Bojoví medici v den D: Nejstatečnější muži, co jsme potkali, říkají veteráni

Pro zraněné vojáky byli takřka anděly - přinášeli šanci na život uprostřed scén, kde vládla smrt. Většinou ani neměli zbraň, protože jejich úkol byl jiný. Měli ošetřit a zachránit zraněné vojáky, leckdy dokonce i ty nepřátelské. Den D před 75 lety pro ně byl těžkou zkouškou, postupovali v prvosledových jednotkách a rozhodně měli co na práci už v prvních minutách vylodění. 

Bojoví medici nebyli většinou ani lékaři, jen armádou vyškolení laici-zdravotníci. Ostatně na plážích Normandie tehdy byla nutná především základní první pomoc. Zachraňovali zraněné a přitom kolem nich létaly kulky a duněly výbuchy. Mezinárodní symbol červeného kříže je měl sice chránit, ale někdy k nim naopak přitahoval palbu. V ten den s velkým D se i mezi armádními zdravotníky na plážích Normandie zrodilo mnoho hrdinů a odehrály se skoro neuvěřitelné příběhy. Některé z nich vám teď přinášíme...

Posekaný šrapnely ošetřil 200 vojáků, než se zhroutil

V americké armádě příslušelo k praporu, tedy asi k 400 nebo 500 mužů, zhruba třicet lékařů či zdravotníků. Jejich úkoly na bojišti byly zdánlivě jednoduché - vyškolili je, aby zastavili krvácení, aplikovali obvazy, rány posypali sulfonamidovým práškem a podávali morfin jako sedativum. A také aby dokázali rozlišit ty vojáky, kterým ještě bylo pomoci a kterým už nikoli. Třídili raněné přímo na bojišti a organizovali evakuaci zraněných.

Jedním z nich byl Waverly Woodson, který se vylodil se spolubojovníky 6. června 1944 na pláži Omaha. Těžko si představit, co tehdy prožíval. Ještě ani nevyskočil z lodě a dělostřelba zabila muže, který ve vyloďovacím člunu stál vedle něj. Jeho samotného zasáhlo tolik šrapnelů, že nejdřív věřil, že i on umírá.

Přes vlastní zranění se dostal na pláž a dokázal to, k čemu byl vyškolený. Nebo spíše asi o dost víc - zřídil stanici zdravotnické pomoci a dalších 30 hodin podával raněným krevní plazmu, vyndaval střepiny a kulky, čistil rány, napravoval zlomeniny a jednomu vojákovi dokonce za takové situace amputoval nohu. Podle svědků dokonce zachránil čtyři tonoucí muže a vytáhl je z vln.

Waverly Woodson prokázal neuvěřitelnou statečnost i odhodlání. Ošetřil nejméně 200 mužů, než se kvůli svým zraněním sám zhroutil a musel být převezený na nemocniční loď. Během několika dnů ovšem požádal o propuštění a vrátil se pomáhat na tvořící se frontu v Normandii.

Jeho příběh má jen jednu chybu - protože šlo o černošského vojáka, nebyla mu nikdy udělena Medaile cti, nejvyšší vojenské vyznamenání udělované jménem Kongresu prezidentem Spojených států amerických. A to přesto, že ho i jeho velící důstojník ocenil za mimořádnou statečnost. Waverly Woodson nicméně prožil dlouhý a spokojený život a zemřel v roce 2005 a jeho ocenění in memoriam se už několik let probírá v USA na nejvyšších místech. Zatím tomu brání pozoruhodná maličkost - jeho vojenské záznamy i svědectví spolubojovníků zničil v roce 1973 požár archivu v St. Louis.

Málem ho zabil seskok, zachraňoval pak i německé vojáky

Zdravotník Edwin Pepping se v ten den nevyloďoval, ale při invazi s transportem C-47 skákal z letadla. Málem se mu to stalo osudným. „Měli jsme vyskočit v 700 stopách při rychlosti 95 mil za hodinu, což stačilo na to, aby se náš padák otevřel a s vybavením jsme se bezpečně dostali dolů. Nás ale vyhodili ve výšce 300 stop a v rychlosti 165 mil za hodinu, což je téměř nemožné přežít,“ vzpomínal Pepping na Den D.

Výskok z letadla za takových podmínek ho roztočil a když dopadl na zem, náraz byl tak prudký, že se mu přilba svezla z hlavy a narazila mu vzadu do krku. Výsledkem byl otřes mozku a tři popraskané obratle. Přesto se hned zapojil do práce - zasahoval hned za pláží Utah poblíž města Angoville au Plain.

V tamním kostele s dalšími třemi zdravotníky zřídili provizorní stanici, kam vozili těžce zraněné vojáky. Kostel v současnosti slouží jako památník a na jeho lavicích dodnes zůstaly krvavé skvrny po raněných, kteří tu byli uloženi. Zajímavé je, že se tam tehdy dostalo pomoci nejen raněným Američanům a Francouzům, ale dokonce i Němcům. Čtveřice zdravotníků tehdy za jediný den zachránila více než 80 životů.

Věděl jsem, že pomalu umírá

O moři zrudlém krví vyprávělo mnoho veteránů ze Dne D. Podobně si ho z pláže Omaha zapamatoval i Charles Norman Shay, americký zdravotník indiánského původu. Patřil k 16. pěšímu pluku, který byl součástí jednotky známé jako Big Red One, která měla při vylodění za jedinou hodinu dva tisíce mrtvých.

Shay se na pláž brodil s ostatními vojáky, ale žádnou zbraň v ruce neměl. Nesl dvě brašny zdravotnických potřeb, které se mu záhy velmi hodily. Nikdy prý nezapomene na pach hořícího masa, kouře a oleje v moři. 

„Moře bylo krví zrudlé. Na začátku pro mě bylo těžké být svědkem takového krveprolití. Musel jsem ale ze své mysli vytlačit to, co jsem prožíval, abych mohl pracovat, jak jsem byl trénovaný. Pak jsem jsem už byl schopný fungovat a zachraňovat životy. Vždycky jsem byl hrdý na to, že jsem zdravotník. Je to zvláštní privilegium,“ vzpomíná desítky let poté Charles Shay.

V poledne Dne D už byla prakticky polovina vojáků a většina důstojníků, kteří se s ním vyloďovali, mrtvá nebo zraněná. Charles Shay si z toho dne vybavuje zejména jeden příběh, kdy v jeho náruči zemřel jiný těžce zraněný zdravotník Edward Morozewicz. „Věděl jsem, že pomalu umírá. Obvazoval jsem mu rány a dal mu morfium. Ale věděl jsem, že už mu není pomoci,\"" vzpomínal po letech Shay, který se v roce 2017 setkal s rodinou právě tohoto vojáka.

Francouzi po Charlesi Shayovi pojmenovali park a vystavěli památník nedaleko Omaha Beach, který je poctou 175 Indiánům, kteří v Den D přistáli v řadách amerických jednotek na této pláži. S Charlesem v této válce bojovali i další tři jeho bratři, dva v námořnictvu a jeden u letectva jako střelec B-17. Na rozdíl od snímku Zachraňte vojína Ryana, všichni bratři válku přežili. Dva měsíce si ale Charlesova matka myslela, že je mrtvý. Podle svých slov nikdy nezapomene, když přišel domů a jeho máma plakala radostí: \""Bylo to jedinkrát, kdy jsem jí viděl brečet.\""

David Garkisch

Ilustrační foto: Robert F. Sargent, USS, wikipedia.org