Lékař František Kriegel: Jediný, který v 68 národ nezradil. Hrdina až do konce

Jeho život byl skutečně pozoruhodný. Jako lékař prošel dvěma válkami, kde prokázal neobyčejnou odvahu. Byl komunista, který se proti komunistům nakonec obrátil. Zásadním zlomem v jeho životě byl rok 1968. František Kriegel si zachoval čest, Sovětům se nepodvolil.

Příběh Františka Kriegela je až neuvěřitelně plný paradoxů, které ilustrují celé dvacáté století i s jeho konflikty, včetně studené války. Přesto svým životem dokázal Kriegel projít tak, že si až do jeho smutného konce, kdy umíral pod dohledem StB, zachoval čest a ukázal odvahu jako málokdo. 

Právě teď o Kriegelovi vychází kniha "Muž, který stál v cestě". Napsal ji režisér, scénárista a pedagog Ivan Fíla. Zachycuje drama unesené československé vlády, tehdejší intriky Sovětů i souboj mezi Františkem Kriegelem a Gustávem Husákem.

Autor se v knize opírá i o dokumenty z ruských archivů, které dosud nebyly publikovány. Sestavil zajímavý románový portrét neobyčejného muže i stejně neobyčejných událostí minulého století. Křest má tato kniha o Františku Kriegelovi ve středu 29.8. v 17 hodin v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí.

Kniha má být předlohou stejnojmenného filmu, a proto se autogramiády zúčastní i herci Tomáš Töpfer, Táňa Medvecká a Miroslav Donutil, kteří by se měli stát hlavními postavami plánovaného filmu. (Úryvky z knihy najdete pod článkem.)


Lékař Kriegel: Nejstatečnější politik pražského jara?

Františka Kriegela dodnes můžeme považovat za jednoho z nejstatečnějších mužů Pražského jara, sovětské invaze a okupace i následující normalizace. O jeho předchozím životě nemluvě. Podrobněji je shrnutý v článku z časopisu Tempus medicorum: František Kriegel - příběh lékaře, který svůj národ nezradil.

Jako důkaz Kriegelovy statečnosti lze zmínit základní body jeho životopisu. Pocházel z rodiny haličských Židů. V Praze ovšem vystudoval medicínu paradoxně na německé univerzitě. Záhy zachraňoval životy v řadách dobrovolníků Interbrigády ve španělské občanské válce proti armádě generála Franka podporované nacisty a italskými fašisty. Dosáhl tehdy hodnosti majora.

Když pak vypukla druhá světová válka, odjel jako lékař Červeného kříže do Číny napadené Japonci. Stal se smluvním lékařem americké armády u čínských jednotek a jeho statečnost dosvědčuje i nejvyšší americké vyznamenání pro civilisty Emblem for Meritorious Civilian Service. Podle svědectví chodíval hned za tanky a raněné zachraňoval přímo pod palbou.


Pád, vzestup a znovu pád

Paradoxům života Františka Kriegela ještě ale stále není konec. Spojenec vyznamenaný Američany se stal přesvědčeným komunistou a v roce 1948 se aktivně podílel na komunistickém převratu v Československu. Tehdy už jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí.

Vzápětí začala jeho kariéra stoupat a stal se náměstkem ministra zdravotnictví. A zase přišel pád - při komunistických čistkách v padesátých letech byl několikrát vyšetřován, odvolán z funkce a skončil jako řadový závodní lékař.

Přesto se znovu vypracoval na primáře a náměstka revmatologického ústavu. Po smrti Stalina a pádu kultu jeho osobnosti začala s uvolňováním poměrů Kriegelova rehabilitace mezi komunisty. Získal Řád práce, Řád února i Řád rudé hvězdy a odcestoval na Kubu jako poradce pro zdravotnictví. Když se vrátil do Československa, stal se poslancem Národního shromáždění, ale přesto navíc dál pracoval jako lékař a primář Thomayerovy nemocnice v Praze.


Kriegel: Odvaha ve správnou chvíli

Zvraty, které Kriegel do té doby zažil, by možná vydaly na několik životů, ale přesto jim nebylo konce. Patrně ten nejdůležitější přišel v roce 1968. Společně s Dubčekem a dalšími ministry byl unesen do Sovětského svazu. Jak známo, tato "delegace" zajatců podlehla a před padesáti lety podepsala tzv. Moskevský protokol, který zemi znovu uvrhl na dvacet let do tvrdého sovětského komunistického područí.

Jediným, kdo protokol nepodepsal, byl lékař František Kriegel. Na podzim 1968 k tomu zasedání ÚV řekl: „Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země … Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území … Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost … Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“


Přepadli a rdousili jeho ženu

Potom František Kriegel zažil ve svém životě znovu pád. Přišel znovu o funkce, primariát v nemocnici a nakonec skončil v jakémsi domácím vězení. Odposlouchávaný, s kontrolovanou poštou, předvolávaný k výslechům na StB, s výhrůžnými dopisy i telefonáty.

V roce 1976 jeho byt dokonce přepadli maskovaní muži a rdousili jeho ženu. Kriegela to nezastrašilo. Bojoval za politické vězně, žádal o odvolání sovětské armády z Československa, obnovení suverenity země a respektování lidských práv.


Smrt pod dohledem StB

Jako jeden z prvních lidí vůbec a také jako jeden ze tří prvních lékařů podepsal Chartu 77. Odpovědí komunistického režimu bylo přitvrzení represí - další výslechy, ztráta řidičáku, odříznutí telefonu a nakonec znovu domácí vězení...

U bytu Františka Kriegela nepřetržitě hlídkovala StB. Když v září 1979 dostal těžký infarkt, estébáci ho doprovázeli i do nemocnice a tam ho dál hlídali. Zemřel pod dohledem státní bezpečnosti téhož roku v prosinci. Zpopelněn byl neznámo kdy a přesně ani kde. Přátelům se přesto podařilo urnu s jeho popelem zachovat. 

Nadace Charty 77 po Františku Kriegelovi pojmenovala cenu, která se dává za „mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii“. Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

David Garkisch


Úryvky z knihy Ivana Fíly Muž, který stál v cestě:

Kriegel seděl v kupé, píchl si injekci do podkoží břicha. Doléhaly k němu hudba a smích. Myslel na slova spisovatele Ludvíka Vaculíka v manifestu Dva tisíce slov: „Pravda nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje!“

Myslel na přítele Jana Wericha, jehož životní motto bylo, že „nejkrásnější hudba je lidský smích“, a na jeho slova v oblíbeném televizním pořadu Co tomu říkáte, pane Werich?

„Nikdy jsem nebyl členem žádné strany, nejsem a doufám nebudu, to konstatuju. A konstatuju taky, že naše komunistická strana si činí nárok na to, aby měla vedoucí místo ve státě. Prosím. To je možný. Víte, ten, kdo dovede zajistit ve státě občanovi bezpečnost tělesnou i duševní, blahobyt tělesný i duševní a bez rozdílu barvy pleti, bez rozdílu víry, pro jeho děti, a kdo dovede zajistit občanovi ve státě právo na pravdu a právo na omyl, tak taková osoba, ať už je to osoba fyzická, nebo osoba právnická, beze sporu má nárok na vedoucí místo. Ovšem postup je ten, že nejdřív to musí udělat a pak teprve může uplatňovat ten nárok...“

Myslel na dlouhé noci, kdy se na to téma s Werichem hádali, někdy u něj v domě na Kampě a jindy zas u Krieglů na Vinohradech, kde s Rivou zuby nehty hájili to nejzásadnější komunistické dogma: monopol vlády KSČ. Teď, po dvaceti letech boje za „lepší zítřky“, si musel přiznat, že se mýlil a že se z něho stává už jen jakýsi pocitový komunista bez konkrétní vazby na strany a hnutí. Mají snad pravdu ti, kdo říkají, že socialismus je nejdelší a nejbolestivější cesta od kapitalismu ke kapitalismu?

(...) „Co je, Franz, co seš takovej skleslej?“ řekl (Černík) a podíval se na ostatní. „Helejte, Kriegla to nějak sebralo!“

Uchechtl se, nalil slivovici a podal ji Krieglovi. „Pojď, kopni to do sebe! Člověče, proč tě ty Rusáci tak nenáviděj?“

„Protože se z nich neposere!“ utrousil Smrkovský.

Černík se k němu otočil. „No, to já taky ne, Pepo, já taky ne! Ja su ostravsky chachar, a u nas se na každu sviňu vaři voda!“

„Voni uvařej nás. Neslyšels je?“ řekl Kriegel.

„Hovno! Nevodvážej se!“ vyhrkl Černík. „Viď, Sašo?“

Dubček se podíval na Kriegla. „Získali jsme čas, musíme to s nimi uhrát do sjezdu.“ „A pak už nás nezastavěj! Pak už nás nikdo nezastaví!“ vykřikl Černík a hodil do sebe dalšího panáka. Zpíval s Gottem.



Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Medaile lékařům: pediatr, onkolog, oční chirurg i endokrinolog

Lékaři v roce 1968: Operace jako za války. Ty mrtvé si zapamatuju do smrti