladých lékařů ČLK nemáme v tomto směru jasné stanovisko. Jsem zastáncem toho, aby se našlo řešení, které bude udržitelné. České zdravotnictví funguje trochu speciálně, ale pokud by se zvýšily platy, tak se to dotkne státních nemocnic a soukromé nemocnice by na to musely mzdovou politikou reagovat, jinak by jim tam nikdo nešel pracovat. Chtěl bych ale zdůraznit, že rozhodně nechceme povinnou mzdu, ale stanovit jakési minimum, na kterém by se začínalo. 

Hlavní cíle pro další dva roky

Jaké jsou vaše hlavní cíle pro nadcházející volební období? Čeho byste rád dosáhl? 

Určitě prvním krokem je dotažení změn, které jsme započali. Konkrétně jde o zákoník práce a zákon o odměňování. Dále bych rád přes Sekci mladých lékařů otevřel více mladým lidem Českou lékařskou komoru, která je ideální pro potkávání se a pro diskuzi nad tím, jak zlepšit zdravotní systém. Počet aktivních mladých lékařů v ČLK má zatím velké rezervy. Plánujeme proto zavést různé iniciativy, které by zvýšily jejich účast a zájem, a to primárně cestou vzdělávacích a společenských akcí. V neposlední řadě se chceme nadále věnovat vzdělávání, kde víme, co je potřeba vyřešit, ale musí se najít vůle k prosazení.

Co je tedy potřeba vyřešit u vzdělávání především?

Zásadním problémem je především složitost postgraduálního vzdělávání, které je dlouhé a reálně vás nepřipravuje na to, co budete v budoucnu dělat. Tady je potřeba kompletní změna. Nějaké dílčí změny správným směrem už proběhly, ale kolikrát už byly smazané ve chvíli, kdy přišla na scénu nová politická garnitura. Bylo by potřeba si sednout, zjistit, co se už udělalo, vyzkoušelo a co funguje a co ne, a vytvořit jasné a přehledné vzdělávání, které je i zábavné, protože vzdělávání by vás mělo určitým způsobem i bavit, abyste se chtěla neustále zlepšovat. To je jeden z velkých úkolů, které jako sekce máme a chceme do něj hodně promlouvat.

Je něco, co v postgraduálním vzdělávání funguje dobře?

Když se zeptáte, kdo je s ním spokojený, tak vyjma dospělých praktiků je těch případů velmi málo. My praktičtí lékaři jsme docela spokojení, ale je to tím, že jsme se v podstatě zcela oddělili od zbytku systému. Postgraduální vzdělávání jsem si skutečně ohlídal tak, aby mě dobře připravilo na atestaci, a šlo to. Většina oborů ale takové privilegium nemá. Není podpora vedoucích, systém je složitý a byrokracie je veliká. Lékař má být na nějakém oddělení čtyři měsíce, ale ve skutečnosti je tam jen měsíc, protože není čas ani lidé. Pojďme proto s odbornými společnostmi opět prodiskutovat, co je reálné ve vzdělávání splnit. Jestli opravdu každý mladý lékař musí splnit stáže ve fakultní nemocnici, kde ho ale téměř k ničemu nepustí. Myšlenka, že uvidí extra výkony, je dobrá, ale reálně nevidí nic, protože ho posadí do ambulance jako pracovní sílu z okresní nemocnice. Musíme si říct, co je na úrovni fakultních nemocnic, ale také na úrovni menších nemocnic možné v přípravě na atestaci dát, a nastavit to tak, aby se všude nešvindlovalo. Jsem velkým příznivcem toho, abychom nastavili systém tak, aby ho bylo možné reálně splnit. To je největší problém ve zdravotnictví, kde všechno děláme v podstatě v šedé zóně.

A co pregraduální vzdělávání, které i dle ohlasů je velmi teoretické. Změnilo se něco za poslední tři roky? 

Pregraduální vzdělávání má na starost někdo zcela jiný než to postgraduální, takže je potřeba tyto dvě věci zcela oddělit. Nějaké změny k lepšímu v pregraduálním vzdělávání nastaly. Když porovnám například sebe, když jsem končil, a současné nastupující lékaře, tak rozdíl v praktičnosti vidím. U pregraduálního vzdělávání bychom rádi byli spíše konstruktivní půdou pro diskuzi změn než jejich aktivním hybatelem. Musíme si reálně určit, co jsme jako Sekce mladých lékařů ČLK schopni zvládnout, a pregraduální vzdělávání je v kompetenci děkanů a akademických senátů a my vlastně stojíme bokem. Rádi bychom ale přispěli do diskuze a Sekce má na základě zkušeností členů co říct o provázanosti studia a následné praxe. Sám si pamatuji, že první půlrok po škole jsem byl v nemocnici úplně ztracený, stejně jako moji spolužáci. Člověk se neustále bál, aby něco nepokazil. Ve škole jsme strávili spoustu času na přednáškách o vrozených vadách, které se dotknou jednoho dítěte z milionu, ale potom jsme neuměli poradit s léčbou nejzákladnějších stavů. 

Na závěr bych se ještě zaměřila na větší propojení mladých lidí s komorou. Jak to plánujete udělat? 

Přesné kroky ještě diskutujeme, ale stoprocentně musíme Českou lékařskou komoru přiblížit mladým doktorům. Neříkat jim jen, jak je komora skvělá, ale jednou je to profesní organizace a jsme tu proto, abychom dělali servis pro vás lékaře. Na druhou stranu vysíláme také jasný signál, že jsme tu pro vás, ale bez vás to nezvládneme. Proto je důležité zapojení dalších lékařů a lékařek do okresní činnosti a do činností komory. Plánujeme jezdit po republice, pořádat přednášky, budeme mluvit o pracovním právu, vzdělávání. A bez mladých se neobejdeme, což je taky problém českého zdravotnictví. Na jedné straně potřebujete zkušenost a na druhé tu energii. Sám na sobě vidím, že ve 32 letech už je energie jiná, než byla ve 23 letech, kdy jsem zakládal sportovní klub a rehabilitační centrum. Takže na druhé straně by se měly doplňovat zkušenosti, kdy nám ti zkušení řeknou, že tuto cestu už jsme třikrát zkusili, chceme ji změnit, ale je potřeba vymyslet ještě cestu jinou. A zároveň potřebujeme mladé, kteří řeknou, že o takovou změnu stojí a nechtějí ji dělat stále stejně. Chceme se zbavit papírování, více léčit, mít více času na pacienta, dělat lepší medicínu a chceme i třeba více žít.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: profil Dalibor Veselý (facebook)