Hlavička
13/09/2022

Psychiatrická léčba má být za trest? To si nemyslím, říká adiktolog Aleš Kuda

Jako svobodomyslný člověk nechtěl být svázaný smlouvami s pojišťovnami a boji o dotace. Proto psycholog a adiktolog Mgr. Aleš Kuda založil na jaře letošního roku psychologický Institut Origanum, kde s pomocí svého týmu léčí klienty s úzkostmi, depresemi a závislostmi.

reklama

reklama

V oboru psychologie Aleš Kuda působí už od roku 1994. Pracoval na mnoha pracovištích, přednáší, učí a založil již druhou soukromou kliniku. Proč není v Česku soukromých psychologických klinik více? Jak probíhá léčebný pobyt v sanatoriu, o kterém panují ze strany odborné i laické veřejnosti údajně předsudky?

Institut Origanum jste otevíral v únoru letošního roku. Vy osobně se specializujete na adiktologii. S jakými dalšími problémy lidé na kliniku přicházejí?

Máme tři základní směry. Prvním směrem je ambulantní léčebný program, kam lidé přicházejí prvotně se svými problémy. Pracujeme s úzkostí a depresí, závislostmi. Vedle adiktologie máme silnou základnu pro dětskou psychiatrii, kde nyní usilujeme o status zdravotnického zařízení. V druhém směru máme sanatorium, kde probíhá intenzivní léčba a následná péče, třetím směrem je osobnostní rozvoj.

reklama

Usilujete o status zdravotnického zařízení jen u dětské psychiatrie?

Chceme být vedeni celí jako zdravotnické zařízení a u dětské psychiatrie budeme usilovat o smlouvu s pojišťovnami. V září jsme zažádali o registraci a přihlásili jsme se do výběrového řízení na MHMP (Magistrát hlavního města Prahy). Na druhou stranu psychoterapie je taková služba, že když ji chcete dělat opravdu dobře, tak vám ji pojišťovna neproplatí. Proto u psychoterapie o smlouvu zatím usilovat nebudeme.

Proč?

Problém je v intenzitě a v četnosti, kterou je vám pojišťovna ochotná proplatit. Léta letoucí pracuji v individuální terapii na přímou platbu. Myslím si, že částečně je to i motivační. U sanatoria nechci o pojišťovně uvažovat vůbec. Od počátku je stavěné jako soukromé za přímou platbu. Cílová skupina, pro kterou je to nabízeno, požaduje diskrétnost. Naprostá většina ani nechce, aby se někde jejich léčebný pobyt evidoval.  

S jakými problémy za vámi pacienti přicházejí nejčastěji?

Nejčastěji jsou to úzkosti, deprese a adiktologie. Všechny tyto diagnózy jsou vyrovnané. Ony často jsou některé problémy navzájem propojené, i proto buduji tým lidí, který mezi sebou komunikuje a o klienta společně pečuje, i když je prvotní diagnózou úzkost. Léta věřím v psychosomatiku a jsem v psychosomatice také vycvičený. Nyní se mi například podařilo získat fyzioterapeuta, který je také psychosomaticky orientovaný. Moje představa je taková, že například přijdete s úzkostí a ta úzkost má nějaké příčiny a potřebujete psychoterapii. Možná vás omezuje, paralyzuje a potřebujete farmakologickou léčbu. Podívá se na vás psychiatr, ale ta úzkost je často manifestovaná přes tělo a dá se s ní přes tělo i pracovat. Fyzioterapeut vás může naučit s vaším tělem pracovat. Zároveň se nám daří budovat i tým pro péči o dětskou klientelu. Máme dětské psychology i dětskou psychiatričku.

Nedůstojná hra boje o dotace

Proč jste se rozhodl založit soukromou psychiatrickou kliniku? 

V psychologii a adiktologii jsem od roku 1994 a dlouhá léta jsem působil v nestátní organizaci Sananim, kde jsem si prošel všemi pozicemi od terénního pracovníka až po ředitele terapeutické komunity a následné péče. Celou tu dobu jsem přemýšlel o soukromé léčebně z jednoduchého důvodu. Jako nestátní organizace podstupujete každý rok nedůstojnou hru boje o dotace. I když jsme měli stálé výsledky, tak každý rok jsme museli program obhajovat, jako by byl nový. Ve státní organizaci jsem nikdy nepracoval, ale učil jsem a stále učím na 1. lékařské fakultě na Klinice adiktologie. Státní instituce jsou zase svázané s pojišťovnami. Jsem hodně svobodomyslný člověk, tak jsem se pokusil poskládat to, co jsem se naučil, čemu věřím, do vlastního projektu. Jako odborná služba dodržujeme všechny standardy a děláme to, čemu věříme, aniž bychom byli svázaní nějakými dotacemi nebo pojišťovnami. I když u sanatoria panují občas ze strany odborné veřejnosti předsudky.

Z jakého důvodu má předsudky?

Část odborné i laické veřejnosti má pocit, že léčba má být za trest. Já si to nemyslím. A tady narážím na to, že i podle lokality a prostředí našeho sanatoria, které je krásné a příjemné, nabízíme údajně dovolenou bez léčby. Pokud ale klient přijde a chce wellness, posílám ho do wellness. Já nabízím důstojné a kvalitní prostředí, ale hlavně léčbu závislosti, popřípadě dalších problémů. Není fér říct, že pravá léčba údajně probíhá jen v tvrdém státním zařízení. Práh soukromých a státních zařízení je nastaven někde jinde. Tím, že my máme přímou platbu a ta částka není malá, pracujeme jen s nějakým výřezem klientů. Zatímco například Bohnice musí brát úplně všechny pacienty. Nicméně to neznamená, že to tam musí být hnusný. Když se podíváte na léčebnu Červený Dvůr, což je státní léčebna, tak uvidíte krásně zrekonstruovaný dům, kde se cítíte dobře. A to vše díky řediteli, který má k tomu baráku obrovský vztah.

Jak tedy léčba u vás v sanatoriu probíhá? Asi klienti jen nesedí týden v místnosti, než vyprchají abstinenční příznaky.

Nevěříme, že čas léčí. I když v poslední době každý den, který v sanatoriu strávím, tak mám pocit, že jen samotný pobyt tam léčí. Léčba závislosti trvá většinou čtyři až šest týdnů. Nabízíme i dva týdny, ale to je pak jen odabstinování a základní práce s motivací ke změně/abstinenci. V bohnickém programu je 12 týdnů, ale obecně ho i nemocnice zkracují na šest týdnů, protože léčba je obecně moc drahá i pro pojišťovnu. Abychom mohli uspořádat čtyřtýdenní program a měli pocit, že nabízíme opravdu kvalitní službu, musíme program velmi nastrukturalizovat, velmi zintenzivnit a zindividualizovat.

Terapeutický program zahrnuje 30 hodin terapie týdně. Což je se státní léčebnou nesrovnatelné. Hlavní zkušení terapeuti tam tráví 24/7. Nemám pomocný personál, zdravotní sestřičky přijíždějí do sanatoria přes den, když je potřeba. Hodin pro terapii ale může být více. Když vám terapeutický program skončí o půl šesté v podvečer, ale v osm hodin dostanete krizi, terapeut je vám stále k dispozici.

Večer asi lidé uléhají a události a myšlenky se jim promítají v hlavě.

Pamatuji si jeden týden, kdy jsem sloužil a terapeutického pobytu se účastnilo sedm mužů. V podvečer měli telefonát se svými přítelkyněmi a manželkami a poté chodili jeden po druhém na krizovou intervenci do půlnoci. (úsměv) To je přidaná hodnota – i když má program nějakou strukturu, tak dostupnost péče je 24/7. Jinak kopírujeme běžný pracovní týden, tedy od pondělí do pátku, v sobotu ještě dopolední program a zbytek víkendu volnější. Sanatorium pojme 16 klientů, což nám umožňuje, že se 16 lidmi můžeme pracovat individuálně. V programu pracujeme i na společných sezeních, protože sdílení zkušeností je velmi důležité, ale zároveň je hodně prostoru na individuální práci s klientem.

Můžete mi popsat, jak takový jeden den v sanatoriu probíhá?

Typický den začíná kolem 8. hodiny neformálním setkáním v jídelně u snídaně. Terapeutický program pak začíná v 9 hodin ranním setkáním všech (celé komunity klientů a terapeutů). Navazuje naše speciální technika „switch off“ (v českém jazyce „vypnutí“). Dopoledne je dále skupinová terapie. Po obědě a polední pauze pokračujeme odpoledním blokem. Ten obsahuje kombinaci individuální a skupinové práce. Jednou týdně věnujeme dva bloky mindfulness (věnování pozornosti tomu, co se odehrává uvnitř nás a kolem nás v přítomném okamžiku, pozn. red.). Dále v průběhu dne absolvují klienti EEG biofeedback (metoda, která pacientům umožní regulovat činnost svého mozku, a to díky sebeučení mozku pomocí tzv. biologické zpětné vazby, pozn. red.), fyzioterapii a konzultace s lékaři. Před večeří zakončíme den znovu technikou „switch off“.

Založit kliniku je dost práce

Kolik soukromých psychiatrických zařízení v Česku funguje? Je to dostačující? Například ve Spojených státech jsou soukromá zařízení s diskrétním přístupem běžnou záležitostí. U nás to ještě tak populární není.

Za přímou konkurenci považuji svoje předchozí působiště, které jsem před pěti lety zakládal. Na podzim jsem se s investorem domluvil, že odcházím. Můj obchodní partner začal dělat kroky, které byly v rozporu s mojí představou o odbornosti této služby. Z kliniky se stále více stávala pouze komerční záležitost, kde kvalita přestávala být důležitá. Ostatní programy za přímou konkurenci nepovažuji, byť jsou o dost levnější. Vím o zvláštních pokusech, kdy dostanete klíče od hotelu, přijde tam za vámi na dvě hodiny terapeut a v pět hodin se klienti seberou a jdou na pivo.

Z jakého důvodu je podle vás tak málo soukromých psychologických a psychiatrických klinik? Poptávka je dostatečná, ne?

Myslím si, že to bylo léta podceňované. Rybníček adiktologů je poměrně malý. Víte, já jsem o tom, že si otevřu kliniku, mluvil léta letoucí. A stejně mluvila i spousta mých kolegů, které znám 20 let. Ale ono je to dost práce a je to finančně náročné. Spousta kolegů, kteří mají minimálně zkušenost jako já, a myslím, že by i našli investory, do toho nakonec nejde. Když jsem v roce 2017 startoval Neo centrum, spousta mých kolegů mi říkala, že jsem blázen.

Zakládal jste Neo centrum a nyní Origanum. Po zkušenostech s první klinikou, jakých chyb jste se při zakládání Origana vyvaroval? Na co jste si už dal pozor?

Bohužel se s Neo centrem soudím, takže nechci srovnávat. Obecně ale u zakládání terapeutické kliniky je velmi důležitý prostor, ve kterém nabízí své služby. Nyní jsem si zakládal na tom, aby léčený člověk netrávil pobyt zavřený jen v jednom domě. Hledal jsem komplex, kde se i za nepříznivého počasí jednotlivá sezení uskutečňují na různých místech. Kladl jsem také důraz na senioritu týmu. I když samozřejmě i juniorní terapeuti jsou důležití, protože nejsou zatížení nějakou rutinou a vyškolíte si je. Ale postavené je to hodně na zkušenostech a odbornosti. Stejně tak v ambulanci mohu mít pět až šest individuálních pohovorů paralelně a všichni budou mít důstojnou konzultovnu.

Zakomponovávám tam fyzioterapeuta, což jsme už zmínili. A v tomto duchu bude působit i v tom sanatoriu. Mým cílem je nabízet komplexní péči a prostorovou a programovou flexibilitu. Pracujeme s někým, kdo má třeba závislosti, ale můžeme dělat i s někým, kdo má úzkost. Naprosto zásadní pro mě bylo spojit se se silným partnerem, který podporuje vysokou profesionalitu. V Axis Medical jsem našel podporu a velký prostor pro budování služeb dle mého nejlepšího profesionálního pojetí.

Když jsme u odbornosti, jak složité je tyto odborníky najít? Jak je vybíráte? Ve spoustě jiných oborů slýchám, že jich je velký nedostatek.

Hledám různé kolegy. Část z nich za mnou přišla sama. Skoro každý ze seniorních kolegů si prošel vlastní praxí, vytvořil si vlastní webové stránky, ale časem zjistí, že ho to úplně neuživí. Navíc je to náročné, protože třeba pracují na deseti různých projektech. Postupně zjistí, že je pro ně lepší pracovat na jednom dvou projektech a uživit se. Ti přicházejí a zajímá je týmová spolupráce. Když máte soukromou praxi, hodně často máte také samotu. A v druhé řadě je potřeba rozlišit ještě hledání odborníka pro ambulanci a pro sanatorium. Práce v sanatoriu je specifičtější v tom, že se nachází hodinu od Prahy na samotě u lesa a mezi poli. Samozřejmě to pak znamená, že lidé tam slouží turnusy. Z hlediska života je pro ně zajímavé pracovat třeba dva a půl dne v kuse a pak mít delší volno.

Pro lidi s rodinou to musí být náročnější.

Když vás rodina oželí na dvě noci, tak vás pak má pět dnů v kuse. Problém spíš je, že ne každému vyhovuje pobývat neustále v jedné terapeutické komunitě. V ambulanci máte 50minutové sezení, kde si vyslechnete pacienta, rozloučíte se a můžete si jít po svých. V sanatoriu jste 24/7. Neděláme jen terapii, potkáváme se i u jídla. Je tam více rolí, které zastáváme. Pozice není vhodná pro úzkostného kolegu, který dělá dobrou terapeutickou práci, ale potřebuje hodně prostoru sám pro sebe a někde se schovat. Musí mít schopnost vytváření vztahů a určitou zralost. To je důležité. Stejně tak pestrost týmu.

Jak velkou roli při odvykání závislosti na alkoholu a lécích hraje motivace? Kde jsme zaspali, že hodně lidí už si bez prášků nedokáže svůj život představit? Očekává se v příštím roce pod tíživou ekonomickou situací nárůst počtu nových lidí závislých na prášcích a alkoholu? Co by teď pomohlo?

Přečtěte si druhou část rozhovoru s Alešem Kudou.

Autor: Pavlína Zítková

Foto: Institut Origanum / užito se souhlasem Aleše Kudy

reklama

reklama

reklama

reklama