Už čtyři desítky let podstupuje transplantaci ledviny až osm dětí ročně. Důležitá je dokonalá spolupráce

Před 40 lety vznikl Národní program transplantací ledvin ve Fakultní nemocnici v Motole v Praze. Dosud tam odoperovali 321 dětí. Čím si musí malí pacienti projít a co dělají tehdejší malí pacienti jako dospělí dnes?

„Jmenuji se Matouš a před třemi lety jsem měl transplantovanou ledvinu. Musel jsem chodit i na dialýzu. Nemohl jsem pít a držel jsem dietu. Teď už mohu jíst skoro vše a naopak musím hodně pít,“ představil se jedenáctiletý Matouš na setkání při příležitosti 40. výročí Národního programu transplantací ve Fakultní nemocnici v Motole v Praze.

Zařadil se tak mezi celkem 332 dětí, z toho 321 dětí z FN Motol, kterým byla transplantace v Česku provedena. Za zmíněná čtyři desetiletí je vidět, jak se proces transplantace neuvěřitelně posunul a ani celosvětová pandemie covidu-19 nestála tomuto programu v cestě. Ročně zde náročnou operaci podstupuje sedm až osm dětí.

První transplantace ledviny u dospělého pacienta proběhla v roce 1961 ještě v bývalém Československu konkrétně v Hradci Králové. V pražském IKEM pak byla první úspěšná operace provedena o pět let později. 

Děti si ale ještě musely řadu let počkat. Až v roce 1980 zahájil tým I. dětské kliniky FN Motol pod vedením profesora Jandy dialyzační program a první tři operace se uskutečnily v letech 1977 až 1981 v IKEM.

Jenže tyto operační zákroky ukázaly, že dítě není malý dospělý a naopak potřebuje zázemí velké dětské nemocnice.

„Věta ‚Dítě není malý dospělý‘ v sobě obsahuje všechno. Koncem sedmdesátých let v IKEMu děti vůbec nebyly. A i když se jednalo a jedná o špičkové pracoviště, pan profesor Vladimír Kočandrle, provádějící tehdy operaci u dětského pacienta, si uvědomil, že tam nedává smysl v těchto operacích pokračovat,“ řekl pro web Nasezdravotnictvi.cz primář Oddělení transplantací a tkáňové banky FN Motol Jan Burkert.

Z dětí dnes úspěšní dospělí

Profesor Kočandrle proto v roce 1981 oslovil ředitelku Dětské polikliniky FN Motol Janu Zelingerovou a pediatrický program byl převeden do FN Motol. První transplantaci provedl v listopadu 1981 profesor Kočandrle a asistovali Jaroslav Špatenka z dětského kardiocentra a Milan Krolupper z kliniky dětské chirurgie.

„Motolská nemocnice historicky umožňuje komplexní péči. To znamená v každém patře je jiná specializace, jiný obor a během hodiny jsme schopni dodat maximální péči, která najednou dostává zcela jiné obrysy,“ popisuje výhody velkého centra a přesunu do něj primář Burkert.

Zároveň upozorňuje, že i když je samozřejmé, že vlastní operace musí být provedena výborně, kruciální je především následná péče. Díky tomu může být transplantace úspěšná a orgán schopný fungovat dalších patnáct dvacet let. Dítě tak doroste do dospělého věku a žije plnohodnotný život.

Stejně jako jedenáctiletý Matouš nebo třeba kdysi třináctiletá, dnes již 49letá Jitka. „Jitka byla přijata v Motole akutně se selháním ledvin. Do té doby ani ona, ani její rodiče netušili, že má nemocné ledviny. Byla ihned dialyzována a asi v roce 1985 podstoupila transplantaci. I když jí štěp po pěti letech selhal, byla podruhé transplantována v IKEMu, kam dospělé pacienty předáváme, a tento štěp jí funguje dodneška,“ vypráví příběh jedné ze svých pacientek dětský nefrolog Jan Janda.

Jitka žije plnohodnotný život, dokonce porodila syna. A i když těhotenství bylo podle pana doktora Jandy doprovázeno imunosupresivní léčbou, dnes je 26letý syn Filip zcela zdravý a Jitka úspěšně podniká ve firmě s deseti zaměstnanci.

Potřeba se připravit na nelehký proces

Transplantace ledviny představuje nejoptimálnější náhradu funkce ledvin v případě jejich chronického selhání a v její konečné fázi. Funkce ledvin může dočasně nahradit také dialýza (peritoneální nebo hemodialýza), která dokáže u dospělých nemocných zajistit dobrou kvalitu života.

U dětí však zatím žádná očišťovací metoda nezajistí jejich plnohodnotný růst, je velkou komplikací pro vzdělání a často i plnou integraci do společnosti. Současným trendem je proto v ideálním případě transplantovat dříve, než by muselo být dítě dialyzováno (tzv. preemptivní transplantace).

„Dialýza je náročná, protože dítě musí do nemocnice docházet třikrát až čtyřikrát týdně a setrvat na očišťovacím procesu čtyři až pět hodin. Má řadu omezení. Musí dodržovat dietu – nemůže potraviny, kde je hodně fosforu, nemůže čokoládu, nemůže mléko. Má omezení tekutinové, protože nemůže pít, kolik chce, a je tam i řada psychických aspektů. Dětský život na dialýze je velmi složitý,“ popisuje Jakub Zieg, vedoucí lékař Národního programu transplantace ledvin u dětí a nefrologického oddělení Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol.

Proto je transplantace ledvin krokem, který dokáže v případě potřeby vrátit (nejen) dětského pacienta do normálního života bez větších omezení.

Děti jen nad deset kilo

Malý pacient musí v případě transplantace nejprve podstoupit velmi detailní a plně komplexní vyšetření. Zahrnuje především laboratorní vyšetření, dále různá zobrazovací vyšetření, jako je ultrazvuk břicha a velkých cév anebo urologické vyšetření, které posuzuje stav a kvalitu vývodných močových cest, případně další odborná konzilia.

„V České republice se transplantují děti s váhou deset kilogramů a více, přičemž v dětském centru může být dítě transplantováno až do dosažení 19. narozenin. Průměrný věk dětského příjemce ledviny je 13 let,“ říká primář Burkert.

Váhový limit je podle něj stanoven z čistě praktického důvodu. „Pokud dítěti transplantujete ledvinu dospělého dárce, musíme si být jistí, že se do dětského bříška vejde. Velká ledvina také omezuje dýchání. Anesteziolog během operace a intenzivisté v pooperačním období se musí postarat, aby oběh dítěte zajistil dostatečný krevní průtok transplantovanou ledvinou, která ke své činnosti potřebuje 30 až 45 procent srdečního výdeje pacienta,“ dodává primář Burkert.

Potřeba dokonalé spolupráce

Velmi důležité je také podrobné psychologické vyšetření, a to kvůli spolupráci v potransplantačním období. Je totiž nutné už v této době nemocnému i jeho rodině vysvětlit, že transplantací nekončí starosti, naopak začíná komplikovaná péče o transplantovaný orgán. Ta bude vyžadovat spolupráci dítěte, rodiny a všech, kdo se na péči o transplantovaného podílejí. Nejdůležitější je pečlivé užívání léků, především imunosupresiv.

„Nespolupráce pacienta je nejčastější důvod selhání štěpu. Máme preparáty, které se používají jednou denně. Jiná situace je u malých pacientů, kde je kontrola rodičů. Ale horší je situace u adolescentů, kteří vidí vrstevníky, kteří nic neužívají, tak si řeknou, že to nepotřebují také,“ varuje doktor Burkert.

„Právě zrovna teď máme pacienta, který záměrně neužíval léky, a došlo k selhání štěpu. Není té ledvině pomoci a pacient nebude indikován k další medikaci, protože ji nedodržuje, což je naprosto zásadní, aby ten orgán fungoval,“ dodává.

Po provedení transplantace je dítě v nemocnici hospitalizováno přibližně tři až čtyři týdny. Potom následují už jen kontroly ve specializované dětské nefrologické ambulanci. Zpočátku častěji, tedy asi jednou týdně, v dlouhodobějším horizontu pak už jen v intervalu jedenkrát za měsíc.

Děti se obvykle vrací do školy po osmi týdnech od transplantace. Musí dostatečně pít, ale jinak mají vzhledem k imunosupresivní terapii pouze minimální omezení ve stravě.

„Někteří pacienti mají po transplantaci tendenci k nadváze. Nedílnou součástí našich doporučení jsou proto fyzická aktivita a racionální strava. Jde nám především o to, aby pacient mohl vést po transplantaci běžný život s co nejmenším množstvím omezení,“ uzavírá lékař Jakub Zieg.

K lepší péči o malé transplantované pacienty pomáhá dětská informační publikace. Ta vznikla teprve nedávno ve spolupráci s projektem „Jsem tvůj nový kamarád“, který si klade za cíl zlepšit potransplantační stav dětských pacientů. Jeho zakladatelem je Štěpán Kadlec, který je sám, dnes již 11 let, po transplantaci jater.


Pavlína Zítková Ilustrační foto: Shutterstock

Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Video: Porod na benzince z pohledu záchranářky. Řídila ho telefonem

Chybíš nám, bolí to, píší lidé na virtuálním památníku obětem covidu