Hlavička
Příběhy -
12/07/2024

Josef (52) vede aktivní život s chronickou leukémií: „Už 12 let děkuji za každé nové ráno!“

Josefovi bylo právě čtyřicet let, když si začal připadat neobvykle unavený. Přestože základní krevní vyšetření nic neprokázalo, trval na podrobnější diagnostice – a udělal dobře. Díky tomu mohl začít včas řešit nemoc, která je, jak sám říká, jako vlak: čím víc se rozjede, tím hůř se brzdí.

reklama

reklama

Nedlouho předtím, než začal pociťovat alarmující únavu, odešel Josef ze zaměstnání u zvláštní policejní jednotky, při níž se musel neustále udržovat v co nejlepší kondici. Po zásluze mu patřila trocha klidu a odpočinku, a proto podle svých slov trochu povolil uzdu životosprávě. Přibral nějaké to kilo a měl pocit, že už se mu nedostává tolika fyzických sil jako dříve. Zároveň se však nemohl zbavit dojmu, že je s ním v nepořádku ještě něco dalšího. 

„Připadám si, jako bych měl spavou nemoc,“ postěžoval si vyčerpaně praktickému lékaři, když se po čtvrt roce odhodlal k němu zavítat. První testy neukazovaly nic neobvyklého, ale Josef věděl, že takhle nedokáže pokračovat. Měl v té době už tři děti, kterým se chtěl naplno věnovat, a navíc ještě farmu se zvířaty. Požádal tedy svého lékaře, aby provedl další, rozšířenou krevní analýzu. Ta nakonec odhalila příčinu vyčerpání jinak aktivního čtyřicátníka: chronickou lymfocytární leukémii – onkologické onemocnění, při kterém se v těle hromadí abnormálně vysoké množství bílých krvinek nazývaných lymfocyty, což narušuje normální funkci krve a imunitního systému.  

Štěstí na špičkovou péči

„Můj praktický lékař mi tehdy přátelsky poradil, že kdyby takto onemocněl někdo z jeho rodiny, poslal by ho za profesorem Doubkem,“ vzpomíná Josef, jak se začaly jeho cesty ubírat k vedoucímu lékaři leukemické skupiny ve Fakultní nemocnici Brno. Profesor Michael Doubek je předním odborníkem v oblasti hematologické onkologie – nejen co se týče léčby pacientů, ale také výzkumné práce a pedagogické činnosti. Také proto se Josef nevzdal svého životního optimismu a přesvědčení, že i tentokrát vše dobře dopadne.  

reklama

Nejprve bylo nutné podstoupit odběr kostní dřeně – v ní vznikají nové krvinky, proto se při leukémii jedná o místo samotného vzniku nádorových buněk. Odběr se provádí buď z hrudní kosti nebo z kosti pánevní. Ačkoli se nejedná o příjemný zákrok, Josef ubezpečuje ostatní pacienty, že není nutné z něj mít hrůzu. Přirovnává ho k vrtání zubu. „Subjektivně můžu říct, že to nebolí, ale pravdou zůstává, že se ta kost musí provrtat. Pak teprve následuje odběr jako takový. Nechci nikoho strašit, byla to vážně jenom chvilička, ale musím přiznat, že jsem měl pocit, jako kdyby mi tu dřeň tahali až z paty!“ směje se dnes, když na zákrok vzpomíná.  

Udržet si humor je zásadní

V následujících třech letech absolvoval Josef intenzivní léčbu, ale jeho stav se nadále zhoršoval. „Když nestačily 'obyčejné' léky, bylo nutné použít silnější kalibr: transplantaci kostní dřeně. Tehdy jsem si prožil nejtěžší měsíc svého života… Myslel jsem, že už jsem toho v životě prožil hodně, a s tímto přístupem jsem šel i na transplantaci. Součástí léčby bylo nejdříve ozařování a pak ještě silná chemoterapie. Z kombinace těchto léčebných procedur mi bylo celý měsíc špatně a v podstatě mi úplně zničily veškeré měkké tkáně. Celý trávicí trakt se mi 'svléknul' z kůže, takže jsem nemohl ani jíst a musel jsem být napojený na kapačky. Kvůli silným bolestem mi nasadili léčbu opiáty, ale ty jsem fakt špatně snášel, takže jsme se domluvili, že raději vydržím tu bolest a opiáty zase vysadíme…“

Jako vždy v minulosti však neztrácel naději a dobrou náladu šířil i do svého okolí. „Stejně jsem se smál a vyprávěl vtipy,“ popisuje období rekonvalescence po transplantaci. „Sestřičky si dělaly srandu, že za mnou budou posílat pacienty z psychiatrie, kteří se pokusili o sebevraždu – abych jim ukázal, že stále stojí za to žít.“ Jakmile mu to jeho vyčerpané tělo dovolilo, začal Josef chodit alespoň po nemocničním pokoji. I se zavedeným katetrem se pokoušel dělat kliky, aby podpořil fyzičku. Na otázku, proč chce i se spálenou sliznicí v ústech a v krku dostávat pevnou stravu, odpovídal s úsměvem: „Já už chci jít domů!“

Vedlejšími účinky agresivní léčby však komplikace nekončily. Po měsíci od propuštění z nemocnice absolvoval finální krevní testy, které měly potvrdit úspěšnost transplantace – ale ukázaly opak. Kostní dřeň od dárce se neuchytila tak, jak by bylo ideální. Aby měl Josef od leukémie jednou provždy pokoj, bylo by nutné provést ještě jednu drobnější doplňující transplantaci. Dárce z Německa – v Josefově rodině se žádný vhodný dárce bohužel nenašel – však tehdy opakovaný odběr kostní dřeně odmítl. „Stejně jako se může každý svobodně rozhodnout, že chce darovat kostní dřeň, může se také rozhodnout, že ji podruhé již darovat nehodlá,“ vysvětluje Josef chápavě dárcovu volbu. „Uvědomil jsem si, že k úplnému vyléčení u mě tedy nedojde, a budu muset polykat léky, dokud budu živ.“ 

Díky za každé nové ráno

Díky moderní léčbě však je nyní Josefův zdravotní stav stabilizovaný, třebaže se množství a složení jeho medikace neustále mění. Jsou chvíle, kdy si připadá v podstatě téměř zdráv a věnuje se rodině a hospodářství – na malé farmě chová koně, lamy alpaky, králíky, drůbež a jinou drobotinu. Někdy zase zažívá dny, kdy má problém i vstát z postele. Dvanáct let léčby onkologického onemocnění se podepsalo na jeho tělesné kondici, ale nezanechalo mu šrám na duši. „Vlastně už svoji rakovinu neberu jako nemoc, ale spíš jako symbionta, který se mnou žije. Akorát si musím dávat pozor, aby nezačal být silnější než já sám.“ 

Na otázku, jak nemoc ovlivnila jeho přístup k životu, odpovídá stručně: „Vážím si každého nového dne.“ I přes obrovskou dávku smůly, která ho v nemoci potkala, se nikdy nevzdal pozitivního náhledu na život. Rakovina je podle něj v dnešní době už diagnóza, se kterou se dá žít, pokud si člověk zachová čistou hlavu. „Jsem rád skutečně pokaždé, když se ráno probudím. Jednak díky zdravotníkům, ale také díky zázemí, kterého se mi dostává doma. Zároveň jsem však přijmul fakt, že smrt je součástí života, i když se před ní pořád snažím udržovat náskok.“  

Ačkoli Josef není typ člověka, který by rád rozdával rady, v jedné věci má jasno: „Když se vyskytnou nějaké zdravotní problémy, je důležité nebát se a začít je řešit s lékařem. Rozjetý vlak se totiž strašně špatně zastavuje a v tomto případě je nejlepší ten pomyslný vlak nechat stát úplně,“ uzavírá.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem Josefa Mužíka

reklama

reklama


reklama

reklama