Svědectví: pacientům raněným ve válce pomáhám přizpůsobit se životu s novým tělem

Dnes večer jdu se psem na trochu delší procházku než obvykle. Byl to emocionálně náročný den v práci. Stalker, tak se můj pes jmenuje, vždy vycítí, když jsem přetížená a potřebuji se uvolnit. Často mu vyprávím o tom, jakou vnitřní sílu mí pacienti mají.

Jako fyzioterapeutka Lékařů bez hranic pracuji s týmem, který v nemocnici v Kyjevě vede iniciativu zaměřující se na komplexní rehabilitaci. Cílem tohoto projektu je podpořit lidi, kteří se potýkají s těžkým zraněním z války, a to fyzicky i psychicky.

Přestože válka na Ukrajině trvá již od roku 2014, míra poptávky po specializované péči je naprosto nesrovnatelná se současnou situací. Díky Lékařům bez hranic přišli na Ukrajinu odborníci, kteří už měli zkušenosti z mezinárodních ozbrojených konfliktů v různých zemích a léčili pacienty s takovými zraněními, s jakými se nyní setkáváme. Tito lékaři mi poskytli cenné instrukce a pokyny k provádění rehabilitačních cvičení pro pacienty se zraněními a amputacemi.

Zranění připomínala druhou světovou válku

Zpočátku bylo náročné vyrovnat se s tím, co jsem viděla. Zranění pacientů připomínala zranění z druhé světové války. Tito pacienti přicházeli do nemocnic po desítkách. Živě si vzpomínám na jednu noc na začátku eskalace války, kdy do Kyjeva přijel celý vlak lidí z fronty s vážnými tržnými ranami, střelnými zraněními a amputacemi. Někteří z nich skončili v nemocnici, kde vedeme rehabilitační projekt.

Někteří pacienti byli v depresi. Nechtěli nikoho vidět a neměli náladu na rehabilitaci, jen leželi na nemocničním lůžku. Musíme být vytrvalí, abychom je přesvědčili, že vždy existuje naděje. Vysvětlovala jsem jim důležitost včasné rehabilitace, aby se naučili, jak se přizpůsobit životu s novým tělem.

Andrij a jeho náročná cesta

Během posledních šesti měsíců jsem pracovala s více než padesáti pacienty, z nichž každý měl svůj jedinečný příběh a svou vlastní cestu k uzdravení. Setkala jsem se takto i s 27letým Andrijem, který se připravuje na přijetí protézy poté, co utrpěl zranění během bojů na frontové linii v dubnu roku 2023. Bohužel přišel o pravou ruku, nohu a téměř o všechen zrak.

Andrij a já společně procházíme náročným procesem. Předtím, než začal bojovat ve válce, pracoval jako IT specialista. Po zranění se zdráhal opustit lůžko a jen těžko se mu představovala vlastní budoucnost. S podporou psychologa a aktivním zapojením jeho matky jsme zahájili rehabilitaci.

Povzbuzovala jsem Andrije, aby se na nohu začal stavět a dělal malé krůčky s pojízdným chodítkem a zařazoval dechová cvičení. Postupně jsme přešli na fyzioterapii. Začali jsme cvičit na invalidním vozíku. Zaměřili jsme se na protahování svalů v oblasti břicha, trupu a končetin společně se specializovanými cviky, abychom předešli omezení pohyblivosti kloubů, které by mohlo bránit jeho schopnosti používat protézu.

Příprava zbytku končetiny na protézu může bolet. Pokud s klouby včas nepracujeme, a to i přes čerstvé stehy po operaci nebo amputaci, dojde k jejich zúžení. Nasazení protézy pak nemusí být proveditelné – nebude držet. Sleduji, jak Andrij a další pacienti tuto bolest překonávají, a obdivuji je.

Ve chvílích, kdy se Andrij cítí emocionálně vyčerpaný, mu zadávám jednoduché úkoly. Jedním z nich je „dělání vlaštovky“, tedy balancování na jedné noze. Má si představovat, že letí. Naše sezení se snažím ukončit s humorem a se slovy podpory, abych Andrijovi zvedla náladu.

Osobní víra je klíčová

Abychom se rozptýlili, často se pouštíme do diskusí o fotbale a úspěších ukrajinského národního týmu. Kdysi jsem profesionálně hrála fotbal. Vyprávím mu o zraněních, která jsem během své kariéry prodělala, a o tom, jak jsem je překonala. Andrijovi i ostatním pacientům říkám, že osobní víra ve vítězství – nad bolestí i jinými náročnými stavy – je klíčová.

Emoce mě ale občas přemůžou. Když přijdu domů a jsem sama jen se svým psem, pláču. Psa uklidňuji slovy: „Neboj se, Stalkere, jsem v pořádku.“ Chci, aby mí pacienti neztráceli víru v sebe sama a našli v novém životě štěstí. Aby se naučili znovu chodit, řídit auto, hrát fotbal, držet v náručí dítě nebo běhat se psem v parku.

Po našem sezení šel Andrij do protetického centra. Poslal mi video, na kterém se nechal změřit na novou nohu a ruku. Řekl: „Teď už mě nikdo nezastaví!“ Oba jsme se v tu chvíli byli šťastní.

Po celodenní práci často pociťuji to, čemu říkám „naplňující únava“. Je to kombinace psychické vyčerpanosti, ale zároveň dobrého pocitu z pokroku mých pacientů. Energie se mi dobíjí rychle, Stalker na tom má velký podíl. Když procházíme další uličkou, nadechnu se čerstvého vzduchu a pak zamířím k domovu, připravená na spánek. Zítra budu moct zahájit nový den se svými pacienty.

Autorka: Inna Didych (přeloženo z anglického originálu)

Foto: užito se souhlasem Inny Didych

O autorce:

Inna Didych je fyzioterapeutka Lékařů bez hranic. Před eskalací války na Ukrajině pracovala jako fyzioterapeutka na rehabilitačním oddělení Kyjevské oblastní nemocnice, kde se starala o pacienty, kteří prodělali covid-19, poranění mozku, mrtvici nebo infarkt. Je ukrajinskou mistryní ve fotbale, profesionální trenérkou i rozhodčí FIFA.