Bazény jako past. Záchranář popsal boj o život tonoucího dítěte

„Dům jako z pohádky, uprostřed malé vsi. Zahrada plná stromů, zelené trávy a rozházených dětských hraček. A taky bazén… Místo dětského smíchu je ale slyšet zoufalý nářek a prosby. Hlasy dospělých. Děti nejsou slyšet žádné,“ začíná emotivní vyprávění záchranáře Jirky, jehož celý text najdete níže.

K neštěstí stačí pár vteřin

Případ se odehrál koncem minulého týdne na Mladoboleslavsku. A jak ukazují statistiky, není zdaleka ojedinělý. Zahradní bazény bývají především pro malé děti nebezpečnou pastí, varuje středočeská záchranka na svém facebookovém profilu.

Jen ve středních Čechách loni záchranáři vyjížděli k 39 případům tonoucích, z nichž devět bylo dětí. Jak ukázal případ z Mladoboleslavska, tyto tragédie se bohužel každý rok opakují. Scénář je často podobný, v nestřežené chvíli dítě spadne do bazénu nebo zahradního jezírka. „Vždy se přitom jedná jen o pár vteřin, po které ho dospělí ponechají bez dozoru,“ uvedla Petra Effenbergerová, tisková mluvčí středočeské záchranky.

Zabraňte dětem v přístupu k hladině

Uhlídat děti nebývá vždy jednoduché, a tak záchranáři doporučují nejjednodušší způsob, jak se vyhnout riziku – zabránit dětem v přístupu k hladině. „Způsobů, jak toho docílit, je celá řada – od pevných plůtků přes zakrytí nebo zastřešení až po volbu nadzemní varianty bazénu, kam děti prostě nedosáhnou. K dostání jsou rovněž různé elektronické alarmy, které spustí signál v okamžiku, kdy do bazénu někdo spadne,“ doporučuje Petra Effenbergerová s tím, že o nejvhodnější variantě by se lidé měli poradit s prodejci bazénové techniky.

Upozorňuje ale také, že zakrývací fólie nebo plachty na bazén nejsou ochranou. Dokonce mohou riziko smrtelné nehody ještě zvýšit. „V případě, že na ně spadne malé dítě, mohou vytvořit nebezpečný průhyb plný vody, ze kterého se dá jen velmi obtížně vyprostit,“ uvedla mluvčí záchranářů.

Nikdo nevěděl, jak dlouho bylo dítě pod vodou

Případ z minulého týdne nevypadal dobře. „Když bylo dítě nalezeno, nedýchalo, bylo v bezvědomí a nikdo nebyl schopen říct, jak dlouho bylo pod hladinou,“ popsala Petra Effenbergerová. Na místo hned vyrazily záchranářské posádky a byl povolán i vrtulník pražské letecké záchranné služby. 

Do příjezdu sanitky ale byla klíčová práce operačního střediska. „Operátorka dokázala navázat a udržet pozornost zoufalých rodičů, kteří museli plně spolupracovat a museli začít své sítě resuscitovat, aby mělo šanci na život. Záchranářům se následný boj o život podařilo vyhrát a pevně věříme v plné uzdravení batolete,“ dodala k zásahu mluvčí.

O tom, co se při takovém výjezdu honí hlavou samotným záchranářům, napsal dojemný text Jirka, jeden ze zasahujících záchranářů, kteří byli na místě první.

(gar)

Dům jako z pohádky, uprostřed malé vsi. Zahrada plná stromů, zelené trávy a rozházených dětských hraček. A taky bazén… 

Místo dětského smíchu je ale slyšet zoufalý nářek a prosby. Hlasy dospělých. Děti nejsou slyšet žádné. Okolo cesty k domu stojí desítky místních obyvatel, aby navedli přijíždějící záchranáře na místo, kde čas a rychlost mají cenu zlata. 

Nedávno jsem už popisoval pocity, jaké zažíváme na výjezdech, ve kterých se bojuje o život, obzvláště o ten dětský… A přeci je to teď  ještě trochu jiné, před očima mi jedou statistiky o utonulých, něco málo z anatomie a přednášek o dětských urgentních stavech. Tohle vše, co teď zažíváme při příjezdu na místo, je podepřeno obrovskou důvěrou k operátorům ZOS. Operátoři jsou záchranáři, kteří anonymně za bariérou sluchátka a bez vizuálního kontaktu začínají boj o život o vteřiny a minuty dříve, než se roztočí kola sanitek a zahřeje motor vrtulníku. 

Myslím, že i přes vysokou profesionalitu a schopnost zachovat klid v nich stejně daleko víc tluče srdce rodičů a nehty jejich rukou nesou jistě stopy obrovského strachu o život na druhém konci telefonního spojení. Můj obdiv k nim asi nikdy neskončí. I dnes odstartovali neuvěřitelně efektivní řetězec, který, doufejme, skončí naprostým pocitem štěstí. 

Topící se dítě je snad ta nejčernější myšlenka všech. Někdy si říkám, že i přes léta na záchrance a nesčetné případy lidského neštěstí (ale i štěstí) si zvyknu na vše. To samozřejmě nejde. Co je přeci víc než se porvat o holý život. A navíc o ten, co v podstatě ani pořádně nezačal. Není snad větší výzvy! Dnes to pro mě bylo ale ještě výjimečnější: měl jsem totiž možnost kolegy pozorovat jako osoba „navíc“, která jako dokumentarista/fotograf doprovázela posádku. 

Bylo pro mě velmi zvláštní vidět záchranáře v akci: vždyť je znám, všechny! Sedíme spolu u jednoho stolu, jíme, povídáme si. Smějeme se, ale třeba i hádáme o zbytečnostech světa. Doteď to pro mě byli „jenom“ Vláďa, Milda, Martin… teď?! Vidím před sebou hrdiny. Sehraný tým, jedna ruka podává bez pokynu a zaváhání, co druhá žádá. Mám pokušení se zapojit, ale není třeba. Vše má svá pravidla, posloupnost a řád. Když nad sebou slyším vrtulník, do toho nářek zoufalé maminky, ale zároveň i počínající pláč dítěte, přistihnu se, že se mi začne třást ruka a hlas. 

Co se to děje? Vždyť takhle mi na výjezdu nikdy nebylo. Začíná mě polévat pocit hrdosti! Na kolegy, na práci, na svět. A když mi pak zvoní mobil a volá operátorka ZOS, aby se „maminkovsky“ zeptala, jak se věci mají, ztrácím slova. Uvědomuji si, že pod oranžovou bundou záchranáře tluče srdce v lidském těle. A naše přání? Aby i v tom malém tělíčku tlouklo také. Dlouho a plné síly...

(ZZS Středočeského kraje)

Foto: ZZS, Pxhere.com, CC0