Strachy, úzkosti, panika. Jak je rozlišit a pracovat s nimi?

Strachy

Když se řekne strach, lidé si představí emoci strachu. Pravda však je, že strach není jenom emoce, ale je to ucelený způsob strachového chování, myšlení, cítění a programů. 

Strach začíná nějakou obavou, která klíčí v mysli a neustále člověka nahlodává. Obava se projevuje skrze nepříjemné myšlenky, ale tyto myšlenky nejsou ještě tak limitující a omezující, aby si s nimi člověk neporadil. Takže člověk v tomto stavu se sice obává, ale nakonec tu věc zvládne a dokončí. Dlouhodobě neřešená obava, kterou by se člověk jen snažil překonávat nebo přehlížet, potom narůstá a přechází ve strach. 

U strachu jsou už odpovídající negativní strachové myšlenky, které jsou daleko silnější než u obavy a člověka více zaměstnávají. Tyto myšlenky pak vytvářejí nepříjemné emoce, u kterých se člověk cítí, jako že tu situaci nemá nebo nemůže mít pod kontrolou, což v něm nejčastěji vyvolává pocit bezmoci. Čili strachy jsou silné právě proto, že hlavní strachová emoce je pocit bezmoci. Strach už člověka zaměstná více a velmi často mu trvá v řádu týdnů i měsíců, než se pro něco rozhodne a svůj strach pokoří. 

Například má strach opustit práci, najít si nový vztah, jít na vyšetření a podobně. Pokud se se strachy nepracuje a člověk jim jen uhýbá, potom může intenzita strachu dále narůstat, a to v katastrofické scénáře. Hlavní podstata katastrofických scénářů je nespočet negativních myšlenek, které v mysli vytvářejí ucelené příběhy na témata, kterých se člověk bojí. Tyto příběhy mají svůj začátek a velmi často i katastrofický konec, kterého se člověk děsí, a proto je schopný udělat cokoliv, aby se jejich obsah nikdy nenaplnil. 

Tento příběh je schopný člověka pohltit natolik, že se stane otrokem své mysli, svého příběhu, který mu v hlavě zní, a není schopný se pohnout z místa, i kdyby to pro něj bylo prospěšné a užitečné. Katastrofické scénáře mohou člověka často i paralyzovat. Pokud je přidružená takováto paralýza a strach se dále nezpracovává a neléčí, potom další úroveň, kam se strach vyvine, je panika. 

Paniky

Panika je strach zesílený na maximum do takových rozměrů, že člověk nemůže nic dělat. Nemůže na tu věc přestat myslet, nemůže se s ní konformovat (přizpůsobit se), dělá všechno pro to, aby se situací nepřišel do styku, a pokud by náhodou přišel, přijde taková paralýza, ze které se začne chovat panicky a vyděšeně, že udělá cokoliv, aby z té situace co nejrychleji vyvázl. 

Člověk se stává zcela pohlcený svou panickou představou vůči věci, situaci nebo člověku, na které je panika vázaná. Paniku jde vytvořit vůči skoro všemu. Někdo má paniku z letadel, městské hromadné dopravy, obchoďáků plných lidí. Jiní lidé zažívají paniku z jedení na veřejnosti, řízení auta. Další lidé jsou paničtí ve chvíli, kdy by se měli konfrontovat s nějakou osobou či zvířetem. Panika je vázaná na nepříjemný zážitek, zkušenost, která v člověku jako nezpracovaná uvízla a potom se znovu v podobných situacích dere na povrch. 

Panická zkušenost se dá popsat jako silná traumatická zkušenost. Strachy i paniky umějí člověku velmi silně znepříjemnit život, a jelikož jsou na sebe vázané, protože jedno se vyvinulo z druhého, je potřeba při léčení zahrnout obě složky a paniku vracet zpět do katastrofických scénářů, potom do strachů, až se z toho nakonec stane opět jen obava, která člověka nijak nelimituje, neomezuje, a člověk ví, co s ní dělat. 

Úzkosti

Když se podíváme na úzkosti a co to vlastně úzkost je, musíme se vydat do emocí. Jak se z obavy dokáže vyvinout panika, stejně tak se z nezpracovaných a potlačených emocí může vyvinout úzkost. Úzkost je totiž nemoc emocí. Lidé, kteří jsou logičtí a analytičtí a celý život upřednostňují myšlení před emocemi, považují emoce za něco, co nepotřebují, nebo často za něco, co jim v životě překáží při rozhodování. Ovšem emoce a emoční složka každého člověka jsou stejně důležité jako myšlení a zdravé, vitální tělo. 

Naše tělo není nastavené tak, abychom si něco mohli vybrat a to upřednostnit. Pokud se to takto stane a my upřednostníme myšlení nebo tělo před emocemi, emoce se ve svých projevech začnou zesilovat takovým způsobem, že vytvářejí tlak na hrudi. Začne se měnit frekvence a hloubka dechu, ztíží se dýchání, lidé mají často i pocit arytmie srdce, zhorší se kvalita spánku, celková únava, bolesti hlavy. 

K fyzickým projevům, které se snaží vypustit potlačené emoce a skrze tělesné příznaky na ně upozorňovat, se přidávají negativní myšlenky, které se po nějakém čase stanou strachové, až panické. Proto se velmi často popisuje panicko-úzkostná porucha dohromady.  

Pokud se léčíte s úzkostí, pak hlavní aspekt, který potřebujete léčit, jsou emoce. Naučit se je cítit tak, aby vás neděsily a neohrožovaly. Naučit se mít emoce zdravě pod kontrolou a zpracovávat je. 

Emoce mohou být velmi silné a nepříjemné, ale jejich zesilující tendence pocházejí jen z toho, že většina lidí během života využívá nespočet útěkových strategií, jak si emocí nevšímat a jak je zahnat. Při naší smůle však emoce fungují takovým způsobem, že pokud se zaženou, vrátí se ještě silnější. 

Zpět do dětství

Strachy, úzkosti a paniky jsou provázané a při práci s jednou věcí narazíte na druhou, a proto je nesmírně důležité při práci s nimi vědět, čím začít a co je potřeba zpracovat jako první. 

Na začátku jsme si řekli, že lidé často pokládají otázky, co to je, proč to mají a jak to mohou léčit, ještě nám chybí otázka, jak to vzniká…  

Pokud se chceme podívat na vznik strachů, u většiny strachů a panik musíme jít hluboko do dětství. Dítě nemá pud sebezáchovy a nemá strach, čili strach je naučený aspekt a způsob chování a myšlení skrze dokola se opakující slova a víru rodičů, kteří například říkají: nechoď tam, spadneš, nesahej na toho psa, kousne tě... Těmto strachům se říká fiktivní, protože nemají reálný základ a situace se nikdy nestaly. Jako například nesahej na toho psa, kousne tě, ale člověka nikdy v životě žádný pes nekousl. 

Nebo potom se strachy můžeme mít reálnou zkušenost během života, vlastní prožitek a těmto strachům se říká reálné, opodstatněné, což velmi často bývají traumata. Budete mít strach, že vás nový partner opustí, protože v minulosti vás partner také opustil.

Ať už jsou to strachy fiktivní, nebo reálné, obě kategorie působí na člověka stejně silně a on je schopný jim přizpůsobit celý svůj život. 

Úzkosti mohou být dvojího charakteru. Odpozorované z dětství, kdy dítě vnímalo jednoho z rodičů jako více úzkostného. Pokud je úzkost takto odpozorovaná, říká se tomu úzkostný program. Pokud však nikdo z rodičů úzkostí netrpěl a člověka překvapila během života, znamená to, že je získaná, a tato úzkost vznikla právě kvůli dlouhodobému potlačování emocí skrze soustředění se na tělo nebo mysl a analytické logické myšlení. 

Nevyhýbat se, ale připravit   

Strachy, úzkosti, paniky mohou s člověkem pěkně zamávat. Jsou to problémy, které mohou mít dlouhodobý charakter, mohou vás trápit i několik desítek let. Umějí pěkně znepříjemnit život a úplně vás odstavit od věcí, které máte rádi nebo které byste chtěli dělat. Postupně jim přizpůsobíte celý svůj život jen proto, abyste udrželi tyto nemoci na uzdě. 

Není však důležité vymyslet způsoby, jak poskládat život tak, abyste se úzkostem vyhnuli nebo aby už nikdy nepřišly. Nejdůležitější je to, abyste věděli, co dělat, když strachy, úzkosti a paniky přijdou. 

Pokud máte sadu nástrojů, postupně ve vás narůstá sebedůvěra a daří se vám lépe zpracovávat stavy, z kterých jste předtím nemuseli nacházet cestu ven. Aby byla léčba strachů, úzkostí a panik úspěšná, musíte k ní přistupovat komplexně a zahrnout do ní všechny potřebné složky pro léčení, což je myšlení, chování, emoce a práce s programy. 

Foto: Veronika Pešková (zdroj snímku: užito se souhlasem Veroniky Peškové)
Autor: Mgr. Veronika Pešková (www.veronikapeskova.com)
Foto: Shutterstock