Novela zákoníku práce má začít platit od letošního července. Na jakých změnách se pracuje?

První jednání pracovní skupiny Ministerstva práce a sociálních věcí pro novelu zákoníku práce se konalo 8. února a za Českou lékařkou komoru se ho účastnil viceprezident MUDr. Jan Přáda. Tato úvodní schůzka byla sice především informativní, přesto však zejména zaměstnavatelé předložili několik důležitých podnětů.

Některé problémy vyplývají již ze samotného faktu časově omezené platnosti stávající právní úpravy. Jde například o otázku nepřetržitého odpočinku v týdnu. V současnosti platí vyrovnávací období čtyři týdny, avšak tato možnost skončí k 30. 6. 2024. Všichni účastníci jednání podpořili prodloužení platnosti této úpravy na neurčito.

Dalším tématem k jednání jsou možnosti, jak ošetřit 24hodinový pobyt na pracovišti. Tedy nikoliv pouze kombinací směna plus přesčasová práce, ale i formou 24hodinové směny. Tuto možnost odbory ani ČLK v zárodku nevetovaly s tím, že bude předmětem dalšího jednání, a to včetně případné finanční bonifikace za takovou práci. Zásadně jsme však odmítli nápady některých zaměstnavatelů na zavádění pracovních směn v délce až 48 hodin. 

Praktickým problémem je možnost vykazování služby v délce 25 hodin tak, aby bylo zohledněno to, že je potřeba nějaký čas na předání služby. 

Legislativním problémem je plánovatelnost přesčasové práce, kterou podle zákona v podstatě plánovat nelze. Zákon se totiž tváří tak, že přesčasová práce je něco mimořádného. To je přístup jistě filozoficky správný, ale od reality českého zdravotnictví na hony vzdálený a v praxi v současnosti nerealizovatelný.

Dalším nevyřešeným problémem je potřeba zajistit nějaké jednoznačné finanční a pracovněprávní zakotvení „ÚPS“. To, že je většina služeb řešena formou přesčasů, s sebou přináší řadu problémů. Typickým příkladem jsou zkrácené úvazky, kdy lékař(ka) slouží nejprve „do úvazku“ 1,0 a teprve nad 40 hodin týdně odpracovaných má nárok na příplatky za přesčasovou práci, případně na vybírání náhradního volna, kdy o výhodnější sazbu za přesčasy následně přijdete. Sekce mladých lékařů ČLK navrhuje zavedení příplatku za veškerou práci mimo „normální pracovní dobu“. Tedy například za práci v době od 16.00 do 7.00, za práci během víkendů a o svátcích. Tento příplatek by byl dolním nepodkročitelným limitem. Prioritou však musí zůstat zvyšování příjmů za základní pracovní dobu.

Zaměstnavatelé znovu vznesli požadavek na prolomení limitu „dobrovolné“ přesčasové práce v současné zákonem stanovené výši 416 hodin ročně. Něco takového je však těžko akceptovatelné. Stejně tak odmítáme návrhy na zavádění tzv. smluvních platů, které jsou pro většinu lékařů a lékařek nevýhodné.

Naproti tomu ukotvení placeného volna před kmenovou zkouškou a před atestací, které momentálně mají nařízené jen ministerstvem přímo řízené organizace, na větší odpor nenaráží.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví zavázalo zpracovat před dalším jednáním závazné právní výklady současného zákoníku práce a připravit stanoviska k návrhům, které byly předloženy.

Druhé jednání pracovní skupiny proběhlo 2. dubna za účasti ministrů Jurečky i Válka a také prezidenta ČLK. Vrchní ředitelka sekce legislativy MPSV Mgr. Roučková úvodem vysvětlila stanoviska, která ministerstvo k jednotlivým návrhům zaujalo a jež byla rozeslána jako podkladové materiály k jednání. 

Délka pracovní směny

Pracovní směny delší než 24 hodin (např. 36 nebo 48 hodin) nepřipadají v úvahu díky právu Evropské unie. Pracovní směny v délce 13 až 24 hodin jsou však možné. Následovat musí nepřetržitý odpočinek nejméně v délce 22 hodin. Zapojení do systému delších směn musí být dobrovolným rozhodnutím zaměstnance a mělo by být podmíněno současným souhlasem v kolektivní smlouvě. Tento princip „dvojího jištění“ či chcete-li „pásek + kšandy“, považují nejenom odborové organizace, ale také komora za nepodkročitelný. Samozřejmě bychom přivítali možnost uzavírání tzv. vyšší kolektivní smlouvy. 

K  jednáním o  vyšších kolektivních smlouvách, jaké jsou obvyklé například v  Německu, chybí odborům partner na straně zaměstnavatelů. Stávající asociace nemocnic se totiž nepovažují za zaměstnavatelské svazy. Dokud tento svůj postoj nezmění, nebo dokud se nezmění příslušná ustanovení zákona, mají smůlu jak odbory, tak ministr zdravotnictví Válek, který by tuze rád přehodil zodpovědnost za jednání o platech a mzdách na někoho jiného.

Souhlas s delšími pracovními směnami musí mít samozřejmě zaměstnanec právo odvolat. Asi by se tak ale nemělo dít s okamžitou platností, nýbrž ve lhůtě jednoho až dvou měsíců s ohledem na nutnost plánovat rozpis pracovních směn a služeb. Nejenom za přesčasovou práci, ale i za práci v dlouhých směnách by měl zaměstnanci náležet příplatek. Návrh MPSV, aby od 13. hodiny v každé směně byl příplatek +20 procent, je akceptovatelný. Samozřejmě za současné platnosti ostatních zákonných příplatků. 

Plánování přesčasové práce

Ministerstvo práce ve svém stanovisku upozornilo na zásadní problémy. Zákoník práce v § 93 odst. 1 stanoví, že práci přesčas lze vykonávat jen výjimečně. U jednostranně nařízené práce přesčas zaměstnavatelem je navíc možné práci přesčas vykonávat jen z vážných provozních důvodů. 

Práce přesčas nemůže být zaměstnavatelem předem plánována na určité delší období. Nesmí se tedy stát běžnou a pravidelnou součástí pracovní doby zaměstnance. Výjimečnost práce přesčas je kvůli výrazným dopadům na život zaměstnance nejen časově limitována, ale je i jinak honorována, právě s ohledem na nepředvídatelnost vzniku potřeby zaměstnavatele, který ji může požadovat v podstatě kdykoliv na úkor volného času zaměstnance. 

Příplatky za práci přesčas by měly alespoň částečně zaměstnanci kompenzovat zvýšenou únavu a nabourání volného času. Zaměstnavatele by pak povinnost hradit mzdu nebo plat s příplatkem nebo poskytování náhradního volna místo příplatku měla motivovat k tomu, aby tuto dražší práci využíval jen v situacích, kdy není schopen věc vyřešit jinak.

Připuštění možnosti plánování práce přesčas bortí základní pilíře a vnitřní logiku právní úpravy pracovní doby a doby odpočinku. Především se jedná o institut směny, která by při plánování přesčasu postrádala zcela smysl. K čemu by pak byla zákonná limitace délky směny, když na ni bude navazovat další naplánovaná přesčasová směna? 

Smluvní platy

Možnost smluvních platů existovala v období 1. 1. 2011 – 31. 12. 2014. Stalo se tak v době hospodářské krize na základě politického rozhodnutí tehdejšího ministra práce a sociálních věcí (Jaromír Drábek – TOP-09) navzdory rizikům rozpočtového i pracovněprávního charakteru. Později bylo toto rozhodnutí posouzeno jako nevhodné a institut smluvního platu v rámci jednotné koncepce odměňování platem byl vyhodnocen jako nekonformní a netransparentní prvek. Proto byl s účinností od 1. 1. 2015 zrušen.

Znovuzavedení smluvních platů by podle MPSV znamenalo další destrukci jednotné koncepce odměňování zaměstnanců ve veřejných službách a správě, která je založena na jednotných objektivních kritériích s tím, že současně umožňuje ocenění individuálních výsledků jednotlivých zaměstnanců prostřednictvím osobních příplatků nebo odměn. 

Se zaváděním smluvních platů tedy v současnosti nesouhlasí nejenom komora a odbory, ale především samotné Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Předatestační volno

Panuje všeobecná shoda, aby měl lékař nárok na placené volno před zkouškou zakončující základní vzdělávací kmen i před svojí první atestační zkouškou. Ministr Válek sám upozornil na problém lékařů, kteří se připravují na nástavbovou atestaci, a slíbil, že jeho ministerstvo ve spolupráci se SML ČLK připraví příslušné návrhy upravující nárok na placené volno i před nástavbovou atestační zkouškou.

Pracovní pohotovost na pracovišti

Většina z nás si ještě pamatuje ponižující vykazování části ústavních pohotovostních služeb jako hůře placené tzv. čekání na práci, které se ani nezapočítávalo do limitů přesčasové práce. Naštěstí v této věci existuje několik rozsudků Evropského soudního dvora, o která se můžeme opírat. Na základě jejich znalosti pak MPSV jednoznačně deklaruje, že „znovuzavedení tzv. pohotovosti na pracovišti, která by nebyla považována za pracovní dobu, není pro rozpor s evropským právem možné“. Alespoň toto je tedy naštěstí již uzavřená kapitola.

Možnost tzv. další dohodnuté práce přesčas

Stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k požadavku Asociace nemocnic ČR (Fakultní nemocnice) je zajímavé a důležité: „Z pohledu legislativní úspornosti a zejména s ohledem na bouřlivou reakci zaměstnanců ve zdravotnictví při projednávání zákona č. 281/2023 Sb. MPSV odmítá opětovně zapracovat institut další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví do zákoníku práce poté, co byl tento institut zaveden a nato poslaneckým návrhem chvatně rušen. Návrh zásadně ohrožuje stabilitu právní úpravy a představuje riziko pro pověst vládní koalice.“

Pro Českou lékařskou komoru je prolomení horního maximálního množství přesčasové práce nad současných 416 hodin ročně obtížně představitelné. Vždyť právě zrušení podobného diskriminačního ustanovení zákoníku práce, které z lékařů a lékařek dělalo „občany druhé kategorie“, bylo základním požadavkem naší společné protestní akce „Lékaři jsou jenom lidi“. Na skutečnosti, že „dobrovolná“ přesčasová práce v nemocnicích není ve skutečnosti dobrovolná, se nezměnilo nic.

Problémy v podobě nízkých příjmů za základní pracovní dobu, možnost zaměstnavatelů „ztrpčovat“ mladým lékařkám a lékařům cestu k atestaci – to vše zůstalo. Přetrvává rovněž pocit kolegiality, který tlačí do přesčasů i ty, kdo o ně nestojí. Ale především zůstala v platnosti základní premisa, že přepracovaní a unavení doktoři častěji chybují, a představují tedy potenciální riziko pro své pacienty. 

Je pravdou, že v části zemí Evropské unie existují určité dočasné výjimky z pravidel Evropské směrnice o pracovní době. Podobná výjimka byla i v ČR, ale skončila již v roce 2013. Není přece chybou lékařů, že české zdravotnictví stanovené přechodné období řádně nevyužilo a na plnou platnost evropské legislativy se nepřipravilo.

Argument ředitelů nemocnic a ministra zdravotnictví Válka, že lékaři, kteří odmítají nadlimitní přesčasy ve „své“ nemocnici, často mají vedlejší pracovní poměry nebo dohody a pracují jinde, je samozřejmě validní. Pokud by jim to však chtěl někdo excesivním výkladem zákoníku práce zakázat, pak se zhroutí v první řadě zdravotnická záchranná služba, v druhé pak pracoviště jednodenní chirurgie a malé nemocnice. Tam všude chodí nemocniční doktoři vypomáhat. A pacienti, jejichž zájmy se politici s oblibou ohání, asi neocení ani takto způsobené další zhoršení dostupnosti specializované ambulantní péče. V souvislosti s těmito úvahami považuji za nutné zdůraznit argument, že na rozdíl od nadlimitní přesčasové práce v nemocnici jsou veškeré tyto pracovní aktivity ze strany lékařů skutečně dobrovolné a odměna za takovou práci se opravdu řídí tržními principy.

Zatímco u celé řady problémů panuje shoda, či se k ní alespoň blížíme, tak v případě opětovného zavedení možnosti tzv. další dohodnuté práce přesčas nad limit 416 hodin ročně jsou postoje ředitelů nemocnic a České lékařské komory v současnosti zcela protikladné. 

Specializační vzdělávání

Pokud chceme zvýšit atraktivitu medicíny a práce v nemocnicích tak, abychom měli dostatek lékařů i na řešení nastávající demografické krize, nesmíme vedle odměny za práci a pracovních podmínek ignorovat problém specializačního vzdělávání, které potřebuje zásadní změny. Je nezbytné slučovat obory specializačního vzdělávání, kterých máme příliš mnoho. 

Potřebujeme lepší vzájemnou zastupitelnost lékařů, díky níž bychom mohli mírnit důsledky nedostatku doktorů. Lékaři a lékařky potřebují snazší rekvalifikaci z oboru do oboru. 

Celé specializační vzdělávání je třeba zkrátit a zefektivnit. Nezbytností je omezit povinné stáže ve fakultních nemocnicích na minimum. Školencům musíme zajistit vyšší příjmy, ale současně je třeba také finančně motivovat školitele, kteří ponesou větší odpovědnost za kvalitu vzdělávání. Namístě je ale také seriózní diskuse o možnosti zrušení akreditací pro školení lékařů s aplikací principu, že ten, kdo je oprávněn určitý výkon provádět, jej také může učit provádět.

Zatímco zejména s Asociací českých a moravských nemocnic (AČMN) bychom asi nalezli společnou řeč, tak ředitelům fakultních nemocnic vyhovuje současný systém zajišťující jim levnou pracovní sílu v podobě lékařů a lékařek ve specializační přípravě. Profesor Válek, který je dalším z celé řady představitelů fakultní lobby v křesle ministra zdravotnictví, dává od tohoto problému alibisticky ruce pryč a vymlouvá se na to, že novela zákona o vzdělávání lékařů není v legislativním plánu vlády. Jako by se snad současná vláda nějakým legislativním plánem řídila. 

Závěr

Jednání pracovní skupiny pro novelu zákoníku práce budou pokračovat tak, aby výsledkem byl pokud možno jeden jediný, veškeré změny obsahující komplexní pozměňovací návrh, který by mohl být v Parlamentu projednán v rámci novely zákoníku práce, která by měla nabýt účinnosti od 1. 7. 2024. 

Autor: Milan Kubek

Foto: Shutterstock