Betty čelí rakovině sdílením: Kapačka jako exotický koktejl a smích jako lék

Vše začalo nenápadně v lednu 2025 při běžné preventivní prohlídce, kdy gynekolog objevil na ultrazvuku nález, který vypadal na cystu. „Tenkrát jsem byla strašně vylekaná. Nic jsem o tom nevěděla, ale mamka mě uklidnila, že přinejhorším ji prostě vyndají operací,“ vzpomíná dnes jednadvacetiletá Alžběta na prvotní pocity. Věci ale nabraly rychlý spád na jaře, kdy kontrolní vyšetření ukázalo, že útvar mírně vyrostl. Lékař ji proto odeslal do nemocnice na specializovanější vyšetření. Tehdy si Alžběta ještě před další návštěvou ultrazvuku v lékařské zprávě všimla znepokojivého slova: „tumor?“. Následné vyšetření její nejhorší obavy potvrdilo.

„Doktorka rovnou během ultrazvukového vyšetření řekla, že je to nádor. Začala jsem být ihned vyděšená, protože jsem odmala věděla, že chci děti. Když jsem vylezla z ordinace a držela v ruce tu zprávu, neskutečně jsem brečela. Tátovi jsem to řekla nahlas, v breku to nešlo šeptat. Objal mě a všichni v čekárně na nás úplně vyjeveně koukali,“ popisuje mladá studentka jeden z nejtěžších okamžiků svého života.

Pro její maminku přišla zpráva v ten nejméně vhodný moment – právě seděla ve škole u maturit. „Od manžela mi blikla zpráva, která zněla velmi stroze: Je to nádor. Myslela jsem, že se zhroutím. Byl to strach, beznaděj, hrůza. Vůbec jsem nevěděla, jak s tou informací naložím a jak budu dál fungovat v práci,“ přiznává Kateřina. Diagnóza u takto mladé dívky byla pro všechny šokem, i samotní lékaři byli překvapení, protože s onemocněním v takto mladém věku se mnozí z nich ještě nesetkali. Priority se okamžitě změnily, učení na zkoušky šlo stranou a jediné, na čem záleželo, bylo zdraví.

Psychika celé rodiny dostávala zabrat. Alžbětina mysl se snažila obrovský stres vytěsnit všemi možnými způsoby. Když například čekali v nemocnici na založení karty, Alžběta, vášnivá studentka informatiky, místo strachu zvědavě zkoumala vedení síťových kabelů v místní serverovně. Pomáhaly i drobné radosti od nejbližších – třeba když ji přítel před vyšetřením překvapil vysněným plyšákem, který se okamžitě stal jejím talismanem.

Náročná operace a hledání ztracené síly 

Vzhledem k vážnosti situace se tým lékařů postaral o to, aby Alžběta podstoupila operaci už do čtrnácti dnů. Zákrok, který se protáhl na dlouhé hodiny, byl vyčerpávající. První dny na jednotce intenzivní péče byly kritické. Fyzická bolest z rozsáhlého zákroku a všudypřítomné hadičky způsobily, že mladá pacientka ztrácela vůli. „Úplně jsem to vzdala. Bylo mi zle, nemohla jsem se ani posadit a nechtělo se mi vůbec cvičit,“ přiznává otevřeně.

Fotografie: Třetí den po operaci. „Moje první jídlo, přesnídávka. Byl pro mě trochu problém jíst s hadičkou do žaludku, ale nevzdala jsem se a snědla jsem ji celou. Rodiče měli obrovskou radost, že začínám bojovat.”
V tento zlomový moment však stoprocentně zafungovala rodina. Rodiče se rozhodli, že svou dceru nenechají rezignovat a vytvořili s ošetřujícími sestřičkami sehraný tým. Tatínek s láskyplnou urputností nutil Alžbětu k pohybu. „Ležela jsem a nechtěla nic dělat. Táta mi vzal nohu a říkal: Jeden prstíček zvedneme, druhou nožičku... a vidíš, jak jsi skvělá, to je super pokrok,“ usmívá se dnes dcera. Obrovskou úlevu přinesl také humor. Třeba smích v situaci, kdy jí otec nahlas předčítal knihu z pařížského prostředí, ze které se vyklubal román s neskrývaně milostnou scénou.

Série malých kroků přinesla obrovské výsledky. Když se Alžbětě podařilo poprvé posadit a následně postavit, zažila neuvěřitelný příval energie. „Chtěla jsem dokázat ještě víc, abych mámě, až přijde, mohla říct: Mami, já už jsem se postavila,“ popisuje svou motivaci. Z oddělení JIP ji díky rychlému pokroku přesunuli na standardní pokoj už za dva a půl dne. S nevolnostmi a citlivým zažíváním jí tam pomáhal maminčin geniální zlepšovák – cucání lízátek a zmrzlé nutridrinky ve formě nanuků, které oklamaly nemocný žaludek.

Tady a teď: Strategie pro přežití onkologické léčby 

Úspěšnou operací to ale neskončilo. Následovala náročná chemoterapie, která obrátila život rodiny naruby. „Zpočátku jsme procházeli peklem. Pak jsme se ale začali učit žít tady a teď. Přestali jsme přemýšlet o tom, co bude za půl roku a jestli si budeme moci zabookovat dovolenou,“ vysvětluje Kateřina klíčovou změnu v jejich nastavení.

Rodina začala maximálně využívat vzácné dny v třetím týdnu chemoterapeutického cyklu, kdy se Alžbětě dělalo lépe. Obrovskou úlevu a nečekanou svobodu jim přineslo pořízení invalidního vozíku. „Věděli jsme, že Betty toho tolik neujde. S vozíkem jsme byli v zoologické, jezdili jsme se koupat do lomu v Německu. Tím, že věděla, že si může kdykoliv sednout a opřít se, ušla paradoxně mnohem víc a pomáhalo to i její fyzičce,“ pochvaluje si moudré rozhodnutí Kateřina.

Alžběta se navíc rozhodla nepropadnout splínům z nemocničního prostředí. Aby zmírnila psychický blok z toho, že musí jít znovu na kapačky, začala si z těžkých dnů dělat tematické události. „Před Halloweenem jsem si nakoupila marshmallow ve tvaru duchů, vzala si halloweenský outfit a prostě jsem tam šla slavit. Před Vánoci jsem zase přinesla tematické dobroty,“ vypráví s nadšením. Nebo teď, když chodí na kapačky biologické léčby, si s dalšími pacientkami představují, že onkologické oddělení je prosluněná pláž a kapačka s léky je exotický koktejl, na který je sice obsluha nechá čekat, ale stojí za to.

Fotografie: Záběr z první chemoterapie. „Vyděšená, nevěděla jsem, co mě bude čekat. Na nohách kompresní podkolenky a na rukách o číslo menší rukavice, abychom předešli neuropatii. Čerstvě pár týdnů po zavedení portu."

Obě ženy se shodují, že stavy smutku a psychické propady jsou naprosto přirozené. „Minimálně dvakrát týdně brečím,“ upřímně popisuje Alžběta. „Je v pořádku se vyplakat a dostat emoce ven. Ale pak se musíte vyspat, vstát a jít dál,“ dodává pragmaticky Kateřina. Důležité je podle nich neupadat do lítosti, ale aktivně hledat drobné radosti – ať už jde o teplý polštářek na zmírnění bolesti, vůni jarních květů z aromalampy, nebo si společně upéct dobré proteinové palačinky pro lepší den. Velmi jim pomáhá i mluvit o svých pocitech se širokým okolím – od přítele, který se k Alžbětě okamžitě nastěhoval, až po sourozence a bratrance, kteří nepřestávali projevovat každodenní podporu.

Sdílení jako projekt a nová životní náplň 

Když Alžběta po stanovení diagnózy hledala na internetu rady, marně pátrala po české pacientce ve svém věku. Rozhodla se proto, že svou situaci vezme pevně do vlastních rukou. „Řekla jsem si: Udělám si ze své nemoci projekt. Založila jsem Instagram a začala sdílet, čím procházím,“ popisuje. Na sociální síti najdete její profil pod názvem betty_the_warrior. 

Fotografie: Těsně po ostříhání vlasů před chemoterapií na doporučení onkologa. „Mamka se nechala ostříhat taky, abych v tom nebyla sama. V podstatě všichni jsme měli stejný účes doma. Těžce jsem to nesla, delší vlasy byly část mě, milovala jsem různé účesy apod."

Zformulovat své myšlenky do příspěvku jí pomáhá ulevit vlastní psychice, obrovskou radost jí ale dělá to, že reálně ulehčuje cestu ostatním. „Když mi napíše vyděšená holčina, kterou čeká zákrok, jaký mám za sebou i já, nahraju jí hlasovou zprávu se svou zkušeností. Uklidní ji to. Pro mě je to super pocit, když vím, že si někdo další už nemusí projít tím stejným strachem v čekárně jako já,“ dodává Alžběta. Její maminka Kateřina sdílí stejný přístup a na sociálních sítích zase předává cenné rady dalším rodičům – pečujícím, aby si mohli ušetřit alespoň kousek náročné cesty pokusů a omylů.

Založení instagramového účtu mělo ještě jeden nečekaný přesah – propojilo je s pacientskou organizací VERONICA, která poskytuje podporu ženám s gynekologickými nádory. Obě ženy jsou za tuto komunitu nesmírně vděčné. Kateřina dodává, že díky organizaci získaly konečně pocit, že někam patří. Společně dokonce vycestovaly na onkogynekologický kongres do Kodaně, kde se účastnily pacientské sekce.

„Dalo mi to obrovskou naději. Viděla jsem tam spoustu pacientek, které se vyléčily a aktivně žijí. Člověk s touto diagnózou není vyhozen na vedlejší kolej, může se vrátit zpět do normálního, zdravého života,“ uzavírá s optimismem Alžběta. A právě tato naděje, podpořená smyslem pro humor a láskou nejbližších, je tím největším vítězstvím, které s rodinou v boji s rakovinou zatím vybojovaly.

Autor: Michal Večeřa

Foto: archiv Alžběty