Den veteránů: Mysleme i na lékaře v poli, posunují medicínu vpřed

Může mít válka vůbec nějaká pozitiva? Pokud ano, jsou to rozhodně pokroky v medicíně, které lidstvu války v jeho dlouhé krvavé historii přinesly. Vděčíme za to vojenským lékařům. V Den veteránů připomínáme jejich památku i milníky vojenského lékařství.

Prapůvod vojenského lékařství bychom nepochybně mohli hledat už v dobách, kdy proti sobě předci dnešních lidí používali kameny a klacky. I oni si po bitvě anebo lovu nepochybně museli "lízat rány", tedy se alespoň základně ošetřit. Pravěké vykopávky dokazují na kostech našich předků zhojená a ošetřená zranění.

První pomoc, kterou poskytovali i staří Řekové a Římané či Babyloňané, vedla ke vzniku zřejmě nejstarší lékařské vědy, chirurgie. Jak dokládají biblické příběhy, řecké verše nebo egyptské papyry, už od dob Antiky lékaři na válečném poli čelili klasickým zraněním jako jsou zlomeniny, tržné nebo bodné rány a nejrůznější zhmožděniny.


První lazarety a felčaři

Středověk a novověk už znal jakýsi předobraz moderní vojenské medicíny - začaly se objevovat polní lazarety a první zdravotní služba, které se říkalo samaritská. Dnes jde o označení první pomoci poskytované laikem před příchodem lékaře. Pro ranhojiče a polní lékaře se vžilo jméno Feldscher, což čeština přejala jako slovo felčar, užívané dodnes. 

Přesto měla tehdejší lékařská pomoc k moderní vojenské medicíně ještě hodně daleko. Zranění vojáci bývali ošetřováni až po bitvách, nikoli při nich, takže se pomoci často nedočkali. Ta byla navíc omezená úrovní tehdejšího poznání a nedostávalo se jí ani dostatečného uznání. Teprve skutečné vědecké pokroky v medicíně umožnily i rozvoj účinné lékařské pomoci v boji. Lehké to ale nebylo a tekly při tom potoky krve...


Ambroise Paré: Aby pomoc nebyla mučením

Jedním z prvních průkopníků medicíny bitevního pole se stal francouzský královský chirurg Ambroise Paré (1510 - 1590). Ačkoliv vyrůstal a studoval v době, kdy si lékaři mysleli, že chirurgie je pod jejich důstojnost, vystudoval právě tento obor a hned poté vstoupil do armády jako lékař. 

Pro zraněné vojáky se stal Paré požehnáním - a to i pro všechny jejich další generace. Dosud se totiž krvácející rány uzavíraly poléváním vřelým olejem, což bylo nejen nesmírně bolestivé, ale leckdy i smrtelné. Parému ale došel olej, tak rány prostě jen obvazoval a přikládal směs žloutku a terpentýnu. Ukázalo se, že rány se hojí lépe a rychleji než při původním postupu.

Stejnou úlevu přinesl vojákům i při amputacích. I při nich se krvácení zastavovalo spálením rány žhavým železem. Paré začal prostě podvazovat tepny a způsobil tak jeden z průlomů v lékařství. Kromě toho vyráběl i umělé protézy, zuby a dokonce vyrobil i umělé oko. Byl průkopníkem i v porodnictví a vynálezcem několika lékařských nástrojů. S válečnou medicínou už ale nesouvisely. Paré se dožil vysokého věku a zemřel přirozenou smrtí.


Dominique Jean Larrey: I raněný nepřítel je člověk

Do historie vojenské medicíny se výrazně a nesmazatelně zapsal i Napoleonův osobní lékař Dominique Jean Larrey (1766 - 1842). Je označován za zakladatele akutní medicíny. Tento vojenský lékař a chirurg začal u armády budovat úspěšnou kariéru, ale skutečné pochopení našel až u mladého Napoleona, kterého následoval při vojenských taženích a nakonec se stal jeho osobním lékařem.

Jak už bylo řečeno, za vznik moderních záchraných služeb a akutní medicíny prapůvodně vděčíme Larreymu. Přejali jsme jen to, co on vymyslel a použil v boji. Sestavil tzv. létající sanitní čety. Šlo o čtveřici lidí, tři chirurgy a jednoho ošetřovatele, kteří měli k dispozici vůz s obvazy a zasahovali přímo na bojišti v průběhu bojů. Vůz tažený koňmi sloužil i jako "sanitka", když převážel raněné do týlu. Larrey ho dokonce nechal vylepšit o pružiny a plachtu, aby zraněným zajistil větší pohodlí. Larrey zavedl do armády i tak prostou věc, jako jsou nosítka. Už chápal, že nejnutnější je zastavit zraněnému vojákovi krvácení a ránu dobře ošetřit a drenovat, protože infekce zabíjí.

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí, která se Larreymu podařila, bylo nabytí respektu ke zdravotníkům v boji. Ani dnes, i když by tomu tak mělo být, nejsou vždy a všude vojenští lékaři a zdravotníci v bezpečí a střílí se na ně. Za Larreyho to bylo ale běžné. Zdravotník nepožíval žádné ochrany a proto taky bylo zavádění jeho novinek tak obtížné. Nikomu příčetnému se do deště kulek a šrapnelů nechtělo.

Jenže Larrey udělal ještě něco dalšího - přestal na bojišti mezi zraněnými rozlišovat mezi svými a nepřátelskými vojáky. Dnes už takové vojáky (zajatci, ranění a nemocní) chrání stejně jako civilisty Ženevské úmluvy, ale dříve tak tomu nebylo. Larrey jim ale svým chováním na bojišti, které po svých podřízených také vyžadoval, položil základ. První Ženevská úmluva "o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli" byla přijata dvacet let po jeho smrti. Napoleon o něm prohlásil: "Larrey je nejčestnější člověk, jakého jsem poznal."

Florence Nightingalová: Dáma s lampičkou

Jakmile lékaři začali vojenskou medicínu rozvíjet, pokrok už se nedal zastavit. Objevů a postupů přicházelo stále více a opět u toho stáli obětaví lékaři a zdravotníci. Další revolucí se stala krymská válka mezi Velkou Británií, Francií a Tureckem na jedné straně a Ruskem na straně druhé. 

Odpovědnost za lékařskou péči o vojáky na ruské straně ležela na Nikolaji Ivanovičovi Pirogovi (1810-1881). Jako jeden z prvních chirurgů používal při operacích éter jako anestetikum a v roce 1847 ho jako vůbec první na světě použil v polních podmínkách. Až si někdy zlomíte nohu, vzpomeňte si, že za sádru na ní vděčíte právě Pirogovovi, který tuto techniku vynalezl. Rusové si ho dodnes váží natolik, že ho v anketě zvolili mezi padesátku jejich nejvýznačnějších osobností historie.

Protipólem Pirogova se v krymské válce stala britská ošetřovatelka Florence Nightingalová (1820 - 1910). Ta je dodnes symbolem ošetřovatelství a zdravotních sester a datum jejího narození se připomíná Mezinárodním dnem sester. Stejně tak je symbolem sester její olejová lampička, s níž chodila prohlížet pacienty. Od toho se odvíjí i její přezdívka Dáma s lampičkou, kterou jí vděční vojáci dali.

Florence Nightingalová dokázala něco neuvěřitelného. Když vypukla krymská válka, odjela na místo s pouhými 38 zdravotními sestrami, aby pomáhala zraněným vojákům. Britové na tom byli v zajištění raněných špatně - chyběly jim léky i personál. Ale Florence Nightingalová to se svými sestrami zvládla. V některých dnech vařily až pro čtyři tisíce vojáků, další ošetřovaly. A nešlo jen o zranění. Kvůli katastrofálním hygienickým podmínkám jich celkově statisíce zemřely na choleru, tyfus nebo krvavé průjmy.

Florence způsobila převrat v péči nejen o raněné vojáky, ale o pacienty vůbec. Dosud po ošetření vojáci leželi často nazí na holé zemi, jídlo měli jen jednou denně a jedli rukama. Opatření Florence Nightingalové snížila úmrtnost vojáků ze 42 procent na pouhá dvě. To zdravotní sestru inspirovalo i po návratu z války. Tak jako u vojáků zavedla nová pravidla i v péči o civilisty. Šlo o zlepšení zdravotní péče a hygieny, výměnu ložního prádla, lepší osvětlení, větrání, zdravější stravu i používání lžic nebo příborů. Totéž pak Florence Nightingalová vyučovala ve své zdravotnické škole pro sestry, která byla první ve Velké Británii. 

Největší poklonu jí složil i spoluzakladatel Červeného kříže Jean Henri Dunant, když prohlásil: "Sice jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, která se mi dostala, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet během války do Itálie a bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence na Krymu dala."


Jean Henri Dunant: Tři dny a tři noci mezi mrtvolami

Jeden z nejvýznamnějších průkopníků humanity a pomoci ve válce vlastně ani nebyl lékař. Jean Henri Dunant (1828 - 1910) byl švýcarský podnikatel a humanista. O jeho významu svědčí to, že se stal vůbec prvním nositelem Nobelovy ceny za mír v roce 1901. Henri Dunant byl inicátor a zakladatel Mezinárodního červeného kříže a jeden z těch, kdo se zasadili o sepsání Ženevských úmluv.

Zlomem v poklidném životě obchodníka se stal večer 24. června 1859. Tehdy ho obchod zavedl až k bojišti krvavé bitvy u Solferina. Utkala se tam francouzsko-sardinská vojska s rakouskou armádou a porazila ji. To otevřelo Itálii cestu ke sjednocení. Bitva trvala patnáct hodin a Francouzům ji prý vyhrály taktika rojnice, bodáky a děla. (Není bez zajímavosti, že se bitvy účastnili i Češi: čáslavský pěší pluk č. 21, kolínský prapor polních myslivců č. 14, šumperský prapor polních myslivců č. 16 a rovněž značná část dělostřelců byla české národnosti.)

Ale zpět k večeru po bitvě. Henri Dunant stál v Solferinu mezi tisícovkami zraněných i mrtvých, o které se nikdo nestaral. Společně s dalšími dobrovolníky se ve vražedném vedru tři dny a tři noci snažil pomáhat. Hrůzy těchto několika dní se v něm tak usadily, že po návratu do Švýcarska napsal proslulou knihu Vzpomínky na Solferino.

Ve svém díle nejen popsal šílenství války, ale navrhl také, co udělat, aby se už nikdy neopakovalo to, že vojáci a civilisté zůstanou po boji bez pomoci. Navrhl vyškolení dobrovolnických zdravotníků už v dobách míru a s touto myšlenkou a svou knihou tak dlouho objížděl evropské panovníky, až dosáhl ohromujícího úspěchu. 

Od té doby se na bojištích objevuje červený kříž na bílém poli. Nejenže se Henrimu Dunantovi podařilo založit Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce, ale prosadil i zmiňovanou první Ženevskou dohodu, podle které si zdravotníci v bitvě zaslouží  respekt a ochranu, stejně jako každý zraněný.

David Garkisch

Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Lékaři v roce 1968: Operace jako za války. Ty mrtvé si zapamatuju do smrti