Hlavička
Rozhovory -
15/03/2019

Chirurg Vladimír Král se stal rytířem lékařského stavu. Patří mezi elitu

Prestižní klub rytířů lékařského stavu má nového člena. Stal se jím chirurg a pedagog profesor Vladimír Král, lékař, který posunul svůj obor o kus dál a vychoval generace nástupců. Máme špičkové zdravotnictví s obdivuhodnými výsledky, říká v rozhovoru.

reklama

reklama

Slavnostní přijetí do této lékařské síně slávy provázelo tradiční pasování mečem v Tereziánském sále Břevnovského kláštera z rukou prezidenta České lékařské komory Milana Kubka. Chirurg profesor Vladimír Král (81) se stal pětadvacátým členem tohoto elitního klubu lékařů.

Této výsady se každý rok může dostat jen jednomu lékaři. Titul rytíř lékařského stavu uděluje Česká lékařská komora už od roku 1996. Oceňuje jím vždy mimořádnou osobnost v řadách lékařů, která „výkonem své praxe nebo vědeckou prací významným způsobem přispěla k rozvoji medicíny a která se svým morálním jednáním stala příkladem a vzorem pro své kolegy“.

To profesor Vladimír Král jednoznačně splňuje. „Pana profesora Krále šlechtí nejen jeho profesionalita, ale i vrozená noblesa, přirozená elegance a kultivované chování, které ho povyšují na ‚pana‘ chirurga. Proto si zaslouží, aby byl ověnčen titulem rytíř českého lékařského stavu. Moudrost, skromnost, nezištnost a pracovitost spolu s pevnými morálními zásadami zdobí rytíře,“ prohlásil při slavnostním pasování prezident komory Milan Kubek.

reklama


Vrtali jsme lebky i dělali anestezii

Profesor Král má za sebou opravdu úctyhodnou kariéru. Je uznávaným chirurgem, členem výboru České chirurgické společnosti a vědeckým sekretářem International College of Surgeons. Patří k poslední generaci chirurgů, která zvládala celou chirurgii, od traumatologie přes transplantace až po urgentní medicínu, resuscitaci či urologii. V rozhovoru pro Naše zdravotnictví (viz níže) popisuje, jak jako chirurg musel zastupovat i anesteziologa či neurochirurga v dobách, kdy tyto obory samostatně neexistovaly.

Velkou stopu zanechal Vladimír Král v Olomouci, kde přesně před padesáti lety nastoupil do fakultní nemocnice jako mladý sekundář a vypracoval se až na dlouholetého přednostu I. chirurgické kliniky. Této nemocnici zůstal věrný až do svého odchodu na odpočinek.


Co chybí české medicíně? Více peněz

Ačkoli je profesor Král už v penzi a zařekl se, že na skalpel už nesáhne, stále vyučuje nové generace lékařů. I on se nakonec specializoval na břišní a hrudní chirurgii. Publikoval přes 160 vědeckých prací, přednesl stovky přednášek. Českou medicínu považuje za špičkovou, ale na dotaz, co jí chybí, jednoznačně odpovídá: „Více peněz.“

Profesor Král patřil v roce 1991 k zakládajícím členům České lékařské komory a pět let byl jejím tajemníkem. Jak sám říká, její role je ve společnosti nezastupitelná a slouží jak lékařům, tak pacientům.


Jak vnímáte dnešní ocenění? Zařadíte ho prostě jen k dalším?

No, to ne, to k ostatním jen tak zařadit nemohu. Tohle bylo skutečně velice slavnostní, až mě to překvapilo. Jsou tu nádherné prostory, připomínají mi Olomouc, kde máme Hradisko, které je zrovna v takovém  stylu, takže jsem se i proto cítil tak trošičku jako doma.

Do penze jste odešel před deseti lety a zařekl jste se, že už nevezmete skalpel do ruky. Dodržel jste to?

To jo. Jakmile jsem odešel do penze, tak jsem řekl, že na skalpel už nesáhnu. Je to z několika důvodů. Ruce se mi ještě netřesou a mohl bych to dělat, ale já si osobně myslím, že s osmdesátiletým pilotem bych taky letět nechtěl. Ale aspoň ty znalosti, které jsem za svůj život přece jenom nastřádal, předávám a učím.

Sliboval jste prý ještě jeden rok učit...

Ano, ještě tak rok, víc už bych asi nechtěl.

Neláká vás to dál?

Člověk by měl znát nějakou svoji hranici, kdy by měl skončit, a tu si musí nějakým způsobem dát.

Když se ohlédnete zpět ke svým začátkům, jaký pokrok váš obor udělal?

Neuvěřitelný, naprosto neuvěřitelný. Nejde ani tak o chirurgii, i když ta udělala taky veliké pokroky, ale o ten pokrok se zasloužily hlavně technické obory, zobrazovací metody, rentgen. To je něco nepředstavitelného, protože když já jsem začínal, tak o některých orgánech, třeba pankreatu, jsme tehdy neměli vůbec potuchu. Ten se téměř nedal zobrazit. A dnes máte CT a magnetickou rezonanci, to je naprosto dokonalé. Takže my dneska jdeme do věci, o které máme svoje informace. To dřív nebylo.

Vy znáte tu nastupující generaci lékařů i jako své studenty. Jsou jiní, než jste bývali vy nebo generace po vás?

Každá generace je jiná, o tom není sporu. Říká se, a já to můžu potvrdit, že jsou sebevědomější, jsou techničtější. Chybí jim třeba všeobecný nebo historický rozhled, ale v té medicíně jsou rozhodně lidé, kteří to povedou dál a určitě dopředu.

Mají to dnes těžší? 

To je otázka, v jakém slova smyslu. V něčem to mají o dost snazší. Můžou do světa a také tam chodí, můžou srovnávat. Své dělá i internet, protože tam si najdou všechno, co potřebují.

Já tím narážím na to, že jsem se o vás dočetl, že jste poslední generace chirurgů, kteří museli zvládat celou chirurgii...

Tak to ano, to jistě. Já jsem zasahoval téměř do všech oborů. Transplantoval jsem a dělal i břišní chirurgii. Ale to už je dnes vyloučeno, to je passé. Ostatně  taky jsem se později už sám specializoval. To je jediná cesta, jinak to nejde. V dobách, kdy jsem začínal, třeba neexistoval obor anestezie, tu jsme dávali sami jako chirurgové. Vrtali jsme třeba lebky, když byly subdurální hematomy, protože neurologické kliniky neexistovaly. Nebyla letecká služba. Ale to už je minulost.

Jak vidíte budoucnost zdravotnictví se zaměřením na to české?

Já jsem optimista, protože české zdravotnictví má renomé a jeho výsledky jsou skutečně obdivuhodné. Bývali jsme za železnou oponou a většinu věcí jsme tehdy čerpali z literatury, neměli jsme možnost to vidět na vlastní oči, vyzkoušet si to. To už dávno neplatí, jsme na špičkové úrovni i ve srovnání se světem.

To je ta odborná stránka. Co českému zdravotnictví chybí, co by potřebovalo?

Jednoznačně víc peněz.

Vy jste zakládajícím členem České lékařské komory, zmínil jste ji i ve své děkovné řeči. Prý jste si tehdy před 28 lety ani nedokázali představit, jaký význam nakonec jednou bude mít.

To rozhodně ne. Musíte si uvědomit, že to byla pro komoru taková doba kamenná. My jsme neměli ani sídlo, to bylo pouze virtuální. Scházeli jsme se tam, kde byla zrovna volná místnost. To je teď už nepředstavitelné.

Když se dnes podíváte na lékařskou komoru jako na své dítě, jste spokojený, kam to dotáhla?

Určitě, určitě ano. Myslím si, a to bych zdůraznil, protože to je opravdu důležité, že komora hraje nezastupitelnou roli ve společnosti. Nejen pro lékaře, ale především pro pacienty. Když mají třeba stížnosti, má tu pro ně být komora se svým odborným renomé, aby ti lidé měli komu věřit. To nemůže nikdo suplovat, jedině odborná komora lékařů.


David Garkisch

Foto: Martin Kubica, Tempus medicorum


reklama

reklama


Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Rozhovory -
27/03/2024

I malé zlepšení klinického stavu pacienta s pokročilou fází rakoviny je velmi obohacující, říká vědkyně Palová Jelínková

Uběhlo pět let a nový lék se konečně dostal k pacientovi s pokročilým nádorem, který už nemá jinou možnost léčby. Dostal možnost účastnit se první fáze klinické studie. Jeho imunitní systém už je velmi oslabený. Někteří pacienti na léčbu reagují pozitivně, nádor se hodně zmenší nebo skoro zmizí a život se zlepší a prodlouží. U takto pokročilých pacientů je úplné vyléčení spíše raritou. Někteří na léčbu vůbec nezareagují. I malé prodloužení života ale dává Lence Palové Jelínkové, ředitelce translační vědy ze společnosti SOTIO, impuls, že práce ve vývoji takových léků má smysl a že má smysl pokračovat, i když celý proces provází i nezdary.


reklama

reklama