Rozhovor s psychologem Martinem Pospíchalem: Psychoonkologie jako most mezi tělem a myslí

Vaše profesní cesta je poměrně neobvyklá – vystudoval jste technický obor, ekonomii, a nakonec jste zakotvil u psychologie. Jak se to stalo?

Psychologie mě zajímala vlastně vždycky. Jenže tatínek mě směroval spíš k technickým oborům, takže jsem šel tímto směrem. Už během technického studia jsem ale chtěl na psychologii. Nicméně dostat se na ni není úplně jednoduché – nároky na uchazeče jsou obrovské. Poprvé se mi to nepovedlo, podruhé už ano. To už jsem měl technickou fakultu prakticky hotovou, měl jsem za sebou nejtěžší předměty a musím říct, že exaktní věci mám vlastně rád dodnes. Promítají se i do mé práce a psaní – část mého myšlení je hodně analytická. Takže jsem technické studium dokončil a zároveň jsem začal studovat psychologii. 

Původně jste se věnoval hlavně psychologii práce, stresu a vyhoření. Jak jste se tedy posunul k psychoonkologii?

Zásadní zlom přišel ve chvíli, kdy onemocněla moje blízká kamarádka a potom jeden z mých nadřízených onkologickým onemocněním. Ona zemřela, on to zvládl. A pak se nemoc objevila i v rodině. Najednou se to téma dostalo hodně blízko. V té chvíli jsem si řekl: tady dává hluboký smysl využít to vše, co jsem si osvojil. A upřímně – asi bych se k psychoonkologii bez těchto osobních zkušeností vůbec nedostal.

Navíc i mnou studovaná původní témata jsou vlastně přenositelná. Práce se stresem, zátěží, krizí, bezmocí, vyhořením – to všechno v psychoonkologii najdete v extrémní podobě. Jen tady to má silný existenciální rozměr. Je to těžké, ale zároveň velmi smysluplné. Postupně jsem otočil kormidlo právě tímto směrem a dnes vím, že je to práce, která mě naplňuje.

Jak byste laicky vysvětlil, co psychoonkologie vlastně je? A čím se liší od běžné psychologie nebo psychoterapie?

Psychoonkologie je v zásadě aplikace poznatků psychologie a psychoterapie na zvládání onkologického onemocnění. Dříve se myslelo, že se týká hlavně samotné fáze nemoci. Dnes víme, že to tak není. Například pociťovaná nejistota začíná často už před diagnózou a nekončí ani dlouho po léčbě.

Navíc se netýká jen samotného pacienta, ale celého jeho okolí – rodiny, partnerů, dětí, blízkých. Prakticky každý z nás zná někoho, koho nemoc zasáhla.
A protože se dnes lidé s onkologickým onemocněním dožívají mnohem delší doby, otevírají se úplně nová témata: jak žít po nemoci, jak se vracet do běžného života, jak zvládat vztahy, rodičovství, práci, psychickou zátěž.
Proto jsme vytvořili i informační portál Psychoonkologie.cz, kde jsou úplně základní věci: jak s nemocným mluvit, jak ho podpořit, co říkat, co neříkat.

Například mi často na krizovou linku volají blízcí nemocných a ptají se: „Co mám říct, aby se cítil líp?“ A ta odpověď je vlastně velmi jednoduchá: neptejte se mě, ptejte se jeho. Každý člověk potřebuje něco jiného. Někdo chce o nemoci mluvit, někdo naopak vůbec.

Už v rámci psychologie panuje obecně velký personální nedostatek. Existuje dost psychoonkologů? Je o obor zájem?

Existuje psychoonkologická sekce v rámci České lékařské společnosti, kde se sdružujeme, nicméně psychoonkologie zatím nemá oficiální vzdělávací statut. Je to pořád relativně mladý obor. Existují mezinárodní standardy, mezinárodní psychoonkologická společnost funguje už desítky let, ale legislativně u nás zatím není specializace ukotvená. 

Máme ale určité oblasti, které by měl psychoonkolog znát – víc o diagnózách, léčbě, průběhu onemocnění. Výhoda je v tom, že pacient nemusí vysvětlovat základní pojmy, že psycholog ví, co znamená remise, recidiva, paliativní léčba. Specializace psychoonkologie má smysl. I když je nás zatím málo.

Ale zároveň platí, že 70 % témat, která lidé řeší, nejsou přímo nemoc, ale vztahy. Takže často by pomohl i běžný psychoterapeut – jen s tím rozdílem, že psychoonkolog má hlubší znalost kontextu nemoci.

Vliv stresu na nemoc

Mluvil jste o vlivu stresu a psychiky na průběh onkologického onemocnění. Jak silné jsou pro to vědecké důkazy?

Ví se, že dlouhodobý chronický stres, bezmoc, dlouhodobé vyčerpání mohou zvyšovat riziko progrese onemocnění. Ale říkat někomu: „Dostal jste rakovinu ze stresu,“ je jednak neužitečné a jednak na to vědecky – u toho konkrétního člověka – nemáme důkaz. Je to možná více otázka pro lékaře onkologa. Ale obecně lze říct, že my často nevíme, kdy přesně nemoc vznikla. Onkologické onemocnění se může vyvíjet roky, imunitní systém ho může dlouho držet „na uzdě“ apod.

To, co je užitečné, není hledat vinu v minulosti, ale pracovat s přítomností: Co teď můžeme změnit, aby se vám žilo lépe? Jak snížit zátěž? Jak posílit vztahy? Jak pracovat se stresem teď?

Psychika nemoc velmi pravděpodobně přímo nezpůsobí, ale může ovlivnit její průběh a uzdravování se. A hlavně – nesmí se z toho stát další zdroj stresu a pocitu viny.

Setkáváte se s tím, že si pacienti nemoc vyčítají?

Ano, velmi často. Pocit viny je silné téma. A je potřeba s ním pracovat velmi opatrně. Nejde ho bagatelizovat, ale zároveň nelze, aby nám řídil život. Vina fixuje člověka v minulosti. Terapeutická práce pak často spočívá v návratu do přítomnosti: co můžeme dělat teď jinak, aby se vám žilo lépe.

U některých lidí je to velmi náročné a dlouhodobé. Někdy pomáhá setkání s někým, kdo si prošel podobnou zkušeností. Některé zkušenosti jsou sice nepřenosné, ale porozumění může přijít právě tam.

Jaká věta od blízkých pacientům ubližuje nejvíc?

Mezi takové neužitečné moji klienti řadí: „Vím, jak se cítíš.“ A pak různé nevyžádané rady. Blízcí často řeší vlastní bezmoc tím, že radí, hledají léčitele, další lékaře, zahlcují nemocného informacemi. Nejlepší věta je přitom jednoduchá: „Co pro tebe můžu udělat?“

A druhá věc: být tam. Autentický zájem. Často stačí naslouchat. Psychická opora není o chytrých větách, ale o přítomnosti. Právě v rámci portálu psychoonkologie.cz je celá část věnovaná blízkým, kde lze najít praktické rady, čeho se vyvarovat a co naopak říkat.

Kdy je ideální čas vyhledat psychoonkologickou pomoc?

Kdykoliv. Jakmile člověka napadne ta myšlenka, že by to mohlo být užitečné. Spíše si můžeme dát obrácenou otázku: Proč bych ji neměl vyhledat, co tomu brání? Typicky ale lidé přicházejí v určitých bodech: po prvotním šoku z diagnózy, při stabilizaci léčby, po oznámení remise, při neúspěchu léčby, při přechodu na paliativní péči apod.

Zajímavé je, že velmi často přichází lidé i po dobré zprávě, kdy jim lékaři řeknou, „je to dobré, léčba zabrala“. Psychika jakoby „povolí“ z nouzového režimu.

Spolupracujete přímo s nemocnicemi?

Ano, v Česku platí vyhláška, že každé komplexní onkologické centrum má mít psychologa přiřazeného k onkologickému pracovišti, což je obrovský posun. Ale kapacity jsou omezené. Proto vznikají poradny, linky, portály, podpůrné skupiny. Systém není schopen pokrýt všechny individuální potřeby.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D.