Hlavička
Příběhy -
18/05/2019

Medicína proti zločinu: Mrtvý exekutor z kufru a počátky soudního lékařství

Trvalo staletí, než lidská společnost od lékařů došla až ke specialistům, kteří se věnují spíše mrtvým. Ovšem ze stejně bohulibého důvodu: aby objasnili zločin a zajistili spravedlnost. Vydejte se s námi k úsvitu soudního lékařství v novém seriálu s přelomovými kriminálními případy historie.

reklama

reklama

Soudní lékař nezachraňuje životy, většina jeho „pacientů“ už je mrtvá. Přesto by se hodilo zdůraznit, že soudní lékařství sice nezachraňuje životy přímo, ale pomáhá civilizaci odhalovat a trestat zločin, což je pro společnost stejně důležité a sebezáchovné poslání jako životy bezprostředně zachraňovat.

V novém seriálu bychom vám chtěli přiblížit počátky moderního soudního lékařství a jeho vývoj na historických kriminálních případech, které lemovaly tuto dlouhou a často nelehkou, ale mimořádně fascinující cestu.


reklama

Stopy zločinu musí číst jen lékař, který to umí

Jedním z přelomových zločinů, které pomohly soudnímu lékařství a jeho proslulé pařížské škole vyrůst, byla vražda celkem bezvýznamného exekutora Gouffého v červenci 1889 v Paříži. Kvůli tomuto zločinu se nakonec odehrála epická policejní, vědecká a soudní bitva mezi vyšetřovateli, lékaři, patology a soudními lékaři, kterou i kvůli hrůzným okolnostem sledovala celá Francie. Tato bitva prokázala nakonec to, že číst posmrtné stopy zločinu musí lékař, který je zná a skutečně to umí...

Pro vysvětlení je ale třeba vrátit se mnohem dál do historie soudního lékařství a k úplně jiným civilizacím, než je ta dnešní. O to, kdy se objevily první zárodky této vědy, se historici přou dodnes. Podle některých ji založil řecko-římský lékař Galen ve 2. století n. l. svým – dnes nepochybně úsměvným – posudkem ve sporu o cizoložství. Před trestem zachránil ženu, která porodila, ale dítě nemělo rysy svého otce. Galen ženu zbavil hrozby trestu, protože řekl, že do rysů dítěte se otiskl obraz muže, který celé těhotenství pozorovala na stěně.

Další historici považují za zásadní milník zprávu starořeckého lékaře Antistia, který vyšetřoval mrtvé tělo ubodaného císaře Julia Caesara a prohlásil, že z třiadvaceti ran byla jen jedna smrtelná.

Historicky největším přelomem ale nejspíš byla kniha Hsi Yüan Lu, která vyšla v Číně kolem roku 1248. Byl to první návod na používání lékařských znalostí při objasňování zločinů a při soudních sporech. I když byl zatížený mnoha nesmysly, byla to na tu dobu pozoruhodná učebnice o vyšetřování mrtvých, o poraněních podle druhu použité zbraně a její tuposti či ostrosti, o tom, jestli mrtvý z požáru umřel před ním, nebo při něm, jestli se utonulý opravdu utopil, nebo byl zardoušen. Autor této učebnice už tehdy upozorňoval na důležitost ohledání místa činu a razil nepochybně dodnes platnou zásadu: „Rozdíl mezi dvěma vlasy může vše rozhodnout!“


Evropský středověk: mučení a vynucená doznání namísto vědy

To, co se v té době, ve 13. století, v oblasti práva odehrávalo v Evropě, byl ovšem skutečný temný středověk. Spravedlnost se opírala o mučení a vynucená přiznání a na straně druhé společnost naprosto odmítala pitvy – ať už měly sloužit k poznání, výuce, nebo odhalení zločinu. V nejlepším případě se „rozšiřovaly rány“, aby bylo možné zjistit, jak hluboko a z kterého směru pronikly. Opravdu temná doba pro vědu, právo a spravedlnost. A navíc trvala ještě staletí.

Právě pitvy italských a francouzských lékařů přinesly v 16. století první pokrok. Evropští lékaři se tak až několik staletí po Číňanech začali věnovat kromě poznávání lidského těla i příčinám úmrtí. Řešili stejné otázky jako my dnes: zemřelo dítě při porodu, nebo se narodilo živé, jak rozlišit vraždu a sebevraždu anebo zadušení, uškrcení a zardoušení?

Jednou z prvních zavedených evropských metod u podezřelých úmrtí kojenců se stal pokus s dětskými plícemi. Šlo původně o nápad dánského lékaře Thomase Bartolina, ale v roce 1682 ho využil v Bratislavě lékař Schreyer, když plíce novorozence opravdu hodil do vody a dokázal tak určit, jestli se dítě narodilo mrtvé, nebo ho později zabila matka. Když plíce stoupaly k hladině, byl v nich vzduch, a dítě se tedy narodilo živé.


Žije, nebo je mrtvý? Rozřízneme hrudník a sáhneme na srdce

Není v moci tohoto článku postihnout celý tehdejší vývoj moderního soudního lékařství, proto se raději vrátíme do doby vraždy exekutora Gouffého v roce 1889 ve Francii. Jen pro úplnost, aby bylo zjevné, v jaké úrovni poznání v tu dobu lékaři fungovali: jestli je člověk opravdu mrtvý, se zjišťovalo například orosením zrcátka přiloženého před ústa pacienta. Drsnější metodou byl řez do hrudníku, kudy lékař prostrčil prst a zkontroloval, jestli bije srdce. Márnice (a někdy i hroby) byly navíc vybavené tahadly se zvonky, aby si nebožtíci, kteří se náhle probudili, mohli přivolat zřízence.

To ovšem rozhodně nebyl případ exekutora Gouffého. Když jeho tělo našli, byl mrtvý už hodně dlouho a potíž byla především v tom, jak bezpečně k tělu přiřadit jméno. Nejprve ho 27. července 1889 začal postrádat švagr, který kvůli tomu dorazil na policejní služebnu. Připustil ale, že devětačtyřicetiletý vdovec, který bydlel u svých dcer, měl pletky s asi dvaceti ženami a mohl se někde zapomenout.

Jenže Gouffé se nevrátil ani v dalších třech dnech. Případu se proto ujala Sûreté, první moderní policejní organizace ve Francii (kterou mimochodem půl století předtím založil bývalý zločinec Eugène-François Vidocq).

Vyšetřovatel Goron v kanceláři pohřešovaného našel u trezoru osmnáct opálených zápalek. Došel k závěru, že exekutora někdo oloupil o klíče, možná zabil a neúspěšně se pokusil vykrást trezor.

Policisté vyslechli stovky prostitutek, rozeslali Gouffého popis a sledovali i v nejmenších místních novinách všechny zprávy o nálezech mrtvol – ano, tehdy se i policie musela zčásti spoléhat na novináře. V polovině srpna pak skutečně detektivové objevili v novinách zmínku o nálezu mrtvoly na břehu řeky Rhôny v obci Millery.


Zetlelé tělo zašité v pytli

Napůl zetlelé tělo bylo zašité v pytli, takže nebylo možné pochybovat o zločinu. Jenže o koho šlo? Tělo ohledal a pitval místní lékař bez specializace na soudní lékařství (kterou tehdy neměl skoro nikdo). A pitva to byla opravdu diletantská i na tehdejší poměry – lebku nerozřízl, ale prorazil, hrudní kost neodpreparoval, ale vytrhl. Části orgánů později chyběly a chybně určil i základní znaky jako třeba výšku těla. Došel ale k závěru, že mrtvý byl zardoušen. Hlavně ale prohlásil, že ostatky hledanému exekutorovi nepatří.

Vyšetřovatel Goron byl ale tvrdohlavý. Věděl, že schopnosti, úsudky a zprávy lékařů nezkušených v práci s mrtvolami bývají chybné. Soudní lékařství tehdy bylo v žalostných počátcích. Oslovil proto šestačtyřicetiletého profesora a vedoucího nově zřízené katedry soudního lékařství v Lyonu Alexandra Lacassagneho. Ten byl pověřen exhumací těla a další pitvou.


I pouhé kosti vydaly svědectví

Nikoli celá, ale podstatná část vyšetřování se stále točila kolem spolehlivého určení identity mrtvého. Soudní lékař Lacassagne odvedl skvělou práci, přestože mu k práci zůstaly jen neodborným zásahem poškozené a už jednou pitvané a zetlelé zbytky těla. Použitelné byly vlastně jen kosti a vlasy.

Tentýž rok zrovna vyšla odborná práce o poměru délky lidských kostí a Lacassagne ji využil. Z kostí odvodil na půl centimetru přesně výšku mrtvého. Tu detektivové porovnali s výpovědí krejčího, který šil mrtvému Gouffému obleky, a výška souhlasila.

Podle kostí ovšem lékař přesně odvodil i to, že Gouffé zřejmě napadal na pravou nohu – kvůli tuberkulóze patní kosti v mládí, oslabenému svalstvu a tím vyvolané zánětlivé vodnatelnosti kolena v dospělosti. Informaci opět úspěšně ověřili policisté u exekutorova obuvníka, který mu šil boty.


Rozhodlo srovnání vlasů

Jenže tu byl poslední problém. Mrtvý z pytle měl černé vlasy, zatímco pohřešovaný exekutor je měl kaštanové – o tom svědčil zase jeho holič. Soudní lékař Lacassagne ovšem ze zkušenosti věděl, že se pigment vlasů u mrtvých po nějaké době mění. Nalezené vlasy vymyl, a dokonce nechal zkoumat, aby vyloučil jejich předchozí chemické zbarvení. Vymytím dosáhl stejné barvy, a když pod mikroskopem zjistil shodu tloušťky s vlasy odebranými z kartáče z domu pohřešovaného, konečně trochu teatrálně vyšetřovatelům oznámil: „Pánové, předávám vám Gouffého!“

Tehdy už případem žila bezmála celá Francie, a když se vyšetřovatel Goron o den později vrátil do Paříže, už ho v novinách vítaly titulky: „Mrtvola identifikována!“ Byl to zlomový okamžik pro soudní lékařství, kterému tak novináři udělali mezi lidmi první velkou reklamu a posunuly ho touto popularitou dál.


Obří kufr na mrtvolu poskytl další stopy

Pro případ to znamenalo mnoho, ale jméno vraha to nepřineslo. Policie sledovala ovšem i jiné linky případu. Našly se trosky obrovského dřevěného kufru, ve kterém vrazi tělo původně vyhodili. Ty neuvěřitelně krkolomnými cestami dovedly policisty nejen ke svědkům a záznamům o odeslání kufru (i s mrtvolou uvnitř, vážil prý 105 kg) vlakem, ale i k výrobci tohoto atypického kufru na zakázku.

Po mnoha dalších peripetiích policie vypátrala dva pravděpodobné vrahy: postaršího podvodníka a dobrodruha Michela Eyrauda a jeho mladičkou dvacetiletou milenku a prostitutku Gabrielle Bompardovou, kteří zmizeli z Paříže ve stejnou dobu jako nešťastný exekutor. Zločin jim tehdy nevyšel. Exekutora sice zabili, ale Eyraud se nedokázal dostat do jeho sejfu. Pak se jejich cesty rozdělily, a když po nich začala jít policie, dokonce se oba postavili proti sobě. 


Nepomohl ani útěk do Havany

Bompardová se přihlásila policii sama s historkou, že ji Eyraud použil jen jako volavku, o vraždě nevěděla, jen o velkém kufru po ní. Policisté jí neuvěřili a hned ji zadrželi. Mezitím si s nimi začal na dálku dopisovat i hledaný Eyraud a pochopitelně vinu házel jen na svoji spolupachatelku. Policisté po něm zoufale pátrali, dokonce i na druhé straně oceánu. Právě tam, v Havaně, ho poznal jeden Francouz. Dva inspektoři ho pak na palubě poštovní lodi doprovodili až do Francie.

Případ mezitím naprosto strhl veřejnost. Když loď přistávala ve Francii, v přístavu už čekaly davy lidí. Novináři prý jeli na stupátkách vlaku, který zadrženého převážel do Paříže. A ve stejnou dobu se už v bytě, kde se vražda stala, pořádaly placené prohlídky.


Z milostných hrátek nečekaná smrt na háku

Nakonec se k vraždě přiznali oba - Gabrielle Bompardová i Michel Eyraud. Osvětlili i její detaily. Bompardová exekutora vylákala k milostným hrátkám a ve vhodnou chvíli mu spoutala ruce páskem od županu. U postele se za závěsem ve výklenku skrýval Eyraud, který nešťastníkovy svázané ruce hbitě zahákl za připravený hák a přes kladku ho vytáhl ke stropu. Když muž začal křičet, Eyraud ho rukama zardousil.

Dvacátého prosince 1890 pařížský soud vynesl nad oběma rozsudek: pro Eyrauda trest smrti, pro Bompardovou dvacet let nucených prací. Když v únoru následujícího roku kat vraha popravoval, podle dobového tisku se v okolních ulicích prodával nový obchodní artikl – malé kufříky s olověnou figurkou mrtvoly uvnitř. Na kufřících byl nápis „Aféra Gouffé“.

Podivný a snad i banální případ, ale soudní lékařství tak o sobě přinejmenším ve Francii dalo hodně hlasitě vědět...

(Volně převyprávěno podle knihy Jürgena Thorwalda Století detektivů)


David Garkisch

Ilustrační foto: CC BY 4.0 licence (https://creativecommons.org/licenses/by/4.0)


reklama

reklama

reklama

reklama