Lidský život je hoden ochrany již před narozením

Dosavadní judikatura a odpovědi na tuto otázku zněly zpravidla tak, že není možno provést vůči pacientce zákrok, se kterým nesouhlasí, byť svým nesouhlasem způsobí úmrtí nebo újmu na zdraví dosud nenarozenému dítěti. Otázka „A co ochrana lidského života před narozením?“ zpravidla vzbudila rozpaky a odpovědi na ni byly neurčité.

Rozhodovací praxe soudů u nás i v zahraničí se v tomto směru však pomalu mění tak, jak stanoví i článek 6 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, tedy že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Zachránit rodící se dítě přes nesouhlas rodičky, nebo ne?

Dne 15. ledna 2026 se touto otázkou zabýval i český Ústavní soud. V daném případě zdravotnický personál provedl císařský řez i přes nesouhlas rodičky, aby zachránil rodící se dítě, tedy budoucího novorozence. Obecné soudy shledaly tento postup zdravotnického personálu jako zákonný, správný a důvodný. Ústavní stížnost rodičky Ústavní soud odmítl. Jeho rozhodnutí akcentuje ve svých důsledcích ochranu života nenarozeného (rodícího se) dítěte s tím, že ovšem rodička při takovém postupu nesmí být vystavena žádnému ponižujícímu zacházení, které v daném konkrétním případě však zjištěno ani prokázáno nebylo.

Samotné rozhodnutí Ústavního soudu však svědčí o tom, že právní názory na danou otázku nejsou ani u nás, ani v zahraničí zdaleka vyjasněny. Zatímco článek 6 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, jak již bylo uvedeno, že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením, článek 7 stejného dokumentu stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a omezena může být jen v případech stanovených zákonem. 

Článek 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně pak stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoliv svobodně svůj souhlas odvolat. Na jedné straně je tedy právo na ochranu lidského života již před narozením, na druhé straně právo rodičky na informovaný souhlas s jakýmkoliv lékařským zákrokem s tím, že není-li souhlas dán, zákrok by neměl být proveden. 

Zákon otázku, zda lze, či nelze zachránit život „plodu“, tedy rodícího se dítěte, i proti vůli rodící ženy, která rozhoduje v neprospěch rodícího se dítěte, neřeší vůbec. Evropský soud pro lidská práva se touto otázkou zabýval bez jasného výsledku s tím, že řešení této otázky spíše „ponechává na členských státech“. Na jedné straně je uznáváno právo rodičky, tedy ženy, u které probíhá porod, na to, aby se zákrokem, jakým je císařský řez, vyslovila informovaný souhlas. Na druhé straně je zde právo plodu na to, že lidský život je hoden ochrany již před narozením, a rozhodnutím rodičky by tedy nemělo znamenat, že toto pravidlo neplatí. 

Donedávna k tomu ještě bylo zaujímáno spíše negativní právní stanovisko. Při nesouhlasu ženy, která rodí, zákrok k záchraně života plodu provést nelze. Žena je svéprávná osoba, která rozhoduje o svém těle a o tom, jaké zákroky mohou být na jejím těle provedeny, sama, a žádný zákrok jí nesmí být vnucován. Pokud nesouhlasí, ani po náležitém vysvětlení, s provedením určitého zákroku, směřujícího k záchraně života rodícího se dítěte, nezbývá než toto stanovisko respektovat.

Konečně trestní zákoník v České republice nezná pojem vražda plodu, tedy dosud nenarozeného dítěte, na rozdíl od některých zahraničních trestních kodexů, například ve Spolkové republice Německo. Úmyslné usmrcení plodu v těle těhotné ženy není v České republice vraždou, ale je těžkou újmou na zdraví těhotné ženě (§ 122 odstavec 2 písm. g) trestního zákoníku). Zatímco za těžké ublížení na zdraví spáchané na těhotné ženě může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody na 5–12 let, za vraždu dítěte mladšího 15 let může být pachatel potrestán odnětím svobody na 5–12 let[R1.1], případně výjimečným trestem na 20–30 let nebo na doživotí (§ 140 odstavec 3 písm. c) trestního zákoníku). Tedy úmyslné usmrcení plodu v těle těhotné ženy (jinými slovy vražda dosud nenarozeného dítěte) není hodnoceno jako vražda, ale jako těžké ublížení na zdraví těhotné ženě. V tom se nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 oproti trestnímu zákonu z roku 1961 nezměnil.

Jak rozhodl Ústavní soud

Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2026, sp. zn. II. ÚS 2517/23:

Ústavní soud konstatuje, že porod představuje jedinečný a choulostivý okamžik v životě žen, dotýká se jejich tělesné a duševní integrity, osobní autonomie a souvisejících reprodukčních práv. Otázka výběru místa a okolností porodu proto spadá pod rozsah práva žen na ochranu jejich soukromého života a základních práv a svobod, včetně práva na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Poukazuje na to, že obdobně se vyslovil v několika případech i Evropský soud pro lidská práva (ESLP). 

Dále Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že k této tematice se vyjádřily nejen soudy, ale i mezinárodní organizace, jichž je Česká republika členským státem. Zvláštní zpráva OSN o porodnickém násilí definuje „porodnické násilí“ jako násilí páchané na ženách během porodu ve zdravotnických zařízeních. Potvrzuje, že tato forma násilí je rozšířená a systematická a je zakořeněna ve zdravotním systému. Podle zvláštní zpravodajky OSN je „porodnické násilí“ součástí souvislého řetězce porušování práv, k němuž dochází v širším kontextu strukturální nerovnosti, diskriminace a patriarchátu. Je také výsledkem nedostatečného vzdělávání a odborné přípravy, jakož i nedostatečného respektování rovného postavení žen a jejich lidských práv (zvláštní zpráva OSN o porodnickém násilí A/74/137, 11. červenec 2019, bod 4, 12 a 15). Zvláštní zpravodajka v této věci shledala, že provedení císařského řezu bez informovaného souhlasu může být projevem porodnického násilí. 

Ústavní soud do jisté míry kritizuje rozhodnutí Městského soudu v Praze, který vycházel z toho, že postup porodnice byl lege artis. Nezákonnost však nemusí spočívat pouze v postupu non lege artis. Ústavní soud uvádí, že Městský soud v Praze částečně nesprávně spojil neexistenci porušení práva na tělesnou integritu stěžovatelky s tím, že postup personálu nemocnice byl lege artis. Nezákonnost se totiž v případě pacientky neodvíjí od základní povinnosti poskytovatele vykonávat svou činnost řádně, tzv. postupem lege artis. Může dojít k zásahu do osobnostních práv, i když čistě zdravotní péče je provedena správně. Bylo potřebné přezkoumat, zda k pochybení nedošlo ještě o krok dřív. Tedy zda lékař tuto činnost k provedení císařského řezu v celkové anestezii vůbec mohl vykonávat. 

Ústavní soud poukázal i na předchozí nálezy Ústavního soudu v některých případech konfliktu zájmu rodičky a nenarozeného dítěte, tzv. maternal-fetal conflict. Poukazuje na to, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn.: I. ÚS 1565/14, konstatoval výjimečnou možnost zásahu do tělesné integrity rodící ženy bez jejího souhlasu. Stanovil, že takový zásah do práva rodící ženy je možný z důvodu ochrany zdraví a života dítěte. Tento právní názor převzal Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn.: III. ÚS 2480/20. Jednalo se ovšem pouze o část odůvodnění, a proto se této otázce nevěnoval hlouběji. Otázkou ústavnosti provedení císařského řezu bez souhlasu rodičky se doposud Ústavní soud nezabýval. 

Ústavní soud rovněž cituje poněkud vyhýbavé stanovisko Evropského soudu pro lidská práva v této citlivé otázce. Uvádí, že protože právní osobnost nenarozeného plodu je citlivou politickou otázkou, ESLP se jí záměrně ve své judikatuře zabývající se reprodukčními právy vyhýbá. Ve věci Vo proti Francii ponechal otevřenou otázku, zda plod spadá do působnosti článku 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně s ohledem na různé vnitrostátní přístupy, k tomuto problému ESLP shledal, že určení počátku práva na život je na uvážení států, které jim ESLP v této oblasti poskytuje, a to i v rámci evolutivního výkladu Úmluvy, která je žijícím instrumentem, který je nutno vykládat ve světle současných životních podmínek. Proto nepovažoval za vhodné abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě „osobou“ ve smyslu článku 2 Úmluvy.

Nicméně český Ústavní soud k tomu dodává:

„Právo na tělesnou integritu určitě omezit lze, nejedná se o právo absolutní, ovšem neměl by zde být dán prostor pro libovůli zdravotnického personálu. Při poměřování přiměřenosti tak výrazného zásahu do práv zranitelné osoby, kterou je rodící žena, je však nutno přistupovat velice přísně.“

Ústavní soud uzavírá, že Městský soud v Praze vysvětlil, proč byl zákrok nevyhnutelný, s ohledem na urgentní ohrožení života rodícího se dítěte. Závěr městského soudu je tedy podle Ústavního soudu v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu. V situaci stěžovatelky byly dány výjimečné okolnosti pro tak závažný zásah do jejího práva na tělesnou integritu. Městský soud se s proporcionalitou zásahu vypořádal. Císařský řez byl indikován z důvodu možných fatálních následků na zdraví dítěte. Takový přístup byl zvolen i s ohledem na zdraví stěžovatelky, která mohla svým přístupem, kdy oddalovala porod (což soudy vyhodnotily i na základě výpovědi znalce), k této situaci určitým způsobem přispět. Proto je námitka stěžovatelky zjevně neopodstatněná. 

„Závěrem Ústavní soud konstatuje, že císařský řez je určitě legitimním prostředkem ochrany ústavní hodnoty ochrany zdraví a života nenarozeného (rodícího se) dítěte. Poukazuje však na to, že „ovšem, lze si představit situaci, kde by císařský řez bez informovaného souhlasu, například ve spojení se specifickým přístupem personálu nebo nátlakem, mohl být nepřípustným zásahem do práva stěžovatelky nebýt vystavena ponižujícímu zacházení. Takovou úroveň nevyhnutelného ponížení však jednání lékařského personálu vůči stěžovatelce v tomto konkrétním případě nepřekračuje, přestože stěžovatelka mohla chování zdravotnického personálu takto subjektivně vnímat.“ 

Závěrem lze tedy konstatovat, že přece jenom v poslední době, alespoň judikaturou českého Ústavního soudu, se poněkud „ledy hnuly“ a vedle práva rodičky rozhodnout si sama o způsobu porodu a potřebných zákrocích a nesouhlasit s některými z nich (tedy právo rozhodovat o svém těle a o tom, co s ním budou lékaři provádět) je zde ještě právo další rodící se bytosti na ochranu svého života a zdraví, a nemá-li k tomu rodička závažné důvody, je možné přistoupit k zákroku, který jediný může zachránit život a zdraví rodícího se dítěte i bez jejího předchozího souhlasu.
Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že se tak nemá stát za použití hrubého nátlaku a ponižujícího zacházení s rodičkou. 

Někteří lékaři si možná vzpomenou na poněkud vzrušenou diskusi se soudcem Ústavního soudu na právní konferenci České lékařské komory na jaře 2023. Lékaři se tehdy tázali, zda u tzv. náhradní rodičky, která odmítá, aby její tělo bylo poškozeno císařským řezem, a to i za cenu závažné újmy na zdraví nebo úmrtí rodícího se dítěte, je, či není možno provést zákrok proti vůli náhradní rodičky. Odpověď tehdy zněla tak, že zákrok by proveden být neměl, trestní odpovědnost náhradní rodičky rovněž nepřipadá v úvahu, byť by zavinila úmrtí nebo závažnou újmu na zdraví plodu, ale bylo by možno požadovat náhradu nemajetkové újmy na zdraví nebo životě dítěte za neodpovědný postoj náhradní rodičky, která z malicherných důvodů zmařila možnost zachránit život nebo zamezit závažné újmě na zdraví rodícího se dítěte. Mezitím tedy došlo k posunu judikatury Ústavního soudu, podle kterého by v této situaci, byť bez nátlaku a ponižujícího zacházení, mohl být zákrok i proti vůli náhradní rodičky proveden.

Snad lze do budoucna předpokládat, že i český zákonodárce přistoupí na podobnou koncepci, jaká existuje v některých zemích západní Evropy, tedy že i úmyslné usmrcení dosud nenarozeného dítěte v těle ženy je vraždou a nikoliv pouze těžkou újmou na zdraví těhotné ženě. Samozřejmě k takovým případům dochází zcela výjimečně, ale mají i svoji symboliku z hlediska hodnot dané společnosti. 

Autor: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel Právní kanceláře ČLK

Foto: Shutterstock