„Krvinky mi poslali na školení do Ameriky,“ vzpomíná Michal, který porazil lymfom

Jako dobrovolný hasič začínal už v mládí, a když se mu splnil sen stát se profesionálem, byl na sebe hrdý. „Ta práce je náročná, ale dává smysl. Měl jsem pocit, že jsem užitečný.“ Jenže v roce 2018, tedy ve věku 41 let, začalo Michala bolet koleno. Nejdřív jen občas, postupně pravidelně až do té míry, že v podstatě nemohl chodit. „Chvíli to bylo lepší, chvíli horší. Po měsíci přišlo noční pocení a bolest sílila. Prošel jsem několika ordinacemi, ale stále nebylo jasné, co mi je.“

Konečně diagnóza

Michal měl v koleni z dřívějška operovaný meniskus, takže se bolest sváděla i na to. „Nebo mi doktoři říkali, že to asi bude od zad. Poslali mě na kapačky, do lázní, ale bolest se vždycky vrátila,“ vzpomíná. 

Teprve když se po osmi měsících dostal k neurologovi Juliovi Šimkovi, který ho poslal na magnetickou rezonanci, scintigrafii a další vyšetření, začínalo být jasno. „Z lázní jsem jezdil na vyšetření a doufal, že to bude třeba jen zánět. Ale pak jsem na obrazovce při scintigrafii viděl, že pravá noha září a levá je tmavá. Bylo mi jasné, že je zle.“

Diagnóza zněla: nehodgkinský lymfom v levé stehenní kosti, prorůstající do svalu. Jde o zhoubné onemocnění lymfatického systému, při němž se nekontrolovaně množí a hromadí defektní lymfocyty – bílé krvinky, které jsou součástí imunitního systému.

„Pamatuju si, jak jsem doktorce řekl: víte, co? Já jsem rád, že se konečně ví, co mi je. I když to není dobrá zpráva, aspoň se to začne řešit,“ popisuje svůj přístup, který mu pomáhal udržet si nadhled. 

Náročná léčba bez jistoty

Zásadní roli v Michalově léčbě sehrála chemoterapie. Nejdřív osm dávek, z toho šest intenzivních. „Zpočátku to vypadalo nadějně – nádor se zmenšoval. Ale pak se začal zase zvětšovat.“ Druhá, agresivnější série chemoterapií s hospitalizací už nezabrala. Tělo navíc začalo slábnout, přidaly se silné bolesti. 

„V té době se uvažovalo o autotransplantaci kostní dřeně. Ale moje lékařka mi nabídla ještě jednu možnost – moderní léčbu v Ústavu hematologie a krevní transfuze Praze u doktora Roberta Pytlíka.“ Michal se dostal do výběru a začala příprava na CAR-T terapii. Před jejím započetím také ještě absolvoval sérii ozáření. 
„CAR-T léčba je v současné době nejmodernější léčba některých druhů lymfomů a leukémií, která se používá pro pacienty, kterým se choroba vrátila. Máme i další moderní způsoby léčby, především různé druhy protilátek,“ upřesnil vedoucí oddělení buněčné terapie MUDr. Robert Pytlík, Ph.D.

Na otázku, pro koho je CAR-T léčba vhodná a pro koho nikoli, pan doktor odpověděl, že paušálně to nelze jednoduše říct. „Je nutno se vždy zeptat ošetřujícího lékaře. V současné době je důležité, že všichni pacienti, kterých se uvedená léčba týká, ji také mohou dostat. To není zdaleka ve všech evropských zemích samozřejmostí,“ doplnil.

Inovativní terapie

„Co ta léčba obnášela? Odebrali mi T-lymfocyty a vlastně je poslali na školení do Ameriky, odkud se vrátily jako profíci na léčbu lymfomu,“ popisuje s nadsázkou, i když proces byl náročný. Prožíval silnou bolest a vyčerpání, musel absolvovat sérii ozařování a užívat silná analgetika. 

„Sotva jsem chodil. Měl jsem náplasti s opiáty a před nástupem do terapie jsem vypadal jak polomrtvý.“ Přesto krevní testy ukázaly, že imunitu má jako zdravý člověk a šlo se na věc. Veškerá vyšetření a příprava na samotný odběr zabrala asi měsíc a dalších osm týdnů musel být trpělivý, než se geneticky upravené T-lymfocyty vrátily ze zámoří. Ale stálo to za to. 

Odhodlání jako lék

Michal se rozhodl, že se nenechá zlomit. „Řekl jsem si, že je to jen horší chřipka. A že se uzdravím.“ Nechtěl vědět šance. Věděl jen, že existují – a to mu stačilo. Přitom okolnosti nebyly lehké – na vedlejším oddělení ležel tehdy jeho těžce nemocný tchán. „Říkal jsem si, že aspoň tam oba budeme mít někoho blízkého. Snažil jsem se hledat i v těžkých chvílích nějaká pozitiva.“

Rodina, přátelé, kolegové hasiči – ti všichni ho podrželi. „Když mi bylo nejhůř, moje žena, máma, sestra a tchýně mě doslova držely nad vodou. Přátelé mi volali, brali mě na kafe, do lesa, do Prahy za kamarádkami. A já věřím, že i to mě zachránilo.“

Nejvíc bolel zákaz být hasičem

S nemocí přišel také zákaz sloužit ve výjezdu. „To mě zlomilo víc než rakovina. Řekli mi, že nesmím běhat, skákat, zatěžovat nohu. Být hasičem jen od stolu mi přišlo jako výsměch.“ Přesto chtěl zůstat v uniformě a přesunul se na krajské ředitelství, ale myšlenky na návrat k aktivní službě zůstávaly. 

„Už jsem to nedával ani psychicky. Doktor mi řekl, že sice noha může být zdravá, ale obnova tkání a kosti trvá i dva roky a neexistuje přístroj, který by to spolehlivě ověřil. Tak jsem mu po dvou a půl letech řekl, že si to ověřím sám – a začal jsem trénovat na půlmaraton.“ 

Lékař mu vysvětlil, jaká jsou rizika, a udělali dohodu: pokud Michal vysadí léky na uklidnění, přinese diplom z půlmaratonu a po kontrole bude noha v pořádku dostane razítko. „A tak jsem běžel. A pak mu ten diplom donesl.“

Znovu ve službě

Ukončením Michalovy léčby byl v létě 2020 verdikt, že výsledky jsou v pořádku a je v remisi – tedy již pět let. „Když mi ale lékař řekl, že nastala remise, byl jsem s otazníkem ve tváři. Co se děje. Kdybych význam věděl o chvilku dřív, byl by to v tu chvíli úžasný úsměv plný slz,“ vypráví Michal zpětně. A takových situací, kdy si nebyl jistý, co ho čeká, bylo více. 

„Řídil jsem se tím, co moje tělo chtělo a co mi dovolilo. Byl jsem před tím zvyklý stále něco dělat – chodit, běhat – a najednou mi všichni říkali, že se mám šetřit a nic nedělat. Kdybych je poslechl, možná tady dnes už nejsem. To mi potvrdil i pan doktor Pytlík. Protože jsem se udržoval stále v „kondici“ ... co šlo, žádné maratony. Ale časté dlouhé procházky do přírody, i práce v lese mi hodně pomohly. Vše jsem dělal v poklidu a jen na co jsem stačil. Pomohlo mi to posílit imunitu a tu potvoru porazit,“ vypráví Michal.

Třeba právě informace o fyzické zátěži, co je remise a aby se pacient obecně necítil v době diagnózy ztracen v systému, pacientská organizace LYMFOM HELP vytvořila projekt „Desky naděje“, na které může přispívat i sama veřejnost.

„Obsahují mimo jiné brožuru „Co je dobré vědět o lymfomu?", která je takovým průvodcem pacienta nemocí, materiály spolku Amélie, který poskytuje psychosociální pomoc pacientům s onkologickou diagnózou, Medikomics - projekt firmy ROCHE, který umožní ideální formou vysvětlit podstatu onemocnění dětským členům v rodině pacienta, dále materiály onkopsychologa Dr. Matina Pospíchala, jehož součástí jsou rady jak si poradit s diagnózou z pohledu pacienta či rodinného příslušníka a jako poslední bych zmínila symbolického andělíčka pro štěstí, které pro nás vyrábí manželka pacienta s lymfomem,“ popisuje projekt Petra Vejtrubová, členka výkonného výboru organizace LYMFOM HELP.

„Díky Deskám naděje mají noví pacienti hned jasno, že se nemusí bát si vyjet na kole, nebo jít na delší procházku... dělat to co před tím. To je moc fajn informace!“ říká s nadšením Michal, který právě prostřednictvím této organizace inspiruje ostatní pacienty. 

Michal je dnes zpět ve výjezdové jednotce, ale nemoc mu změnila život, v lecčems i k lepšímu. „Přehodnotil jsem priority. Hodnotu má zdraví, rodina, přátelé, příroda. Zbytek jsou maličkosti. Učím se neřešit věci, které za to nestojí. A říkám si – zázraky se fakt dějí a naděje umírá poslední! Já jsem důkaz.“

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv Michala Vacka