Medicína proti zločinu: Mrtvá z řeky a lékař, který zastavil pogromy proti židům

Češi mají svoji neslavnou hilsneriádu, ale málokdo ví, že ji předznamenal velmi podobný případ také ze starého mocnářství. Smrt křesťanské dívky rozpoutala v roce 1882 silné antisemitské vášně, které před soudem zastavil jediný lékař. Případ tehdy sledoval celý svět.

Při vědomí toho, jak se dál ubírala historie, je to vlastně smutný milník na cestě k holokaustu (šoa), kterou se následně Evropa vydala. Do začátku 20. století zbývají dvě desetiletí a i tak velký, pestrý a moderní stát, jako je Rakousko-Uhersko, se zmítá ve vlnách antisemitismu.

Na české Vysočině to za pár let vyústí v ostudný proces a justiční zločin na židovi Leopoldu Hilsnerovi za vraždu Anežky Hrůzové. Ten si odpyká osmnáct roků vězení, ačkoliv je nevinný. Nakonec je jen omilostněn, ale nikdy už není rehabilitován a podle současných rakouských i českých úřadů to už právně není ani možné.


Soudní síň bojištěm mezi rozumem a nenávistí

Podstatně větší štěstí měli při vší absurditě případu maďarští židé obžalovaní z rituální vraždy mladé křesťanské dívky Ester Solymosiové. Životy jim zachránilo soudní lékařství, a především jeden člověk – lékař a profesor Eduard von Hofmann. Tehdy žil ve Vídni, ale narodil se, vyrůstal, studoval a nakonec i vyučoval v Praze a byl odchovancem zdejších průkopníků soudního lékařství.

Jeho nejslavnější okamžik přišel právě s výbušným případem, který hrozil, že spustí v Rakousku-Uhersku silné protižidovské pogromy. „Soudní síň se stala dějištěm sotva popsatelného boje mezi rozumem a nenávistí, mezi chladným úsudkem a zaslepenou horlivostí,“ popsal tehdejší atmosféru Jürgen Thorwald v knize Století detektivů.


Středověká fáma: Židé potřebují krev křesťanských dětí

Vše začalo 1. dubna 1882 v malé maďarské vesničce Tiszaeszlár na řece Tise, kde společně žili římští katolíci, reformovaní křesťané a židé. Čtrnáctiletá křesťanská dívka Ester Solymosiová tehdy odešla na pochůzku – u kupce měla koupit barvu. To také udělala a na zpáteční cestě ji viděla i její sestra, pak se ale po dívce slehla zem.

Hledala ji matka i sousedé, policie pročesávala celý okres, ale nenašlo se ani její tělo. Brzy se začaly šířit falešné zprávy a klepy o židovské rituální vraždě. Stejné, jaké historici znají už ze středověku a které měly často ospravedlnit pogromy: židé potřebují krev křesťanských dětí k bohoslužebným účelům a k výrobě těsta na macesy. Od klepů nebylo daleko k obvinění – lidé si začali vyprávět, že pětiletý syn sluhy v synagoze Samuel Scharf viděl, jak jeho otec a další židé dívku „košer“ podřízli, aby zachytili její krev. 


Fanatický soudce získal důkazy mučením dítěte

Stejně jako dnes, i tehdy existovali politici, kteří si na rasismu a xenofobii vybudovali kariéru. Jedním z nich byl zuřivý maďarský antisemita, poslanec říšského sněmu Onody. Když se fáma donesla až k němu, vyslal na místo vyšetřujícího soudce Baryho s písařem, policejními komisaři a několika pandury.

Soudce Bary byl podle dobových záznamů fanatický, omezený, brutální násilník a obdivovatel Odonyho. Považoval za svoji povinnost dokázat, že židé mladou dívku rituálně zabili.

Nejprve zmanipuloval výslech pětiletého Samuela, který se měl přiznat, že klíčovou dírkou viděl vraždu společně se svým čtrnáctiletým bratrem Moritzem. Toho soudce donutil k doznání vydíráním a bitím. Pak sestavil seznam deseti místních židů a nechal je za vraždu zatknout.

Ačkoliv měli alibi a všechna obvinění odmítali jako nesmysly, nebylo jim to nic platné. O židovské vraždě psal tisk, na mnoha místech propukaly protižidovské bouře, domy některých židů byly pleněny a křesťanské služky ze strachu odcházely z židovských rodin. Policie v domech zadržených zoufale hledala tělo – dokonce prý rozbíjela sudy s vínem, jestli ho neukrývají.


Mrtvola z řeky Tisy a omyly venkovských lékařů

A pak se tělo skutečně objevilo. Jenže tak, že to do scénáře rituální židovské vraždy vůbec nezapadalo – nemělo totiž proříznuté hrdlo, jak údajní svědci vypovídali. Osmnáctého června 1882, dva a půl měsíce po zmizení Ester Solymosiové, vytáhl polní hlídač z řeky Tisy ženskou mrtvolu. V levé ruce ještě svírala šátek se zabalenou světle modrou barvou, kterou šla Ester původně koupit. Šaty, které měla mrtvá na sobě, poznala i její matka, ale svou dceru už nedokázala identifikovat. Další sousedé přesto Ester poznali.

A v tu chvíli se rozehrálo drama, jež vyústilo v jeden z přelomových případů, který i na mezinárodní úrovni ukázal, jak důležité je soudní lékařství a že se liší nejen od běžného lékařství, ale i od už tehdy rozšířeného oboru patologie.

Doslova na scénu zločinu tehdy nastoupili dva venkovští lékaři, Traitler a Kiss. Byli bez jakékoli pitevní praxe, přesto nezapochybovali a došli k přesvědčení, že mrtvou nemůže být čtrnáctiletá dívka.

Netušili nic o zvláštnostech rozkladu těla pod vodou a mylně usoudili, že jí bylo kolem dvaceti let, utopila se podle nich nanejvýš před deseti dny, nikdy nechodila bosa, měla pěstěné ruce a nehty a tak rozšířené pohlavní orgány, že nemohla být panna, ale musela mít naopak častý sexuální styk s muži. Úsudek lékařů byl ale úplně ve všem chybný.


Hoňte ty židovské psy kolem mého domu!

Jenže vyšetřující fanatický soudce Bary se nespokojil jen s tím, že mrtvola nepatří hledané Ester. Obvinil a zatkl dalších pět židů, že použili tělo neznámé ženy, aby vyšetřování zmátli. Vyšetřovací metody? Jednoho z mužů nechali vypít velké množství studené vody a pak ho hnali před koňským povozem, dokud se nezhroutil a „nepřiznal“. Všechny pak panduři navíc zbili.

Ani tím to ale neskončilo. Zadržení byli převezeni k domu poslance Onodyho, který dal dozorcům příkaz: „Hoňte ty židovské psy kolem mého domu, aby manželka a služebnictvo měli radost!“

Tím to ovšem poslanec i soudce už přehnali. Skandál pronikl do tisku, a to dokonce i za hranice monarchie. Státní zastupitelství v Budapešti nařídilo přešetření případu a obžalovaných se ujali slovutní maďarští obhájci. Těm bylo brzy jasné, že případ nestojí prakticky na žádných důkazech, jen na mučením vynucených přiznáních a svědectvích.


Jemná kůže? Nebyla vylouhovaná vodou?

V prosinci 1882 se proto sešli tři profesoři z Budapešti a nalezenou mrtvolu znovu ohledali a pitvali. Jejich závěry byly přesně opačné než ty z první pitvy venkovskými lékaři. Šlo pravděpodobně o tělo Ester Solymosiové, které mohlo ležet dva až tři měsíce ve vodě. Zdánlivě jemnou kůži na chodidlech měla od dlouhého máčení ve vodě a zrovna tak i zduřelé pohlavní orgány, které předtím vedly lékaře k úvaze o častém pohlavním styku. Lékaři usoudili, že dívka zemřela po pádu do vody nebo nějakou podobnou nešťastnou náhodou, ale rozhodně ji nikdo nepodřízl.

Fanatický soudce Bary odmítl nový posudek zařadit do spisu a všechny zadržené přesto obžaloval. Netušil, že se nad ním i celou konstrukcí případu stahují mračna. Jeden z obhájců totiž povolal k případu nejvyšší soudnělékařskou autoritu v Rakousku, zmiňovaného profesora Eduarda von Hofmanna.


Fakta: lebka, zuby, lopatky i ruce bez nehtů

Hofmann byl věcný, chladný muž. Prý i jeho přednášky studentům působily monotónně – bylo to ale tím, že spoléhal na fakta a vědu. Nejenže potvrdil závěry z druhé pitvy, ale dokonce vysvětlil, které chyby nezkušení venkovští lékaři udělali. Věk mrtvé bezpečně určil podle srůstu čelního švu lebky, prořezaných stoliček, neprořezaných zubů moudrosti, a dokonce i podle dosud nezkostnatělé části lopatky.

Na mylném závěru kolem zdánlivě pěstěných rukou ukázal chybu, kterou se nechali často zmást i jeho studenti. Na rukou mrtvé totiž po tak dlouhém pobytu ve vodě už žádné nehty nebyly. Ve skutečnosti šlo jen o nehtová lůžka, která nezkušeným lékařům připadala jako hezké nehty. 


Vítězství spravedlnosti: zprošťující rozsudek

Posudek profesora Hofmanna znamenal v soudním případu zlom a tvořil podstatnou část ze sedmihodinové závěrečné řeči obhájce. Chatrná obžaloba se brzy sesypala a vyšly najevo i metody, které vyšetřující soudce Bary používal. Navzdory zaujatosti soudce, běsnící veřejnosti i útokům poslance Odonyho proti žalobci nakonec 3. srpna 1883 soud musel všechny obžalované osvobodit.

Profesor Hofmann se i tímto případem významně zasloužil o pokrok soudního lékařství. Jeho záměr a myšlenku oddělit soudní lékaře od všeobecného lékařství a patologie dokončil až jeho následovník Albín Haverda v roce 1916. A to byly základy později slavné vídeňské školy soudního lékařství.


(Volně převyprávěno podle knihy Jürgena Thorwalda Století detektivů. Předchozí díl seriálu si můžete přečíst zde: Medicína proti zločinu: Mrtvý exekutor z kufru a počátky soudního lékařství)


David Garkisch


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Lidice budou žít, vzkázal Hitlerovi britský lékař. A pak mu to dokázal

Medicína proti zločinu: Mrtvý exekutor z kufru a počátky soudního lékařství