Díky ní můžeme umírat důstojně. Zakladatelka hospiců se stala \""Rytířem\""

I umírání patří k lidskému životu a medicíně a kdo jiný než lékaři by o něm mohli vědět více. Mezi nimi ovšem v tomhle směru vyniká lékařka Marie Svatošová, která se o důstojnou smrt začala zajímat už v době normalizace. Přivedlo ji k tomu nejen povolání, ale i její víra. A to už v časech, kdy měl dokonce i na odchod lidí ze života jistý monopol komunistický stát.

Je zakladatelkou prvního hospice v České republice a s tím i pozdějšího rozvoje celé sítě hospiců, domů pro důstojné umírání nevyléčitelně nemocných. Sama přiznává, že ji na tuto životní cestu přivedl i odpor proti úvahám o možném zavedení euthanasie. Zastává názor, že přirozený konec lidského života může být důstojný, klidný a pokojný, pokud k tomu lidé budou mít vhodné podmínky a péči...

MUDr. Marie Svatošová pasována 26. Rytířem českého lékařského stavu

MUDr. Marie Svatošová byla 10. prosince 2020 pasována šestadvacátým Rytířem českého lékařského stavu. Toto ocenění jí předal prezident ČLK MUDr. Milan Kubek. Každoroční slavnostní akt proběhl tentokrát výjimečně a opožděně v sídle České lékařské komory. Původní termín 12. března v prostorách Břevnovského kláštera musel být zrušen s odvoláním na mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví, zakazující kvůli epidemii koronaviru veškeré akce s účastí nad sto osob. 

Česká lékařská komora pravidelně oceňuje své nejvýznamnější členy již od roku 1996. Titul Rytíř českého lékařského stavu je každoročně udělován jedné z osobností české medicíny, která výkonem své lékařské praxe či vědeckou činností významným způsobem přispěla k rozvoji medicíny a jež se svým morálním jednáním stala příkladem a vzorem pro své kolegy. Na rozdíl od celé řady dalších existujících ocenění je titul Rytíř lékařského stavu výjimečný tím, že o jeho udělení rozhodují demokratickým způsobem samotní lékaři, členové naší komory, připomíná magazín České lékařské komory Tempus medicorum.

V pořadí již 26. členem tohoto elitního klubu se stala MUDr. Marie Svatošová, lékařka, spisovatelka a především zakladatelka a neúnavná propagátorka hospicového hnutí v České republice.

Marie Svatošová, dívčím jménem Maršíková, se narodila 20. listopadu 1942, tedy v čase protektorátu Čechy a Morava, ve vesničce Hlavňov u Police nad Metují na Náchodsku. Její tatínek byl učitelem, ale Maruška se již od dětství toužila stát zdravotní sestrou. A dětské přání pomáhat nemocným lidem se jí opravdu splnilo. Vystudovala střední zdravotnickou školu a poté se chtěla stát lékařkou.

Kvůli špatnému kádrovému posudku jí to však bylo umožněno až poté, co rok odpracovala jako zdravotní sestra na neurochirurgii v Hradci Králové. Tam posléze lékařskou fakultu vystudovala a po promoci začala pracovat v srpnu 1968 coby čerstvá lékařka na interně v nemocnici v Semilech. V roce 1971 odešla do Prahy, aby nastoupila na interní oddělení nemocnice ve Vysočanech. K tomu nakonec nedošlo. Místo práce v nemocnici jí totiž osud takříkajíc přihrál místo závodní lékařky v továrně Avia.

Vzhledem k tomu, že po svatbě bydlela s manželem v Roztokách u Prahy, stávalo se každodenní dojíždění do Letňan stále obtížnějším. Proto si našla ordinaci na „kulaťáku“ v Dejvicích, kde působila několik let. Posléze nastaly problémy s bydlením, a tak přijala nabídku Dopravního podniku Praha a deset let léčila jeho zaměstnance v závodní ordinaci v Podbabě. 

Tam se sice žádnému z lékařů nechtělo, avšak manželé jako bonus získali podnikový byt v Řepích. „Při práci praktické, tenkrát obvodní lékařky, si stále více uvědomovala, jak nedostatečná je v socialistickém Československu sociální péče o staré a nemocné lidi, jak nejsou zajištěny podmínky pro důstojné umírání a jak stát nedělá nic pro rodiny, které by chtěly svým nejbližším sloužit a pomáhat až do smrti,“ řekl v laudatiu prezident České lékařské komory Milan Kubek.

„S existencí hospicového hnutí, o kterém se za totality u nás nemluvilo, se hluboce věřící doktorka Svatošová seznámila již koncem osmdesátých let prostřednictvím samizdatového časopisu Salus. Snaha zajistit trpícím lidem pomoc a důstojné umírání ji doslova nadchla. V dobách reálného socialismu, kdy si stát uzurpoval monopol takřka na vše, tedy i na zdravotní péči a sociální služby, se však na tomto poli v podstatě nedalo nic dělat,“ připomněl prezident komory.

Bezprostředně po sametové revoluci, tedy jakmile to bylo možné, hned počátkem roku 1990 dala doktorka Svatošová v OÚNZ Praha 6 výpověď. Začala objíždět republiku, přednášet a hledat spolupracovníky.

Sama říká, že k tomuto „skoku do tmy“ měla dva silné motivy. Kromě již zmíněné pomoci rodinám svých pacientů to byla i možnost špatného pochopení svobody a s tím související hrozba uzákonění beztrestnosti eutanazie v naší zemi.

„Zatímco mnozí spoluobčané využívali nabyté svobody k tomu, aby se, často na úkor ostatních, obohacovali, doktorka Svatošová nezištně pomáhala potřebným. Nejprve organizovala domácí péči Katolické charity a v roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí,“ řekl Kubek.

Skutečným přelomem se stal 8. prosinec 1995, kdy se podařilo otevřít první český hospic v Červeném Kostelci nedaleko polských hranic. Šlo skutečně o průlom v péči o nevyléčitelně nemocné a umírající, neboť postupně na mapě naší vlasti díky neúnavné aktivitě doktorky Svatošové přibývají další a další podobná zařízení.

„Díky doktorce Svatošové a jejím nadšeným spolupracovníkům a následovníkům tu dnes máme síť osmnácti lůžkových hospiců, vznikají hospice mobilní a  zároveň některé nemocnice vytvářejí vlastní oddělení paliativní péče,“ pokračoval Kubek. „Ambiciózní vize dostupnosti hospicové péče i  mimo budovy hospice se tak začíná naplňovat. Doktorka Svatošová několik let pracovala také jako prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a neúnavnou propagátorkou hospicového hnutí v ČR zůstává pořád.“ 

Doktorka Svatošová je veřejnosti známá rovněž jako spisovatelka, která má na svém kontě bezmála dvacítku knih. Hospicové péči věnovala řadu článků a publikací, k nejznámějším se řadí kniha Hospice a umění doprovázet z roku 1995 nebo Hospice slovem a obrazem.

Populární jsou však i její knížky duchovních úvah vydané v Karmelitánském nakladatelství: O naději s Marií Svatošovou, Něco nad námi musí být, Normální je věřit, Tykadlem víry, Máme proč se radovat nebo Bůh mezi hrnci.

Za svoji nezištnou práci získala doktorka Marie Svatošová několik významných vyznamenání. V roce 2002 to byla z rukou prezidenta Václava Havla medaile Za zásluhy 3. stupně, v roce 2008 Svatováclavská medaile a konečně v roce 2015 medaile Za zásluhy o stát z rukou prezidenta Miloše Zemana. 

Moudrost, skromnost, nezištnost a pracovitost spolu s pevnými morálními zásadami zdobí rytíře. „Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, jsem hluboce přesvědčen, že titul Rytířka lékařského stavu náleží MUDr. Marii Svatošové právem,“ uzavřel prezident ČLK svou oslavnou řeč.

Foto: Tempus medicorum