Budování imunity je celoživotní proces už od prenatálního období, popisuje imunoložka a vědkyně prof. Jiřina Bartůňková

Jak můžeme posilovat imunitu? V první části rozhovoru jste zmínila, že už od mala je dobré děti vystavovat různým infekcím a otužovat je. Vy se specializujete především na dospělé. Co poradíte pacientovi, který má křehčí imunitu a je častěji nemocný? Jak naučit tělo být otužilejší a odolnější?

Na začátek je potřeba podotknout, že nyní mluvíme obecně o zdravých dětech, ne o dětech s poruchou imunity. Ty je potřeba řešit individuálně. Budování silné imunity je celoživotní proces, který začíná už prenatálně výživou a očkováním matky (například proti černému kašli a závažnějším infekcím), aby děťátko bylo chráněné v prvních několika měsících života. Jak jsme už řekli, důležitá je přiměřená expozice různým infekcím. Pak je samozřejmě důležité definovat, co to znamená přiměřená expozice. Dříve děti hodně umíraly na infekce, takže rozhodně není žádoucí nechat děti někde popelit ve shnilém senu, aby dostaly třeba listeriózu. Pak je důležitý celý životní styl – výživa, dostatek pohybu, spánku, dostatek vitaminu D, otužování apod. A u dospělých se zaměřujeme právě na rozklíčování faktorů životního stylu, které mají vliv na opakované respirační infekce. Pokud ovšem vyloučíme nějakou opravdovou poruchu imunity. 

V jaké chvíli už přistupujete k léčbě imunity? Jak často v roce je ještě normální, aby byl člověk nemocný? 

Říká se, že normální je mít čtyři virózy nebo infekce do roka. U dětí se definice opakovaných nemocí zvyšuje na šestkrát do roka. V určitých obdobích může výskyt ještě stoupat, například v době nástupu do školky. Pokud se infekce odehrává na horních cestách dýchacích (př. rýma, nachlazení, angína), tak to ještě není tak alarmující. Horší jsou pak zápaly plic a chronické sinusitidy, stokrát opakované otitidy (zánět středního ucha, pozn. red.). Takový pacient se musí adekvátně imunologicky vyšetřit a podle výsledků se pak v léčbě postupuje. 

Kolem sebe mám hodně dětí i dospělých, kterým se opakovaně vrací zdravotní komplikace způsobené streptokokem. Mají antibiotika v podstatě téměř každý měsíc, jelikož mají horečky, silné bolesti v krku. Streptokok tak začíná být nejspíše na antibiotika rezistentní. Co dělat v takových případech?

Streptokok (nebo spíše streptokoky – je jich celá řada) tu mezi námi žije a je to vždy otázka vnímavosti jednotlivého organismu a množství bacila. Je mezi námi spousta bezpříznakových nosičů. Pokud bychom udělali výtěry celé škole, streptokoka bude mít kdekdo. Na odolnosti se mimo jiné podílí kvalita sliznic, a protože většina lidí žije v bytech a panelácích s vlhkostí okolo 20 %, tak jsou sliznice vysušené a virům a bakteriím se na nich mnohem lépe daří. Jsme ale opět u kombinace životního prostředí a expozice množství bacilů. Individuálně v kontextu příznaků se pak musí řešit, jestli je nutné vždy nasadit antibiotika, která zase vytvoří dysmikrobii (stav, kdy dochází k narušení rovnováhy mikrobiomu, pozn. red.), nebo jestli nestačí upravit životní styl.

Když jsme u mikrobiomu, mozkem imunitního systému je kostní dřeň a brzlík. Právě mikrobiom je ale také s imunitou hojně spojován. Jaká je zde propojenost?

Tak jako nervový systém má své centrum (mozek) a periferie (nervy), tak také máme centrální imunitní systém (to je kostní dřeň a brzlík) a periferiemi imunitního systému jsou slizniční imunita, uzliny a slezina. Ve slizničním imunitním systému se nachází mikrobiota – to je správný termín pro označení mikroorganismů žijících v našem těle (jako mikrobiom se označuje souhrnný genom této mikrobioty; slizniční mikrobiota je komplexní ekosystém, obsahující více než 1 000 druhů nejen bakterií, ale i virů, plísní apod.). Interakce mezi tisíci různými mikroorganismy a imunitním systémem není zcela probádána a je trošku komerčně zneužívána. Firmy nabízí analýzu vašeho mikrobiomu, ale vlastně neexistuje žádný jasný návod, jak by měl ideální mikrobiom u zdravého člověka vypadat. Každý mikrobiom je velmi individuální a kilo bakterií, které máme v sobě, je velmi obtížné analyzovat. Navíc složení mikrobioty se mění i v období života člověka, nejenom v závislosti na věku, ale i v závislosti na stravě, na kondici, proměnných je mnoho. Podvědomě tušíme, že je to velmi důležité, ale ještě to neumíme pořádně uchopit. 

Čeho máme často nedostatek?

Přitom lidé utratí za různé doplňky stravy, které slibují silnou imunity a úpravu mikrobiomu, hodně peněz. V jednom rozhovoru jste řekla, že asi 80 % z nich nemá efekt. Kterých 20 % podle vás funguje a má význam? Čeho mívají lidé při odběru v krvi často nedostatek?

S těmi doplňky – u žádného potravinového doplňku není deklarován efekt, nejsou to léky. Těch osmdesát procent je podle určitých amerických studií číslo, které říká, že doplňky ani neobsahují to, co je u nich uvedeno na obalu. Pokud jde o probiotika (preparáty obsahující jeden až několik kmenů nejčastěji se vyskytujících bakterií z říše mikrobioty), u střevních infekcí a po používání antibiotik mají probiotika význam a jistý efekt dokazují i studie. Většinou je ale lepší doplňovat střevní mikrobiotu přirozenými zdroji (kysané mléčné výrobky, fermentovaná zelenina) – obsahují mnohem více užitečných mikroorganismů. Pokud jde o vitaminy a stopové prvky, ve výsledcích rozboru krve vídáme často nedostatek vitaminu D, zvláště v zimě a začátkem jara, kdy trávíme 95 % času v místnostech a vitamin D nemá kde vznikat. Je prokázané, že deficit vitaminu D snižuje rezistenci organismu k infekcím a například dřívější tuberkulóza ve městech bujela právě v důsledku nedostatku vitaminu D.

Zmínila byste ještě nějaké nedostatkové vitaminy nebo minerály? 

Další nedostatky by se měly řešit zcela individuálně podle toho, jestli člověk nemá třeba poruchu vstřebávání. Například v důsledku toho, že střevo nevstřebává železo, vitamin D a jiné látky, se mohou projevit opakující se infekce, a přitom jde o nepoznanou celiakii. Vždy je důležité myslet na to, že ne každá infekce značí poruchu imunity ve smyslu snížené funkce imunity, ale může se jednat o autoimunitu, která způsobí špatné vstřebávání a následkem toho pak vznikají tyto infekce. To jsou ty detektivky, o kterých jsem mluvila. (úsměv)

A jsme zpět u detektivní práce. Stála jste mimo jiné u zrodu koncentrované formy biozázvoru pod názvem Eligin. Kolikrát je vyšší účinek, než kdybych si každý den uvařila silný domácí zázvorový čaj?

V našem zázvoru je mnohem více účinných látek, než když si jen zázvorový oddenek vylouhujete v horké vodě. Kvantifikovat se to ale zcela nedá, protože každý druh zázvoru má jiné složení. My jsme například stanovovali v různých druzích zázvoru dvě hlavní látky, o kterých se říká, že mají příznivý efekt na „imunitu“. Těmi jsou shogaol a gingerol. Při výzkumu jsme zjistili, že obsah těchto látek se u jednotlivých druhů zázvoru významně liší. Ať už byl zázvor koupený v některém z tuzemských řetězců, nebo byl dovezený z Brazílie, Číny či Indonésie. Nakonec jsme vybrali zázvor z ekologického zemědělství v Indonésii, který měl koncentraci těchto látek nejvyšší a přitom neobsahuje umělá hnojiva. 

Běžně po zázvoru saháme, když nás například začne bolet v krku nebo se cítíme oslabení v zimním období. Co konkrétně látky ze zázvoru v našem těle způsobují a jak pomáhají?

Je to potravinový doplněk, a neprošel tedy klinickými testy. Podle zásad klinické praxe tak nelze přesně říct, že na určitou nemoc určitá dávka bude ta pravá, aby se něco stalo. Přípravek tak vznikl na základě literatury, zkušenosti ze zemí, kde se zázvor už 2 000 let používá jako léčivo. Nemohu tedy přesně specifikovat, ale já sama ho užívám skoro celý rok s letní přestávkou a musím zaklepat, celkem nestůňu, i když jsem vystavena infekcím jak v práci, tak doma, když hlídám nastydlá vnoučata. 

Protinádorová imunologie a její počátky

Zabýváte se mimo jiné protinádorovou imunitou. Jak se liší od té běžné klinické imunologie? Ve které oblasti vás více baví odhalování detektivních příběhů?

Oba obory se velmi úzce prolínají. Protinádorovou imunitu jsme začali zkoumat v roce 1995, kdy jsem se stala přednostkou Ústavu imunologie v Motole. Přišla jsem už vlastně s nápadem, jak vypracovat imunoterapii na základě dendritických buněk (buňky imunitního systému, které se nacházejí v některých tkáních a zesilují imunitní reakce tím, že předkládají antigeny na svém povrchu ostatním buňkám imunitního systému, pozn. red.). To je vědecká část imunologické praxe a ve druhé klinické praxi se věnuji konkrétním pacientům se všemi poruchami imunity způsobenými od alergií přes imunodeficienci po autoimunitu. Jsou to dva světy, které se částečně prolínají.

Dostáváte se i v rámci vědecké protinádorové imunologie k onkologickým pacientům, abyste viděla výsledky zkoumání na vlastní oči? 

Ještě v Motole jsme se účastnili klinických studií. S naším preparátem jsme zahájili I. fázi klinické studie, kde ale ještě moc statistické výsledky nevidíte. Zkoumá se spíše bezpečnost. Některým pacientům ale dávali onkologové dva měsíce života a my jsme je díky naší léčbě drželi při životě třeba rok. Opět, není to jednoznačný důkaz, ale viděli jsme kazuistické dobré efekty. V současnosti probíhají další klinické studie po různých onkologických pracovištích a my dostáváme o pacientech anonymizovaná data. 

Na čem v současnosti pracujete?

Už jsem v důchodu, takže do SOTIA se chodím jen dívat a dozorovat, jestli vše funguje. (úsměv) Jsem předsedkyní dozorčí rady a účastním se všech přehledových schůzí, kde si specifikujeme fáze jednotlivých produktů. V Motole pak pokračuji ve své klinické praxi, mám ambulanci a studenty, které učím. 

Stála jste u zrodu SOTIA a vidíte, kam se firma posunula. Co se podle vás za tu dobu nejvíce povedlo? Z čeho máte radost?

SOTIO je podle mého názoru unikátní biotechnologická firma, která vyvíjí v České republice protinádorové léky. Jiná podobná neexistuje. Realizace výzkumu a vývoj léků jsou samozřejmě možné hlavně díky finanční podpoře společnosti PPF, aniž by člověk musel každodenně shánět peníze a investory. V době jejího vzniku zrovna skončil v Motole jeden výzkumný projekt ministerstva školství a najednou mnoho nadějných výzkumníků nemělo uplatnění. Mnoho z nich proto do SOTIA přešlo a pokračovalo ve své výzkumné práci v oblasti protinádorové imunologie, bez ztráty času s hledáním financí prostřednictvím grantů, a tak se podařilo výzkumným týmům dosáhnout mnoha prestižních publikací. To je pro nás vědce pořád největší vizitka vědecké práce.
30 let od první transplantace pupečníkové krve

Letos probíhají také oslavy 30 let od první transplantace pupečníkové krve. U tohoto mezníku jste také stála, jak na něj vzpomínáte? 

V té době jsem působila na oddělení klinické imunologie pod vedením své učitelky a přítelkyně Terezie Fučíkové, která ho také založila. Měla jsem téma postgraduální práce na fagocytující buňky a jejich poruchy a v rámci studia a práce s buňkami jsem se dočetla, že existuje vrozený imunodeficit, kde chybí jedna molekula na bílé krvince a způsobí to klinickou katastrofu. Tehdy mě to velmi zaujalo, a jakmile se v 90. roce otevřely hranice, požádala jsem francouzskou vládu o stipendium v Hôpital Necker-Enfants malades v Paříži, kde právě tyto pacienty měli soustředěné a prováděli transplantace kostní dřeně. Strávila jsem tam studiem dokumentací těchto pacientů několik měsíců a mohla jsem se účastnit vizit a různých vyšetření.

Zhruba rok po mém návratu z Paříže nám z Ústí nad Labem referovali šestiletého pacienta, který přesně odpovídal popisu pacientů, které jsem viděla ve Francii. Na základě klinického obrazu jsme stanovili diagnostiku. Vše se odehrávalo v počátcích molekulové diagnostiky, ale věděla jsem, že v Akademii věd už vyvinuli potřebné monoklonální protilátky, kterými lze zobrazit, jestli molekula na buňce je, či ne. Kolegové v Ústí nad Labem následně provedli molekulovou diagnostiku s touto protilátkou. Také jsem věděla, že kolega Kobylka v Ústavu hematologie a krevní transfuze se zabývá zpracováním pupečníkové krve a v Motole již zavedli už několik let předtím transplantace kostní dřeně pro leukemické pacienty. Takže jakmile jsme měli diagnózu a věděli jsme, že jedinou šancí je transplantace, hledali jsme dárce, který nebyl.

Tehdejší registry byly velmi omezené a přicházela v úvahu možnost, kdyby rodiče plánovali ještě jednoho sourozence, použít jeho pupečníkovou krev.  Naštěstí opravdu plánovali, tak jsme ze všeho nejdřív potřebovali zorganizovat prostřednictvím kolegů z gynekologie prenatální diagnostiku, protože stále panovala 25% pravděpodobnost, že dítě bude mít stejnou chorobu. Metoda testování z pupečníku byla také tehdy v počátcích – obrátila jsem se tedy na spolužáka Pavla Caldu, který tuto metodu zaváděl. Když se zjistilo, že je očekávaný chlapeček zdravý, poprosili jsme kolegy z porodního, aby při porodu nevyhazovali placentu – ta je totiž zdrojem kmenových buněk krvetvorby. Dr. Kobylka už čekal za dveřmi porodního sálu s termoskou, odnesl si placentu a zpracoval ji. Mezitím jsme v Motole na transplantační jednotce u prof. Starého hospitalizovali staršího bratra, abychom ho připravili na výkon. Poté dostal infuzi kmenových buněk z pupečníku a všechno dobře dopadlo. Dnes je těm klukům 30 a 36 let a vedou normální život. Takže celá akce byla o tom, jak dát dohromady lidi, kteří z různých oblastí byli o krok napřed, a mohli tak uplatnit výsledky své předchozí vědecké a klinické práce ve prospěch pacientů.  

Z tohoto příběhu by bylo možné natočit film.

Motol natočil v minulém roce k výročí krátké video. 
 

Kam se za těch 30 let transplantologie pupečníkové krve posunula?

Transplantace pupečníkové krve je jednou z možností, jak řešit některé vrozené poruchy imunity nebo leukemie – ale jen u dětí, protože těch buněk je relativně málo, takže pro dospělého je pupečníková krev nedostatečným zdrojem. V průběhu těch 30 let se v Motole použila pupečníková krev k transplantaci v řádu jednotek, protože to není bohužel tak užitečný zdroj potřebných buněk, jak se zprvu myslelo. 

Přitom možnost uložit si v bankách pupečníkovou krev je poměrně populární.

Na tomto principu je založený poměrně výnosný byznys, kdy matky mohou dát souhlas k uložení pupečníkové krve svého dítěte pro využití do budoucna. Její využití na současné úrovni poznání je téměř nulové, protože i kdyby ten človíček dostal leukemii, tak musí mít cizího dárce, nelze použít vlastní buňky. I kdyby měl vrozený imunodeficit, což je druhá indikace transplantací, tak opět nemůžete využít jeho buňky, protože už obsahují tu vadu. A jestli někdy za 30 let dokážeme z pupečníkové krve vypěstovat ledvinu nebo ucho nebo jimi léčit poškozenou míchu, to je zatím velká fantazie. Zatím tedy spíše maminky, které dají souhlas, platí ročně bankám desetitisíce korun nebo kolik za udržení pupečníkové krve, u které stojí spousta otazníků, jestli vůbec někdy k něčemu bude. Považuji v současné době tento byznys za trochu hraniční záležitost.

Některé maminky si ještě nechávají k podpoře imunity placentu, kterou následně zpracují. To jste také zkoumala? 

Jsou to spíše babské rady a nejsem schopna se k tomu kvalifikovaně vyjádřit. Trochu opomíjeným preparátem, který bych ale mohla zmínit, je Colinfant New Born, obsahující probiotický kmen bakterie Escherichia coli, na kterém pracovala v Podolí před mnoha lety imunoložka Rája Žádníková, teď pokračují v tomto výzkumu kolegové z 1. lékařské fakulty. Je to preparát, který se podával především dětem alergických matek, ale i dětem bez alergické anamnézy. Při vyšetření těchto dětí po deseti a dvaceti letech se zjistilo, že děti, které preparát dostávaly, měly statisticky méně alergií než kontrolní skupiny. Není to samozřejmě stoprocentní záruka prevence alergií, ale ty studie jsou celkem vědecky průkazné a jsou téměř zapomenuté. 

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: SOTIO