35 let v českém zdravotnictví očima urologa, emeritního primáře urologického oddělení Krajské nemocnice Liberec

Rodiče byli učitelé, dědeček lékárník a od základní školy jsem měl jediný životní cíl – stát se lékařem.

V roce 1989 jsem absolvoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové a nastoupil na chirurgii v nemocnici v České Lípě. Proč tam, ačkoli jsem rodilý Liberečan? Na vysoké škole jsem se oženil, a i když jsem měl prospěchové stipendium, po narození dcery jsme s manželkou potřebovali více peněz, než by stačilo jednomu studujícímu. Proto jsem podepsal závazek pracovat po škole pět let v některé ze severočeských nemocnic. Nejblíž Liberci byla právě Česká Lípa. Dostal jsem za to od státu stipendium a žilo se hned trochu lépe. V okresní nemocnici jsem strávil prvních šest let praxe. 

Na tu dobu rád vzpomínám. Sice jsme sloužili pět až šest služeb měsíčně, celé víkendy, ale měl jsem tak možnost vidět hodně případů. V noci byl většinou klid, ale našly se i služby, kdy jsem byl do časných ranních hodin na sále a skončil jsem druhý den v 15.30. Byla tak možnost dostat se často na operační sál a získat dovednosti, ze kterých těžím celý život. Počty operací, které jsem provedl, rostly, a když to dnes srovnávám s mladou generací, byli jsme na tom v rychlosti praktické výuky velmi dobře. Tenkrát bylo poměrně hodně doktorů z „okresů“ hodně vyoperovaných co se zkušeností týče a velmi schopných. Také jsem v té době pochopil, že česká medicína se řídí z Prahy. Generace manuálně zručných a více univerzálních lékařů postupně odchází.

Cesta k urologii

K urologii, svému celoživotnímu oboru, jsem se dostal trochu náhodou. V českolipské nemocnici došlo k rozhodnutí otevřít samostatnou urologii a já jsem byl jako nejmladší chirurg na toto oddělení převeden. V první polovině 90. let jsme začali budovat samostatný primariát, rozšiřovali přístrojové vybavení – třeba o první ultrazvuk a moderní endoskopy. Rád vzpomínám na období, kdy jsme jako jedno z prvních pracovišť v republice testovali novou metodu pro léčbu benigní hyperplazie prostaty termoterapií, která se ukázala jako málo účinná a neměla dlouhodobý efekt. 

Zažil jsem ještě časy, kdy se močové konkrementy a nádory ledvin řešily otevřenými operacemi, laparoskopie ještě v urologii používána nebyla, přišla od chirurgů, kteří tak začali operovat žlučníky. CT vyšetření, ale třeba ani CRP také ještě nebyly dostupné, a tak se v diagnostice více používalo lékařské umění nazývané „ars“. Často pacient odcházel s informací „uvidíme, jak se to bude vyvíjet“. Definitivní stanovení diagnózy bylo o několik dní odloženo. Nemocní přicházeli většinou s již rozvinutými symptomy, měli bolesti, častěji než dnes vysoké horečky nebo týdny trvající paraneoplastické příznaky. Za pomoc a léčbu byli nemocní zdravotníkům velmi vděční, ačkoliv výsledky nebyly takové, jaké máme v současnosti. 

Vztah s pacientem dříve a dnes

Vztah lékař–pacient byl jiný, než je dnes, protože některé diagnózy jsou stanoveny mnohem dříve, než se nemoc projeví svými příznaky. V moderní medicíně často provádíme intervence u lidí, kteří se cítí zdraví a nemají žádné potíže. Je proto třeba pečlivě a detailně „zdravému“ vysvětlit, že ho čeká operace například pro nádor zjištěný při prevenci nebo náhodně v rámci vyšetření pro jiné obtíže. 

V urologii v posledních letech rychle roste křivka nově diagnostikovaných lokalizovaných nádorů prostaty a dnes víme, že ne všichni nemocní potřebují aktivní léčbu. Nádory ledvin pak jsou nejčastěji diagnostikovány při vyšetření ultrazvukem indikovaném z jiných příčin, a tady jde tedy spíše o štěstí pacienta, že zašel k praktickému nebo odbornému lékaři s jinými problémem, často jde o bolesti zad. 

Na konci roku 1995 jsem své působení v České Lípě ukončil a nastoupil na libereckou urologii, kde se uvolnilo místo.

V Krajské nemocnici Liberec jsem prožil většinu svého profesního života, bylo to téměř 30 let nádherné, ale často i velmi náročné práce. 

Zlomy během působení v Liberci

V roce 2001 jsem byl na základě výběrového řízení jmenován primářem, bylo mi tenkrát 37 let. Z malé okresní urologie se mi podařilo vybudovat krajské pracoviště s nejmodernějším vybavením a vychovat tým s řadou skvělých odborníků. 

Zvládli jsme splnit podmínky na centrovou péči pro onkourologii a oddělení má všechny potřebné akreditace ke vzdělávání v oboru. Urologické oddělení bylo třeba vybavit přístrojově a prokázat dostatečný počet sledovaných výkonů. Základem úspěchu je mít kvalitní lékařský tým, ten se podařilo za poslední léta na oddělení zdvojnásobit až na devět lékařů a lékařek, z toho pět zkušených a plně erudovaných. 

Na krajských pracovištích je, na rozdíl od fakultních nemocnic, situace k dosažení nejvyšší kvality mnohem složitější. Dlouhodobě jsem musel hledat kompromis mezi maximální efektivitou provozu při navyšujících se potřebách zajistit dostupnou péči a zároveň vytvořit kolegům a kolegyním prostor pro publikační činnost a další vědecké aktivity. 

V roce 2023 v českých nemocnicích přetekl pohár toho, co jsou lékaři schopni vydržet v rámci pracovního přetížení. Podobně to dopadlo i na našem oddělení. Musel jsem dokonce v létě během deseti dní odsloužit pět služeb a pět příslužeb na telefonu, protože se nám rozpadl původní plán. K zajištění kvalitní péče 24/7 s důsledným dodržováním zákoníku práce bude ještě třeba udělat v českých nemocnicích hodně organizačních změn.

Během mnoha let jsem se, kromě odborné práce, účastnil mnoha dalších aktivit s cílem celkově zlepšovat fungování nemocnice. V malé pracovní skupině jsme v 90. letech tvořili první internetové stránky, mnoho času jsme trávili nad problémy zvyšování kvality péče, výsledkem byla úspěšná certifikace a následně akreditace liberecké nemocnice. 
V letech 2011–2013 jsem působil ve funkci lékařského ředitele Krajské nemocnice Liberec. V tomto období se nám podařilo například připravit vybudování moderního heliportu v nemocnici. 

Na konci roku 2023 se vedení nemocnice rozhodlo provést změnu primáře urologie, a proto jsem se rozhodl odejít do privátního sektoru.

V jednotě je síla

Kromě práce lékaře a pro nemocnici jsem řadu let aktivním členem a funkcionářem České lékařské komory. Jsem přesvědčen, že pouze jednota lékařského stavu nám může dát odpovídající sílu. 

V představenstvu ČLK se v současnosti zabývám digitalizací českého zdravotnictví, bez které se neobejdeme, ale zároveň musí dobře, jednoduše a rychle fungovat. Proces elektronizace nesmí odčerpávat peníze, které potřebujeme především k zajištění dostatku zdravotníků. Zajímá mě také politika, protože ovlivňuje fungování systému zdravotní péče. 

Do budoucna mám jednoduchý plán. Pokud mi to zdraví a síly dovolí, chci dělat dobou medicínu pro pacienty a také nabízet své znalosti a zkušenosti ke zlepšování českého zdravotnictví. 

Autor: MUDr. Jan Mečl

Foto: Užito se souhlasem MUDr. Jana Mečla