Incest, genderová dysforie nebo sexuální dysfunkce u žen spojená s nedostatkem železa. I tomu se věnovalo sympozium pro sexuální medicínu

Letos bylo na pořadu dne celkem 27 témat. Jednotlivé bloky se věnovaly sexualitě mužů i žen, proběhlo odborné sympozium k genderové problematice a celý blok věnovaný výzkumu v sexuologii. Dále si posluchači mohli vyslechnout celkem dvě moderované diskuse na téma problematiky hormonálního tlumení sexuálního chování u lidí žijících s handicapem a téma problematiky sterilizace u transgender osob. 

My jsme vybrali pro ukázku čtyři přednášky, z nichž jedna se věnovala problematice genderové dysforie, druhá deficitu železa a jeho vlivu na sexuální dysfunkce u žen, třetí dominanci a submisivitě v partnerstvích praktikujících BDSM sex (zkratka pro sadistické erotické představy nebo sexuální chování, kterého se lidé účastní dobrovolně, pozn. red.) a poslední vybraná přednáška se věnovala incestům (sexuální aktivita mezi blízkými příbuznými, pozn. red.) a mesalianci (nerovné manželství mezi osobou stavu stavu šlechtického a osobou stavu občanského, pozn. red.).

Zpolitizované gender téma komplikuje konstruktivní diskuzi

Problematika genderové dysforie (GD) v dětství a adolescenci byla dlouhá léta na okraji lékařského i společenského zájmu. Až do přelomu tisíciletí byla péče o tyto málo četné pacienty zaměřená převážně na psychoterapeutickou podporu s ojedinělými popsanými případy hormonální intervence před 18. rokem.

To se v posledních letech výrazně změnilo, a proto se tomuto tématu také věnovala ve své přednášce MUDr. Eliška Bartečková, Ph.D. z Psychiatrické kliniky ve Fakultní nemocnici Brno a Masarykově Univerzitě. Velkou změnu přinesla v první dekádě nového tisíciletí publikace tzv. Holandského protokolu indikujícího u některých pacientů podávání analogů gonadoliberinu (GnRH) s cílem oddálit pubertu, získat čas pro fixaci genderové identity a zlepšit výsledky případné následné léčby hormony opačného pohlaví. 

„Tato změna paradigmatu byla postupně převzata také v dalších státech a tam postupně vedla k přijetí gender afirmativních postupů jako standardu u těchto pacientů. Přibližně až do roku 2010 zahraniční centra zabývající se péčí o nezletilé pacienty s GD informovala o jednotkách, popřípadě nízkých desítkách pacientů, převážně natálních chlapců (tedy male-to-female, MtF) popisujících GD od dětství. Nicméně, v dalších letech došlo k nárůstu počtu referovaných případů, nejprve mírnému a následně zlomu do exponenciály,“ uvedla doktorka Bartečková. 

V Nizozemí byl dle dostupných dat tento nárůst zaznamenán jako první: mírný nárůst v roce 2001, se zlomem do exponenciály v roce 2011. V dalších státech (Velká Británie, Austrálie, Kanada, Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko nebo Španělsko) byl nárůst pozdější: mírné zvyšování přibližně od roku 2010 s prudkým nárůstem přibližně od roku 2015. Z některých států data do roku 2018 ale nadále napovídala pouze o mírném nárůstu (Skotsko, Izrael, Belgie). 

„Za zmínku stojí, že i přes tento nárůst je množství těchto pacientů ve srovnání s celkovou adolescentní populací nízké a ve většině států s dostupnými daty se jedná o jednotky, maximálně nízké desítky (méně než 20) pacientů na 100 000 dětí a adolescentů. Zajímavé jsou dále informace o změně demografických ukazatelů. Data ze zmiňovaných států ukazují změnu poměrů pohlaví ve prospěch natálních dívek (tedy female-to-male, FtM) a posun věku, kdy pacienti péči vyhledávají, do časné adolescence. Společně s tím několik center začalo referovat také o nárůstu komorbidních psychiatrických poruch a příznaků, zejména poruch autistického spektra, poruch pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), afektivních a úzkostných poruch,“ dodala Bartečková.

Tyto demografické změny jsou podle ní paralelní k pozorovanému celkovému nárůstu počtu adolescentních pacientů bez GD v ambulancích psychiatrů, kdy se jedná zejména o dívky s problematikou afektivních poruch, emoční instability, sebepoškozováním a suicidalitou. 

„Popisovaný nárůst počtu pacientů zatím nemá uspokojivé a obecně přijímané vysvětlení. Existuje několik hypotéz, které se vzájemně nevylučují a které zahrnují možný efekt destigmatizace, vyšší společenskou akceptaci variability v genderové identitě a expresi, vliv sociálních sítí (a tedy ekvivalent sociální nákazy, hypotéza, která je opakovaně kritizovaná), vliv jiných sociokulturních změn apod.,“ vysvětlila lékařka. 

Je ale jasné, že na takový vzniklý nárůst pacientů nebyly systémy péče o adolescentní pacienty s GD dimenzováné. Navíc začala být podle Bartečkové zpochybňována celková evidence, na které byl model afirmativní péče postaven. Reakce odborných společností několika států (např. Švédsko, nově také Velká Británie) je zvýšená opatrnost při intervencích u těchto pacientů s omezením podávání analogů GnRH na vybrané pacienty a v rámci studií. 

„Bohužel, celá problematika je nyní politizovaná, což komplikuje konstruktivní diskuzi. V některých státech USA například došlo k úplnému legislativnímu zákazu afirmativní péče a doporučování chabě definované gender-explorující psychoterapie, která nemá již vůbec žádnou evidence. Takový postup je eticky problematický a znamená, že afirmativní léčba by byla omezená i pro ty pacienty, kteří by z ní profitovali. V současné době existuje značné nebezpečí, že výše zmíněná data budou použita jako zbraň v kulturních válkách. Což je přístup, který by pro lékařskou vědu měl být nepřijatelný,“ uzavřela svoji přednášku Bartečková.

Zdroj fotografie ze sympozia: užito se souhlasem MUDr. Marka Broula

Deficit železa a jeho vliv sexuální dysfunkce u žen

Věděli jste, že i nedostatek železa má vliv na váš sexuální život? Právě této problematice se věnoval ve své přednášce primář Sexuologického oddělení v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem – Krajská zdravotní a.s. MUDr. Marek Broul, Ph.D., MBA, FECSM, který je zároveň prezidentem celého sympozia.

„Sexuální dysfunkce negativně postihují přibližně 40 až 50 % dospělých žen v různých fázích života. Mezi nejčastější rizikové faktory patří prožitá sexuální traumata, problémy ve vztazích, chronická onemocnění, vedlejší účinky léků a špatný fyzický stav, včetně nedostatku železa. Deficit železa u žen je často způsoben abnormálním děložním krvácením, ale anémie z nedostatku železa se může vyvinout i z důvodu zvýšené potřeby železa nebo sníženého příjmu či absorpce železa,“ uvedl Broul.

Co s tím? Bylo podle něj prokázáno, že sexuální funkce u žen s anemií z nedostatku železa zlepšuje léčba pomocí perorální suplementace železa. 

„Síran železnatý je považován za standard léčby perorálním železem; přípravky železa s prodlouženým uvolňováním mají obecně lepší snášenlivost. Anemie z nedostatku železa a sexuální dysfunkce spolu jasně souvisejí. Test hladiny železa je levné a jednoduché vyšetření, které lze rutinně zařadit vyšetřovacího postupu žen s některým z typů sexuálních dysfunkcí. Pokud se u těchto žen prokáže nedostatek železa, je potřeba tyto ženy léčit a sledovat, aby došlo ke zlepšení jejich kvality života,“ upozornil primář Broul.

Odráží se dominance a submisivita při sexu i v běžném životě?

Odpovídá polarita sexuálního vzrušení dominancí a submisivitou hierarchii v partnerském vztahu a tendencím k chování vůči ostatním? U jakého množství osob? Jak je poznáme? Jak moc jsou dominantní a submisivní v životě?

Na tyto otázky se pokusila odpovědět ve svém výzkumu doc. RNDr. Eva Jozífková Ph.D. et Ph.D. z katedry biologie na Univerzitě J. E. Purkyně Ústí nad Labem UJEP. 

„Předchozí studie totiž potvrdily vztah mezi preferovanou rolí v BDSM sexu a osobností, docházely však k nejednotným závěrům. Ověřovali jsme proto, zda osoby, které vzrušuje dominantní a submisivní sex (DS), jsou také dominantní a submisivní v chování vůči ostatním,“ uvedla přednášku docentka Jozífková. 

Z výzkumu, kterého se účastnilo 486 osob vyplynulo, že z osob, které vzrušovalo být dominantní v sexu a prožívaly dominanci v sexu, polovina (56 %) prožívala pocit nadřízenosti nad partnerem nebo partnerkou ve vztahu, zatímco 42 % nikoliv. 

U jejich submisivních protějšků zažívalo pocit podřízenosti ve vztahu mimo sex 47 % a stejné procento osob nikoliv. U respondentů, které vzrušovala dominance i submisivita zároveň (tzv. switch), tyto pocity mimo sex mělo jen 26 až 29 % respondentů. Více submisivní v běžném životě (LS) byli ti, kteří neprožívali pocit nadřízenosti (dominance) nad partnerem v sexu, neprožívali pocit nadřízenosti (dominance) nad partnerem v životě, a prožívali pocit podřízenosti (submisivity) ve vztahu k partnerovi, měli horší status a byli mladší. 

Co z toho vyplývá? „Přibližně polovina osob, které vzrušovala submisivita nebo dominance, prožívala tuto polaritu vůči partnerovi i mimo sex. Jednoduché otázky na prožitek polarity v sexu a ve vztahu souvisí se submisivitou vůči ostatním osobám v běžném životě. Tyto otázky mohou pomoci zkonkretizovat orientaci klienta a pomoci odhadnout, jakému typu obtíží může ve vztahu a v životě čelit,“ popsala závěry studie Jozífková.

Zdroj fotografie ze sympozia: užito se souhlasem MUDr. Marka Broula

Incesty a mesaliance. Jsou obavy oprávněné?

Lidská historie nabízí příklady tragických dopadů příbuzenských sňatků. Zároveň je mezidruhové křížení vnímáno jako proces vedoucí ke zplození neživotaschopných, neplodných jedinců. Tento náhled je ale podle prof. Ing. Jaroslava Petra, DrSc. Z Výzkumného ústavu živočišné výroby silně jednostranný.

„Řada etnik udržovala příbuzenské svazky bez vážnějších dopadů na životaschopnost potomků a mezidruhové křížení pravěkého Homo sapiens s jinými druhy lidí pomohlo našim předkům zvládnout nároky života mimo africký kontinent. Je člověk v tomto ohledu výjimkou? V živočišné říši najdeme příklady, kdy se blízce příbuzní jedinci plození potomstva nejen nevyhýbají, ale dokonce ho upřednostňují,“ uvedl ve své přednášce profesor Petr. 

S následným zúžením genetické diverzity se podle něj tito živočichové vypořádali bez velkých potíží. „Pomáhá jim to v osídlení nových oblastí, kde počáteční populace bývají početně velmi slabé. Názorný příklad nabízí populace sobů (Rangifer tarandus) ze Špicberků. Na tyto arktické ostrovy za polárním kruhem pronikla před sedmi tisíciletími jen hrstka zvířat ze sibiřských ostrovů Nová země. Na první pohled neměli nejmenší šanci na přežití, protože páření mezi blízce příbuznými zvířaty s sebou mělo přinést nahromadění škodlivých dědičných vloh. Nastal však pravý opak. Sobi nejen přežili, ale krutým podmínkám se dokonale přizpůsobili.

Neuvěřitelnou odolnost osvědčila tato zvířata po roce 1900, kdy se v důsledku intenzivního lovu ocitla na pokraj vyhubení. Přežila a dnes jejich stavy přesáhly 20 000 kusů,“ popsal příklad z živočišné říše Petr.  

Extrémním příkladem inbreedingu je také samooplození. To je sice podle profesora Petra vzácné, ale v přírodě najdeme příklady organismů, které ho využívají. 

„Mezi obratlovci ho praktikuje malá rybka rivulus mramorovaný (Kryptolebias marmoratus) obývající pobřežní mangrovy v karibské oblasti. V její populaci se vyskytují vedle samců už jen hermafroditi s pohlavními žlázami, tzv. ovotestes, tvořenými směskou tkání typických pro vaječníky a varlata. Hermafrodit uvolňuje již oplozená vajíčka. Sem tam k nim přidá i nějaké neoplozené a nabídne tak šanci na zplození potomků i samečkům,“ doplnil.   

Také mezidruhoví hybridi nemusí být nijak významně handicapováni. Ostatně člověk, jako vícečetný mezidruhový kříženec je podle profesora toho názorným příkladem. 

„Hybridi mohou být dokonce životaschopnější než jejich „rodičovské“ druhy. To lze dokumentovat třeba na příkladu mesaliancí mezi americkými raky. Rak statný (Faxonius virilis) je doma především na severu USA a v Kanadě, ale byl lidmi zavlečen do oblastí notně vzdálených své domovině. Pronikl i na jih do řeky Current v pohoří Ozarks, kde se kříží s místním rakem skvrnorukým (Faxonius punctimanus). Vznikají tak zdatní a velmi agresivní hybridi, kteří vytlačují původního raka skvrnorukého z jeho teritorií a zabírají je pro sebe. V některých přítocích řeky Current už žijí jen mezidruhoví kříženci,“ vysvětlil Jaroslav Petr.  

A na závěr i mezidruhové křížení má svou extrémní podobu v tzv. horizontálním přenosu genů, kdy dochází k přenosu dědičné informace mezi zástupci odlišných říší.  

„Velmi dobré příležitosti k předávání i přebírání genů se nabízejí bakteriím. Háďátka (Tylenchina) patří k nejnebezpečnějším škůdcům zemědělských plodin, protože jako jedni z mála pronikají do nitra rostlin rozpuštěním stěny buněk tvořené odolnou celulózou. Červíci jsou k tomu vybaveni několika desítkami genů pro vysoce účinné enzymy, které získali od bakterií. Geny mohou putovat i opačným směrem a pak získávají bakterie geny hostitelských organismů. Některé kmeny původce kapavky Neisseria gonorrhoeae tak nesou ve své dědičné informaci úsek lidské DNA,“ uzavřel přednášku profesor Petr.

Autorka: Pavlína Zítková

Ilustrační foto: Shutterstock