Stabilita systému začíná komunikací, říká gynekoložka MUDr. Kamila Nouzová

Co vás vlastně přivedlo k medicíně? Byla to rodinná tradice?

Ne, nejsme žádná tradiční lékařská rodina. Když pominu strýce, tak u nás medicína zakořeněná nebyla. Upřímně řečeno, dlouho jsem měla pocit, že bych mohla dělat skoro cokoliv. V období kolem maturity jsem oscilovala mezi jazyky, historií, právnickou fakultou, dokonce jsem chvíli zvažovala FTVS – ta představa, že budu půl roku na horách a pak na tenisovém kurtu, mi přišla skvělá. Maminka je filoložka, měla jsem silné jazykové zázemí, školy s rozšířenou výukou jazyků, gymnázium… Nakonec to nebylo žádným tlakem, ale přirozeným vývojem. Vykrystalizovalo to směrem k medicíně.
Velkou roli v tom hrálo i to, že jsem dlouhá léta působila v turistickém oddíle mládeže a ve skautu, kde jsem měla často roli zdravotníka. Starala jsem se o mladší děti, měla jsem pocit, že péče o druhé mi dává smysl. Asi se tam formovalo i to nastavení pomáhat, i když jsem to tehdy takhle nepojmenovávala.

Proč jste si pak vybrala právě gynekologii?

To je vlastně poměrně spletitý příběh. Původně jsem byla nastavená spíš na interní obor nebo sportovní medicínu. Zlom přišel během povinných praxí, myslím ve čtvrtém nebo pátém ročníku, kdy jsme měli stáž na porodním sále. Ten zážitek mě velmi silně ovlivnil – spojení rychlého analytického myšlení, nutnosti rychlého rozhodování, operativy a zároveň silné emoční roviny. Pro mě jako mladou budoucí lékařku to bylo velmi formující.
Tehdy jsem si ještě neuměla představit celý rozsah oboru gynekologie ani to, jak se bude vyvíjet můj osobní život. Postupně to ale přirozeně vykrystalizovalo spíš do ambulantního sektoru. Dnes se věnuji převážně gynekologickým pacientkám, dříve jsem byla více zapojená do prenatální diagnostiky, ultrazvukové diagnostiky a komplexní péče o těhotné, zejména při působení v privátním sektoru.

Ambulantní praxe, systém a změny ve zdravotnictví

Do roku 1996 jste působila na Gynekologicko-porodnické klinice VFN Praha 2, poté jste 15 let pracovala v pražském GynCentru a dva roky v Remedisu Praha. V roce 2014 jste se ale rozhodla založit vlastní ambulanci. Jaký byl přechod ze zaměstnanecké pozice do role provozovatele praxe?

Upřímně – vůbec jsem netušila, co všechno si kupuji. Ne v odborném smyslu, ale v administrativním, organizačním a byrokratickém. Řízení malé praxe je obrovské množství práce, o které jako zaměstnanec nemáte představu. Byrokracie, administrativa, komunikace s pojišťovnami, úřady, personální otázky, systémy vykazování, digitalizace dokumentace, ekonomika provozu. Měla jsem velkou výhodu v tom, že jsem přebírala zavedenou ordinaci po paní doktorce Slavíkové, se kterou jsem měla velmi přátelský a profesionální vztah. Pomohla mi s přechodem, s klientelou, s nastavením systému. Nebyla to „zelená louka“, což má své výhody i nevýhody. Výhodou je stabilita, nevýhodou nutnost přizpůsobovat se existujícím strukturám a klientele. Současně jsem přecházela z papírové dokumentace na elektronickou, měnila systémy vykazování, komunikace s pojišťovnami, řešila personální změny, rozšiřovala ordinační hodiny. A do toho rodina, tři děti – nejmladší dceři bylo devět let. Byla to skutečně jízda. Ty roky tak strašně rychle utekly, že jsem si to ani neuvědomila – a najednou jsem tančila na maturitním plesu své dcery.

Jak vnímáte současné systémové změny v ambulantní gynekologii, zejména nový úhradový model?

Tohle je téma, které velmi silně rezonuje. Od 1. ledna 2026 se ambulantní gynekologie dostává do režimu agregované platby, kdy jsou praxe hodnoceny podle počtu pacientek, které je navštívily v předchozích dvou letech, a podle toho je nastavena úhrada. Už to není systém, kdy je každý výkon zaplacen podle sazebníku, ale počítá se s agregovanou částkou na registrovanou pacientku. To v praxi znamená, že pokud pacientka nebyla v posledních dvou letech na prevenci nebo vyšetření, není automaticky do agregované platby zahrnuta. Podařilo se ale se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou – a doufáme, že se připojí i ostatní pojišťovny – dojednat možnost vykázat kód, kterým se pacientka do agregace opět dostane, ale ne zpětně, až od momentu, kdy po více než dvouleté absenci prevence opět péči čerpala. Problém je, že o rozsahu těch změn jsme se reálně dozvídali postupně – na jaře, v létě, manuály se upřesňovaly, výklady se měnily, pravidla se dovysvětlovala. Vznikl obrovský chaos, nejistota, odpor části lékařů. Nešlo jen o změnu jako takovou, ale o způsob komunikace. Pravidla byla nastavena, ale nebyla srozumitelně a včas komunikována. Lékaři najednou měli během několika měsíců „nahnat“ pacientky, které u nich roky nebyly – což není v lidských silách. Pojišťovny začaly posílat seznamy registrovaných pacientek, často s chybovostí v datech, komunikace je zdlouhavá, systém je administrativně extrémně náročný. Navíc agregovaná platba ne vždy reálně odráží skutečný objem péče. Může se stát, že pacientka přijde několikrát, je komplexně vyšetřena, ale systém to neocení adekvátně. To vytváří pocit nespravedlnosti a nejistoty. Část kolegů to vnímá jako „práci zadarmo“, část jako systémovou nespravedlnost. To je objektivní problém. Domnívám se, že až čas – dejme si alespoň šest měsíců – ukáže, jak se změna úhrady skutečně v naší praxi projeví a zda některé katastrofické scénáře kolegyň a kolegů budou naplněny… Bylo by vhodné v této souvislosti i toto „zkušební období“ zohlednit i v harmonogramu dohodovacího řízení mezi plátci a poskytovateli péče na rok 2027, abychom se zbytečně neukvapovali. Pan ministr by rád dohody uzavřel co nejdříve již v první polovině roku. V našem segmentu bude vhodné se rozhodovat až na základě zkušeností s novým systémem úhrad.

Česká lékařská komora v tomto směru na problém upozorňuje. Co brání lepší komunikaci?

Komora by měla být spojovníkem. Ne dalším aktérem konfliktu. Dnes vidíme přestřelky mezi různými segmenty, svazy, odbornými skupinami. To navenek působí chaoticky a nedůvěryhodně. Myslím si, že komora má mít silnou roli v komunikaci se státními institucemi, v tlaku na srozumitelná pravidla, v ochraně lékařů před chaotickými změnami, ale i v komunikaci směrem k veřejnosti. Lékaři by neměli suplovat tiskové mluvčí ministerstva a pojišťoven. My máme léčit. Ne vysvětlovat systém. Zároveň by komora měla více spojovat ambulantní a nemocniční sektor. Stále cítím rozdíly v komunikaci, v pohledu na problémy, v jejich interpretaci. A to je škoda.
Velké téma je také byrokracie a digitalizace. Systém je roztříštěný, existuje několik certifikátů, přístupových cest, identit. Přitom máme bankovní identitu, národní registry. Proč se nemůžeme přihlašovat jednou identitou do všech systémů? Proč se neustále obnovují certifikáty, řeší duplicity, tisknou manuály, které se mění? To jsou přesně věci, které lékařům berou čas na medicínu.

Komora, ženy v medicíně a osobní motivace

Proč jste se rozhodla vstoupit do vedení České lékařské komory právě teď?

Nebyla jsem dosud aktivní v okresních sdruženích, neměla jsem funkce v regionálních strukturách. O to víc jsem si vážila nominace pražských sdružení, kterou jsem vnímala jako určité ocenění své komunikační práce.
Dlouhodobě mám pocit, že komora by měla být nejen vyjednavačem podmínek, ale i hodnotovou autoritou. Institucí, která nastavuje standardy, kulturu profese, etická pravidla, profesní odpovědnost. Aby byla schopna jasně definovat, co znamená profesionální chování lékaře, a aby se k těmto hodnotám hlásila. Zároveň jsem cítila, že teprve v této životní fázi mám reálnou kapacitu se do této práce zapojit. Dříve jsem měla názory i motivaci, ale neměla jsem časovou kapacitu – a to je realita mnoha lékařek.

V rámci představenstva jste v čele pracovní skupiny „ženy v medicíně“. Jaké jsou v tomto směru vaše hlavní cíle?

To je právě ta zajímavá věc. Když jste se ptala, co mě motivovalo zapojit se do činnosti, tak já na rozdíl od většiny kolegů nemám zkušenosti s prací v okresních sdruženích, nebyla jsem dlouhodobě v těch strukturách. A právě proto pro mě bylo důležité téma žen v medicíně.
Za nás byl poměr mužů a žen na fakultách relativně vyrovnaný, dnes jsou to zhruba ze 70 procent ženy. Ty ženy ale historicky i dnes mají nezastupitelnou roli v rodině, a to je vnímáno jako samozřejmost. Přitom systém je pořád nastavený tak, jako by tahle realita neexistovala. Nemluvilo se dost o slaďování práce a rodiny, o flexibilních úvazcích, pracovních podmínkách, možnosti vzdělávání při mateřství a rodičovství, dostupnosti dětských skupin, organizaci práce na pracovištích. To všechno byly dlouhodobě spíš přehlížené věci.

Dnes se situace sice mění, existuje Sekce mladých lékařů, kde je hodně aktivních lékařek, ale pořád jsou tu rezervy – v nastavení pracovních podmínek, v postgraduálním vzdělávání, v možnosti skládat praxi z menších úvazků, v kombinaci ambulantní a nemocniční práce.

Cílem té skupiny by mělo být tyto věci systematicky pojmenovávat, propojovat generace lékařek, sbírat reálná data a zkušenosti z praxe, nepracovat jen s dojmy, ale s realitou. A hledat konkrétní řešení, která umožní ženám dlouhodobě udržitelné fungování v medicíně – odborně, profesně i lidsky.
Já sama jsem se dokázala zapojit do práce komory až v pozdějším věku, ne proto, že bych neměla názor nebo motivaci, ale proto, že ta časová kapacita ženy lékařky s rodinou je velmi omezená. A to je realita, se kterou musí systém začít počítat.

Jaká je vaše vize pro působení v představenstvu ČLK?

Spojovat. Zjednodušovat. Kultivovat komunikaci. Posilovat profesní identitu. Omezovat zbytečnou byrokracii. Zlepšovat komunikaci se státem i směrem k veřejnosti. Vytvářet prostředí, kde se lékaři nebudou vnímat jako soupeřící skupiny, ale jako jeden profesní celek.
Komora má být oporou lékařům – odborně, profesně i hodnotově. A zároveň musí být srozumitelná pro pacienty i veřejnost. To považuji za jednu z největších výzev současnosti.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv MUDr. Kamily Nouzové