O chirurgické obory se vytrácí zájem, říká rytíř docent Havlíček

Máte za sebou velmi úctyhodnou kariéru. Proto mohu využít vašich zkušeností k následujícím otázkám. Jak se za ta léta změnila medicína? Váš obor? A díky tomu, že jste vychoval několik generací kolegů, můžete i porovnat. 

Medicína se za poslední roky změnila zcela zásadně. Velice se zdokonalila diagnostika ve všech oborech, rozvinuly se nové technologie. Soubor vyšetřovacích technik dokáže stanovit velice přesně diagnózu. Dochází k úzké specializaci, vznikají různá specializovaná centra, ve kterých pracují týmy různých odborníků. Došlo k velkému rozvoji zobrazovacích metod a endoskopických vyšetření. 

Společně s tím je i množství nových výkonů vázaných na tyto metody. Některé operace se provádějí v mnohých dříve zcela konzervativních odbornostech. Klasická chirurgie je nahrazována miniinvazivními postupy, rozvíjí se robotizace a hledá svoje plné uplatnění. 

Některé operace se provádějí endoskopickou cestou. Pacientům to přináší jistě mnoho výhod. Někdy ale vznikají nové, nepříjemné a nezvyklé komplikace, vyplývající z obtížně řešitelných a dříve neznámých situací. Je jistě otázkou času, kdy se i tyto problémy vyřeší. 

Jak se měnila lékařská profese a lékaři?

Lékařská profese je stále stejně náročná, samozřejmě se změnila celá společnost a společně s ní i chování všech, kteří v ní žijí. O lékařství, zvláště o chirurgické obory, se obecně vytrácí zájem. Medicína se už dlouhodobě feminizuje. Pro ženy není chirurgie jednoduchý obor, i když jejich počet zde neustále narůstá. Sám jsem se samozřejmě potkal s lékařkami, které zvládly chirurgii dokonale. Většinou to bylo ale na úkor jejich osobního života. Je velmi obtížné spojit svůj vlastní život, děti, rodinu a vrcholovou chirurgii. 

Současní mladí lékaři jsou stejně nadaní, někteří velmi pracovití, jak to bývalo dříve. Jsou dobře jazykově vybaveni, ovládají práci s počítačem. Nechtějí ale jenom pracovat, chtějí mít i svůj volný čas. Možnost se bavit, dostat slušně zaplaceno. Za dob mých začátků znamenala možnost dělat chirurgii velké privilegium. Kdo chtěl uspět, nemohl mít žádné požadavky a dělat nic moc jiného. Nebylo možné mít mnoho zálib, nebyl na ně vůbec čas. Všechno se muselo podřídit své práci. Dnes to tak není. 

Jak se změnil vztah k pacientům?

Vztah k pacientům není o mnoho jiný, přestože se mnozí z nich změnili sami ve svém chování. Někteří jsou vzdělanější a sebevědomější. Někdy více zvídaví, požadují více informací. Jejich projevy jsou však stále velmi podobné. Většinou se chovají jako kdysi. Všichni mají obavy a strach. Někteří to nechtějí dávat najevo, ale pozná se to. Pokud jsou opravdu nemocní, velmi trpí. Učil jste i na střední zdravotnické škole. 

Jak se proměnila výuka zdravotních sester a bratrů?

Výuka na střední zdravotnické škole bývala vždy na velmi vysoké úrovni. Absolventi byli po ukončení studia velmi dobře vybaveni jak po stránce teoretické, tak praktické. Ve velmi krátké době zvládli všechny svoje pracovní povinnosti. To se poněkud změnilo odebráním jejich kompetencí, o studium je menší zájem. Výuky se nezúčastňují vůbec lékaři a míra schopností studentů těchto zařízení je poněkud jiná. Rozvoj vysokoškolského studia zdravotnických fakult nelékařských oborů znamená jistě velký posun a do budoucna velký přínos. Celý tento vzdělávací systém však nedokáže zajistit dostatečné množství potřebných pracovníků ve zdravotnictví. 

V roce 1964 jste nastoupil na chirurgické oddělení nemocnice v Pardubicích. Od roku 1990 jste ho vedl a v roce 2002 jste se logicky stal prvním přednostou nově založené Pardubické chirurgické kliniky. Skončil jste ve funkci v roce 2009, ale až do roku 2020 jste na klinice pracoval jako konzultant. Těchto 56 let „věrnosti jednomu dresu“, jak to nazval prezident ČLK Kubek ve svém projevu před vaším pasováním, je opravdu úctyhodných. Jak budete na svoje pracoviště vzpomínat? A opravdu vás to někdy netáhlo jinam?

V průběhu celého mého života byly lepší a horší chvíle. Někdy se dařilo víc a někdy to tak moc nevypadalo. Celkem mám pocit, že jsem byl většinou spokojený, nebo alespoň ne moc nespokojený. Ať jsem pracoval jako sekundární lékař, potom jako ordinář, primář, nebo přednosta kliniky. Na svoje pracoviště mám převážně dobré vzpomínky, pracují zde dále většinou moji bývalí žáci a přeji jim samozřejmě úspěch, radost z práce nejméně stejnou, jakou jsem míval já sám. Neměl jsem nikdy pocit, že bych chtěl pracovat jinde. Někdy jsem o tom musel přemýšlel, zvláště po opakovaných nabídkách jít pracovat do Prahy od svého vzácného přítele profesora Miloše Hájka.

Pracoval jste jako chirurg, habilitoval 

jste, vedl jste oddělení, spoluzakládal jste a vedl pardubickou kliniku, učil jste mediky, lékaře a sestry, publikoval jste a  vědecky pracoval. To je neskutečné množství práce a času. Musel jste kvůli tomu něco obětovat?

Každý chirurg obětuje většinou čas, který by měl mít pro svoji rodinu. Svoje povinnosti si musí každý rozdělit tak, aby se s nimi dokázal vyrovnat. Měl jsem k tomu velmi dobrou přípravu od svých chirurgických začátků, kdy jsem byl od rána do večera na operačním sále jako anesteziolog, druhý asistent, nebo psal příjmy na ambulanci. K tomu připadala ještě práce na oddělení s veškerou administrativou. Nikoho nezajímalo, jestli to jde vůbec stihnout. Jakékoliv zaváhání bylo považováno za totální neschopnost. Kromě toho jsem měl štěstí na velmi dobré, spolehlivé a schopné spolupracovníky a chápající rodinu.

A měl jste čas na nějaké další koníčky? Předpokládám, že největším koníčkem byla práce…

Určitě byla práce jako první. Jinak mám stále rád výtvarné umění, pěknou hudbu, literaturu. Aktivně jsem sportoval a mnoho roků jsem byl lékařem střediska vrcholového sportu basketbalu v Pardubicích. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky.

Teď budete mít, řečeno s úsměvem, trochu více času. Co se chystáte dělat?

Času je nyní víc než dost. Možností na jeho využití už ale zase tak moc není. S přibývajícím věkem se zvětšuje množství zdravotních obtíží, se kterými se každý musí vyrovnávat a jež limitují představy o tom, co bych vlastně chtěl. Naštěstí se ještě občas nějaké možnosti nabízejí, byť jsou většinou velmi skromné. 

Foto: Certifikát Rytíře českého lékařského stavu (zdroj: Martin Kubica)

Obdržel jste množství cenných cen a titulů. Nyní vás kolegové zvolili Rytířem českého lékařského stavu, na kterého je každoročně pasován jeden významný kolega nebo kolegyně. Co pro vás ten titul od kolegů a České lékařské komory znamená? A jak se vám líbil slavnostní ceremoniál pasování v Břevnovském klášteře?

Nikdy mě ani nenapadlo, že tak vysoké ocenění mohu někdy získat. Byl jsem velmi překvapen, samozřejmě velice poctěn, potěšen a velmi si toho vážím. Velice děkuji všem, kteří se zasloužili o moje jmenování. Srdečně děkuji všem účastníkům slavnostního večera, kde jsem se setkal s velkým množstvím svých přátel. Slavnostní ceremoniál byl velmi důstojný, pěvecký sbor úžasný, prostředí Břevnovského kláštera slavnostní, dokonalé, prostě skvělé. Celá organizace byla obdivuhodná. Zbývá jenom vyjádřit obdiv nad vším, co bylo v přípravě, zajištění a uskutečnění slavnostního večera 

vykonáno. 

Autor: Michal Sojka

Foto: MUDr. Milan Kubek (vlevo) a docent Karel Havlíček (vpravo) (zdroj: Martin Kubica)